„Při léčbě závislostí je klíčové, aby terapeut uměl odložit vlastní ego,“ říká žena, která závislost poznala na vlastní kůži a dnes lidem pomáhá skrze jedinečný léčebný program
Pamatujete si moment, kdy jste si definitivně řekla, že s alkoholem končíte? Co vás k tomu tehdy doopravdy dovedlo?
Už dlouho jsem vnitřně cítila, že nejsem v pořádku a že piju až příliš. Nechtěla jsem si to přiznat. Ve skutečnosti jsem si přála, aby si někdo všiml, že se se mnou něco děje. Trpěla jsem úzkostmi, depresemi, nebyla jsem spokojená v partnerství ani sama se sebou. Jednoho dne jsem se ráno probudila celá oteklá, s uchem od krve. Tehdy se mě manžel zeptal, jestli s ním pojedu k lékaři. Řekla jsem, že ano. Nastoupila jsem do léčby závislostí, ale ještě jsem nebyla pevně rozhodnutá přestat pít. Během prvních pár dnů jsem se setkala s terapeutkou, která byla už deset let abstinentkou. Byl to pro mě v tu chvíli závan velké naděje. Řekla jsem si: „Když ona, tak já taky.“ Asi týden nato přišlo to velké rozhodnutí: „Už si nikdy nebudu ubližovat!“
Dnes stojíte na opačné straně – vedete terapeutické centrum a pracujete s lidmi, kteří prožívají to, co jste kdysi sama zažila. Co ve své práci nikdy nechcete opomenout právě kvůli vlastní zkušenosti?
Důležitý je vlastní příběh a otevřenost, v kombinaci s odborným vzděláním a zkušenostmi. Je potřeba mít široký náhled na problém. Nikdy neopomenu lidskost, pochopení a respekt člověka k člověku. V léčbě závislostí je nezbytné, aby terapeut odložil ego. Teprve pak mu klienti mohou důvěřovat. Tím, že jsem abstinující terapeutka – a dnes už nejen já, ale i celý tým lidí, kteří jdou příkladem – dáváme klientům obrovskou naději.
Vyvinula jste 33denní terapeutický program, který má nadprůměrné výsledky. V čem podle vás spočívá jeho síla a co v tradiční léčbě často chybí?
V tradiční léčbě často chybí individuální přístup a hlubinné zpracování problému. Sama vím, že je třeba terapeuticky uchopit příčinu závislosti. Ta je většinou jen důsledkem neřešených bolestí a traumat – často i napříč generacemi. Tradiční léčba se zaměřuje především na přecvičení chování. Klienti tři až čtyři měsíce žijí ve skleníkovém prostředí s pevným řádem a učí se, jak žít bez alkoholu nebo drog. My jdeme na to opačně. Hledáme příčiny závislosti – a tím přichází úleva, pochopení a porozumění vlastnímu chování. Až potom přichází změna. Pobyt trvá 33 dní, následuje pravidelná ambulantní terapie. Klienti pak mění své chování přirozeně a s chutí.
Ve vašem přístupu je patrné, že lidskou psychiku vnímáte komplexně – věnujete se nejen návykům, ale i tělu, emocím a spiritualitě. Proč je to podle vás nezbytné?
Dětství je kolébkou dospělosti. Už jako malí jsme závislí na mamince, potažmo rodičích. A pak má dojít k přirozenému osamostatnění, k oddělení od rodičů do dospělosti. Právě tady často vznikají první zárodky závislostí – někdy i dřív, ale toto je klíčový moment. Závislost totiž nezasahuje jen oblast návykových látek. Může to být i neschopnost stát na vlastních nohou, žít svůj život. A o to v podstatě jde – vnímat sám sebe, své pocity, svůj směr. Žít v lásce k sobě i k druhým. Žít sám za sebe. To je náš cíl.
Říkáte, že závislost často není útěk od reality, ale útěk před bolestí duše. Jak tenhle vnitřní stav rozpoznáte u klienta, který se třeba neumí otevřít?
Závislost je útěk od reality i od bolesti duše – ty dvě věci se nevylučují. Když člověk trpí, utíká z běžné reality, protože bolest nechce cítit. Představte si třeba dítě, které je neustále vedeno k dokonalosti: „Musíš mít samé jedničky, jinak se na školu nedostaneš.“ nebo „Tohle musíš umět, to umí každé malé dítě.“ Dítě si pak připadá nedostatečné a do dospělosti si nese pocit méněcennosti a selhávání. Takové vzorce chování v psychice bují, až jednou přerostou únosnou mez a útěk se stane realitou. Jinakost v pohlaví, vztazích, lásce – to jsou všechno témata, která mohou stát na počátku závislosti.
Ten, kdo se chce opravdu dostat ze závislosti, se nakonec otevře. Záleží ale na šikovnosti, osobnosti a charakteru terapeuta. Dobrý terapeut dokáže klienta otevřít.
Váš terapeutický tým tvoří lidé, kteří si sami prošli závislostí. Mění to podle vás dynamiku mezi terapeutem a klientem? A v čem konkrétně?
Rozhodně ano. Terapeut, který si závislost sám prožil, přesně ví, o čem mluví. Zná všechny pocity a prožitky do nejmenších detailů. To se nedá nahradit žádným výcvikem. Právě díky tomu se klienti nebojí otevřít a mají důvěru. Vidí před sebou živý příklad, že změna je možná.
Zmiňujete, že ženy čelí závislosti jinak než muži – často až ve zlomových životních fázích. Co bývá společným jmenovatelem těchto krizových období?
Žena je od přírody stvořená pro mateřství, rodinu a partnerský život. Tvoří domov, dává lásku a péči. Když dojde k narušení tohoto přirozeného vývoje – ať už kvůli nefunkčnímu vztahu, nenaplněnému mateřství, rozpadu manželství, syndromu prázdného hnízda, stárnutí, nebo i uvědomění si jiné sexuální identity – může propuknout závislost. Jsou to zlomové chvíle, kdy se žena cítí ztracená, bez smyslu nebo nenaplněná.
Když žena řeší závislost, často má pocit, že nejdřív musí „zachránit rodinu“. Co jí pomáhá tuhle zátěž odložit a dovolit si začít u sebe?
Vždycky říkám: „Když budete spokojená vy a budete se smát, bude se smát i vaše rodina.“ Klíčové je, jak se terapeut dokáže do ženy vcítit – a také v jaké fázi závislosti si pro pomoc přichází. Někdy stačí pár minut a je rozhodnuto. Jindy musí spadnout ještě o kousek níž, aby pochopila. Důležité je i to, že rodina musí zažít život bez ní. Těch 33 dní, kdy se žena věnuje jen sobě, je léčivých nejen pro ni, ale i pro její blízké. Rodina se musí naučit fungovat samostatně – a to je cenná zkušenost.
Léčíte lidi formou pobytové i ambulantní terapie. Kdy podle vás dává smysl jedno a kdy to druhé? Co bývá při rozhodování klíčové?
Když si klient volá o pomoc, mluvím s ním osobně nebo po telefonu. Nechám si popsat, co ho trápí, jaká je historie závislosti. A pak mu nabídnu smysluplné řešení. Klíčové je, aby to dávalo SMYSL – aby měl klient motivaci a byl skutečně rozhodnutý. S takovým člověkem se vždy domluvíme.
A pokud někdo tuší, že má problém, ale zatím si to nechce připustit – co byste mu vzkázala? Co by mohl být první krok, který nebolí, ale přesto otevírá cestu ke změně?
Nebýt na to sám. Nebát se říct si o pomoc. Najít terapeuta, který vzbuzuje důvěru, a zkusit mu zavolat nebo napsat. Mám zkušenost, že ve chvíli, kdy klient ucítí smysl a důvěru, chce v terapii pokračovat. A to je ten první krok k uzdravení.
