„Odchod ze Slovenska jsem zvažoval několikrát,“ říká Marek Hudec, queer aktivista, který v Bratislavě spoluvytváří „ostrůvek svobody“
Co vám v rámci každodenního žití queer lidí na Slovensku teď dělá největší starosti?
Těch obav je mnoho. Nejviditelnější je snaha ministryně kultury (Martina Šimkovičová, pozn. red.) cenzurovat kulturu queer lidí. V parlamentu je v současné době ústavní návrh na omezení adopcí a zároveň jakási deklarace, že na Slovensku máme pouze dvě pohlaví – po maďarském vzoru. Je třeba připomenout, že tranzice je u nás zatím velmi obtížná, právně je podmíněna sterilizací, což je skutečně nelidské a ponižující. Naši jižní sousedé nedávno zakázali pochody hrdosti a naše vláda přijala zákon o nevládních organizacích, který jim velmi ztížil fungování. Bohužel musím konstatovat, že špatné zprávy neberou konce, vracíme se zpátky do hluboké minulosti. Na druhou stranu mě uklidňuje myšlenka, že si už nedovedu představit mnoho politických konstelací, které by mohly situaci ještě zhoršit. Tou jedinou je možnost Ficovy vlády s fašistickou stranou Republika – ale podpora současné opozice roste a mohla by znamenat lepší zítřky.
Co by se podle vás muselo změnit, aby politici uznali, že svojí homofobní rétorikou zanechávají ve veřejném prostoru pěknou „spoušť“ – a převzali za ni odpovědnost?
Připadá mi například zvláštní, že sám premiér přežil pokus o atentát, ale druhé výročí vraždy Juraje a Matúša přešel mlčky. Proč mluví o nenávisti vůči své osobě, zatímco ji sám dál šíří proti zranitelné skupině? Pravdou je, že část politického spektra tuto problematiku záměrně zneužívá. Zjistili, že ji mohou využít k tomu, aby zaujali část společnosti, která není dostatečně vzdělaná o životě LGBTI+ lidí, popřípadě v nás vidí nějakou nepochopitelnou hrozbu. Ze strany vládnoucích politických stran je to jen součást jejich cynické snahy udržet se u moci. Strana premiéra SMER nikdy necítila žádné výčitky vůči menšinám, v první vládě pěstovala nenávist vůči Maďarům, poté vůči uprchlíkům a uprchlicím, je to pro ně „osvědčená“ strategie úspěchu. Pokud tedy za úspěch považují to, že kromě rostoucích preferencí vyženou mnohé občany ze země.
Vy sám jste někdy zvažoval, že byste přesídlil do země, která je více LGBT-friendly?
Zvažoval jsem to opakovaně. Před několika lety jsem měl vztah na dálku s partnerem, který žil ve Švédsku, a chtěl jsem se do Švédska přestěhovat, abych mohl být s ním. Bylo ale náročné najít si práci, a to i kvůli nastavení podmínek pro migraci – práci jste například mohli získat, až když jste měli takzvané identifikační číslo, tedy něco jako občanský průkaz. Po nějaké době jsem se musel vrátit kvůli existenční situaci. Myslím, že i tato zkušenost mě na nějaký čas odradila od toho, abych se znovu pokoušel o odchod ze Slovenska, a zároveň jsem měl i pocit, že na Slovensku mám síť vztahů a více příležitostí. Studuje tu i můj současný partner. Po nástupu nové vlády ale vidím, jak se zhoršuje život mnoha, nejen queer lidí, a během cest do zahraničí mám pocit, že by se mi ulevilo, kdybych se odstěhoval. Takže je to pro mě otevřená otázka.
Vaše knižní reportáž Spoušť mimo jiné přináší svědectví o tom, jak se gayům na Slovensku žilo v dobách, kdy se homosexualita považovala za deviaci, nebo se dokonce „léčila“ konverzní terapií. Pochopil jste, z čeho tehdy queer lidé čerpali sílu, aby čelili takovému ostrakizmu? Aby se nevzdávali autentického žití, naděje na vztah – a na společenskou změnu?
Myslím, že nejsilnější pro ně byla podobná touha, kterou jako queer lidé máme i dnes, a sice touha po svobodě být sám sebou, být přijímaný mezi svými blízkými. I dnes může coming out pro mnohé znamenat riziko nebezpečí nebo strach z kariérních nepříjemností, protože i queer lidé mají v mnoha prostředích problém prorazit „skleněný strop“. A stejně jako dnes, i v minulosti si našli skupiny a prostředí, kde se mohli odvázat, i když na okraji nebo ve skrýších. V dobách socialismu na bytových večírcích, v 90. letech na prvních diskotékách a v queer podnicích.
Inspiruje vás svým přístupem nebo příběhem i někdo konkrétní z těchto pamětníků?
Takových inspirativních příběhů je mnoho. Z minulosti jsou pro mě velkými hrdinkami aktivistky Hana Fábry a Romana Schlesinger. Jedna založila první lesbické hnutí, druhá první PRIDE, a přestože obě v určitém okamžiku v aktivismu vyhořely, pomohly mnoha lidem z pomyslných „skříní, skrýší, closetů“. Mimořádně inspirativní je příběh Radky Trokšiarové, která přežila teroristický útok v Teplárně – dnes odvážně vypráví o svých zkušenostech a zároveň pracuje u policie. Nebo příběh Danky Šibíkové, Jurajovy matky, která veřejně promluvila o životě svého syna, ačkoli to bylo mimo její komfortní zónu. Roman Samotný, majitel Teplárny, se po teroristickém útoku nestáhl, ale bojoval v čele hnutí za zlepšení práv queer lidí.
Všechny tyto „příběhy o lásce a nenávisti“ najdou čtenáři v knize Spoušť. Zaujala mě ta láska – chtěl jste ukázat, že se po bezprecedentním zlu, jaké se stalo před kavárnou Tepláreň, zvedla také silná vlna sounáležitosti, podpory a solidarity?
Podtitul odkazuje na strukturu knihy, která zahrnuje historii předsudků a rostoucí nenávisti vůči homosexuálům na Slovensku, jež vyvrcholila vraždou Juraje a Matúše. Zároveň je to však také historie boje za svobodu milovat toho, koho člověk skutečně milovat chce, a být tím, kým chce být. Kromě otřesného zážitku dokáže kniha poskytnout i několik světlých chvil a příběhů lásky.
Když zmiňujete ten „otřes“, jaký čtenář místy u vaší knihy zažije – ono stačí si přečíst výmluvnou otázku, již pokládáte na obálce knihy. Tedy: „Kdy nás přestanou zabíjet?“
Je důležité si uvědomit, že situace v oblasti práv LGBTI+ lidí ve střední Evropě je neutěšená, ale mohla by být mnohem horší. V mnoha částech světa queer lidé skutečně bojují o přežití. Pro slovenský měsíčník Kapitál jsem vedl rozhovory s queer uprchlíky ze Severního Súdánu a Bangladéše, kteří kromě sexualizovaného násilí čelí i výhrůžkám smrtí. HBO také natočila dokument Vítejte v Čečensku, kde rodina queer muže dostala příkaz, ať ho v tichosti zabije.
Jak se vám povedlo dostat se do kontaktu právě s queer uprchlíky z Afriky nebo z Asie – a přesvědčit je, aby otevřeně mluvili o takto těžkých tématech?
Během covidu jsem se na jednom z online komunitních setkání seznámil se Slovenkou, která pracuje pro švédskou organizaci v Malmö. Ta nabízí bezpečný prostor queer lidem žádajícím o azyl a také jim pomáhá s azylovým řízením. Díky této organizaci jsem se spojil s několika queer žadateli o azyl, kteří byli ochotni se o svůj příběh podělit. Je to téma, kterému bych se rád věnoval i v budoucnu. Jejich příběhy jsou důležité i proto, že mají dvě roviny: těžké osudy, s nimiž utíkají ze svého domova, a pak předsudky, nepřijetí a boj o důstojnost v nové zemi.
Pokud bychom téma LGBT žití měli trochu odlehčit – co vás na queer kultuře a queer komunitě naopak baví? Co si ze srdce užíváte?
Nesmírně mě těší, kam se za posledních patnáct let posunula. Když mi bylo dvacet, bylo pro mě revolucí sledovat hudební seriál Glee, kde vystupovaly uvěřitelné queer postavy – každý týden jsem se těšil, až si stáhnu novou epizodu a budu sledovat vyvíjející se vztah Kurta a Blaina. Od té doby jsme se posunuli mílovými kroky, a když zapnu Netflix, mám problém vybrat si v záplavě queer příběhů. Vejdu do knihkupectví a najdu tam autentické tituly nejen ze zahraničí, ale i ze Slovenska. Nedávno to byla například esej Jakuba Speváka Všetko, čo som ti nestihol povedať.
Ve světě sice „pride month“ tradičně probíhá v červnu, v Bratislavě a Praze nás ale průvody hrdosti teprve čekají. Jak prožíváte Dúhový PRIDE vy osobně? Mění se ty emoce v průběhu let?
Určitě ano, i proto, že jsem se posledních pět let podílel na organizaci bratislavské akce. Vytvářím dramaturgii a na místě dělám stage manažera, což mě neuvěřitelně baví. Je to aktuální program, kde se hudba střídá s kabaretem a s proslovy. Dohlížím na hladký průběh, mluvím se zajímavými lidmi, kteří přicházejí vystupovat, a užívám si atmosféru. Organizoval jsem i jiné akce, tak to dokážu porovnat – lidé, kteří navštěvují PRIDE, jsou mimořádně energičtí, takže pro některé řečníky může být vystoupení na pódiu děsivé, ale nakonec je to vždycky nabíjející. Spolu s dalšími akcemi, jako je festival Pohoda, bude opět ostrůvkem svobody uprostřed marasmu, který vytváří naše vláda.
