Chtěl jsem projít konverzní terapií. Byl jsem zapřisáhlý křesťan, ale dnes vím, že Bůh mě miluje takového, jaký jsem, říká Ondřej
V církvi jsem vyrůstal odmalička. V neděli na mši, ve středu biblická skupina, každý večer modlitba. Bylo to krásné dětství – ale jen do chvíle, kdy jsem začal cítit, že mě přitahují kluci. Nevěděl jsem, co s tím. Jediné, co jsem slyšel z kazatelny, bylo, že homosexualita je hřích.“
Od té doby začal skrývat, kým je. „Nešlo jen o to, že bych to neřekl ostatním. Já to neříkal ani sobě. Každý večer jsem se modlil, ať mě Bůh uzdraví. Slíbil jsem mu, že se nikdy nikoho nedotknu. Že budu žít v celibátu. Že mu zasvětím život, jen když mě zbaví těch myšlenek.“
V jeden moment zvažoval i konverzní terapii. Vyhledal zahraniční křesťanskou organizaci, která nabízela duchovní „doprovázení“ pro lidi, co „bojují se svou sexuální orientací“. „Říkali tomu jinak – pomoc s čistotou, cesta ke svatosti. Ale v jádru to bylo to samé. Měl jsem se modlit, postit, zapisovat si, kdy mám hříšné myšlenky. Věřil jsem, že když to vydržím dost dlouho, zmizí.“
Nezmizely. A čím víc se Ondřej snažil sám sebe změnit, tím víc se propadal do úzkostí. „V jednu chvíli jsem stál v koupelně a díval se do zrcadla. Říkal jsem si: tak tohle je ten člověk, kterého Bůh stvořil? Opravdu ho zajímá, kolikrát jsem dneska myslel na kluky? Proč by měl chtít, abych žil v samotě, ve strachu a nenávisti vůči sobě?“
Zásadní zlom přišel, když náhodou narazil na kněze, který mluvil o lásce jinak. „Řekl mi: Bůh tě stvořil z lásky. Celého. Se vším, co jsi. Proč si myslíš, že se někde stala chyba?“ Ten rozhovor byl začátkem konce jednoho starého života – a začátkem nového.
Dnes Ondřej říká, že se víře nevzdal. Naopak – vztah s Bohem má pevnější než kdy dřív. Ale změnil se jeho obraz Boha. „Už to není ten soudce, který počítá, kolikrát selžu. Je to láska. Bezpodmínečná. A v té lásce není místo pro stud, pro vinu, ani pro terapie, které mají někoho měnit.“
Jeho zkušenost je podle odborníků bohužel stále častá. Konverzní praktiky – ať už otevřeně, nebo pod jiným názvem – přežívají i v českém prostředí, zejména v náboženských komunitách. Ačkoliv jsou odbornými organizacemi i Světovou zdravotnickou organizací považovány za škodlivé a neetické, právní zákaz v Česku dosud chybí.
Například podle studie Stanford Medicine, která analyzovala data od více než čtyř tisíc LGBTQ+ osob, mají lidé vystavení konverzním praktikám výrazně vyšší riziko deprese, posttraumatické stresové poruchy a sebevražedných myšlenek. Nejzávažnější dopady byly zaznamenány u těch, kteří prošli snahou „léčit“ jak svou orientaci, tak genderovou identitu. Autoři studie upozorňují, že tyto zásahy zanechávají dlouhodobé psychické jizvy – a namísto pomoci vedou často k vnitřnímu rozkladu.
Ondřej proto svoji zpověď sdílí s nadějí, že někomu pomůže. „Nechci, aby si další kluk někde v malé farnosti myslel, že se musí změnit, aby byl hodný Boží lásky. Je to přesně naopak. Bůh tě miluje takového, jaký jsi. A když to pochopíš, začneš milovat i sám sebe.“
