„Nechci být vším. A ani nechci, aby byl někdo vším mně.“ Dva muži o tom, co jim daly a vzaly otevřené vztahy
Podle Dr. Francescy Miccoli, která ve svém doktorské práci zkoumala právní uznání polyamorie, otevřené vztahy nevedou nutně k větší spokojenosti. Ale pokud jsou podložené empatií, důvěrou a průběžnou komunikací, mohou přinášet hlubší porozumění vlastním i partnerským potřebám. Jak tuto zkušenost prožívají v praxi, popisují dva muži, se kterými jsem na toto téma mluvil.
Matěj (33): „Nechci být vším. A ani nechci, aby byl někdo vším mně.“
S Matějem se potkáváme v kavárně, odkud to má blízko do práce i do bytu, který sdílí se svým partnerem.
„S partnerem jsme spolu šest let. Z toho čtyři roky žijeme v otevřeném vztahu. Když jsme spolu začínali, byli jsme jako většina lidí – monogamní, zamilovaní, natěšení. Jenže časem přišla rutina, práce, únava. Po pár letech jsme si uvědomili, že máme pořád rádi sex, ale že spolu spíme míň a míň. Nebylo to o tom, že bychom se přestali přitahovat. Spíš se naše životy začaly plnit jinými věcmi. A sex najednou ztrácel prioritu.“
Zlom přišel, když jeden z nich navrhl, že by mohli zkusit žít jinak. Bez lží, bez přetvářky, ale s nově nastavenými pravidly. „Řekli jsme si: a co kdybychom prostě byli k sobě naprosto upřímní? Že jeden člověk ti zkrátka nemůže dávat všechno. Nechci být partnerovi terapeut, milenec, nejlepší kamarád i všeobjímající bezpečný přístav. A ani nechci, aby byl někdo vším mně.“
Zpočátku měli jasně daná pravidla – žádné přespávání, žádné opakované schůzky se stejným člověkem, vše si říkat. Jenže jak sám říká, pravidla mají smysl jen do chvíle, než se do všeho zamíchají city.
„Zamiloval jsem se. Bylo to nečekané. Nepřeskočila jiskra na první dobrou. Spíš to bylo pomalé, tiché sbližování. Nešlo o velkou lásku, která by všechno smetla. Ale najednou tu byl člověk, ke kterému jsem cítil něhu. A s tím přišel strach – že to doma neustojíme. Že ho ztratím. Ale když jsem o tom nakonec mluvil se svým partnerem, bylo to vlastně jedno z nejintimnějších sdílení, jaké jsme kdy zažili. V tu chvíli jsem pochopil, co znamená důvěra.“
Matěj přiznává, že otevřený vztah není snadný. Nezní jako někdo, kdo by polyamory romantizoval. „Jsou dny, kdy bych nejradši všechno zrušil. Zalezli bychom si do monogamní bubliny a dělali, že se nás okolní svět netýká. Ale tahle cesta nás naučila mluvit. A být opravdoví. To nechci ztratit. Už se nebojíme toho, že si navzájem nebudeme stačit. A to paradoxně přináší obrovský klid.“
Tomáš (29): „Myslel jsem, že otevřený vztah náš vztah zachrání. Ale byl to jen pomalej konec.“
Tomáš mě vítá v bytě, který už obývá sám. Na poličkách zůstaly ještě některé věci po jeho bývalé přítelkyni – knížky, které nechala, protože si pro ně „někdy přijde“. Mluví vyrovnaně, ale pod tím klidem je cítit určité melancholické smíření.
„Byli jsme spolu tři roky. První dva roky byly skvělé. Hodně jsme cestovali, zkoušeli nové věci, plánovali společnou budoucnost. Ale postupně se začalo něco měnit. Už jsme si tolik nevolali. Doteky, které dřív byly samozřejmé, se najednou staly vzácností. A já jsem si to nechtěl přiznat.“
K otevřenému vztahu je nedovedl dialog, ale spíš tiché ustupování. „Začala mi říkat, že se cítí uvězněná. Ne napřímo. Ale bylo to v jejích pohledech, v tom, jak mluvila o svobodě, o tom, že jí chybí volnost. Já jsem nechtěl být ten, kdo ji dusí. Tak jsem kývnul. Věřil jsem, že to pomůže. Že jí dám prostor a ona se třeba vrátí blíž.“
Ale místo úlevy přišlo odcizení. „Byl jsem ten, kdo čeká doma. Kdo dává svobodu a tiše doufá, že ji to přejde. Že se unaví. Ale nešlo to. Ona začala zářit někde jinde. Chodila domů pozdě, byla šťastná, ale ne se mnou. A já jsem pohasínal. Den po dni.“
Tomáš dnes o otevřených vztazích nemluví s hořkostí. Spíš s pochopením. „Myslím, že otevřený vztah může fungovat. Ale ne jako řešení problému. Musí to být vnitřní přesvědčení, ne kompromis ze strachu. My jsme se báli jeden druhého ztratit – ale místo abychom si to přiznali, zkusili jsme to obejít. A skončilo to přesně tak, jak to skončit muselo.“
Otevřenost jako trend i výzva
Zkušenosti Matěje i Tomáše ukazují, že otevřený vztah není univerzálním řešením partnerských krizí – a už vůbec ne zárukou větší svobody. Je to spíš forma vztahu, která klade extrémní nároky na komunikaci, sebereflexi a schopnost unést nejistotu. Pro někoho je to cesta k větší autentičnosti a přijetí lidské nedokonalosti. Pro jiného bolestivý kompromis, který jen oddaluje konec.
