„Dezinformace není názor. Je to nástroj, jak ničit důvěru v demokracii.“ Queer aktivista varuje před novou vlnou nenávisti řízenou AI
Pamatujete si okamžik, kdy jste si uvědomil, že boj za práva LGBTQ+ komunity bude vaším životním posláním?
Těch momentů bylo víc – hodně osobní bolesti spojené s dospíváním v malé vlámské vesnici. Šikana, násilí, coming out, ke kterému jsem byl donucený dřív, než jsem byl připravený. Ale to, co mě skutečně nasměrovalo, se odehrálo během mého pobytu v Polsku v rámci Erasmu. Přidal jsem se k protestům v době, kdy tam byli LGBTIQ+ lidé označováni za „nepřátele státu“. Na vlastní oči jsem viděl, jak se z queer identity stává politická zbraň – a jak se tím neútočí jen na nás, ale na samotnou podstatu demokracie.
Tehdy jsem pochopil, že nejde jen o naši svobodu. Jde o svobodu všech – o právo žít bez strachu, milovat bez studu a protestovat bez represe. Právě tam, kde se potkávají queerness a demokracie, jsem našel svůj smysl. A v tom prostoru působím dodnes.
Když jste pak převzal vedení Forbidden Colours, v jakém stavu organizace byla?
V té době to byla spíš symbolická značka než reálný hráč. Dnes? Jsme strategická síla. Jako jediná celoevropská organizace se zaměřujeme výhradně na průsečík queer práv a demokracie. Neprosazujeme jen toleranci – hájíme samotný rámec svobodné společnosti.
Na co se aktuálně zaměřujete nejvíc?
Máme tři hlavní cíle: Za prvé, tlačíme na to, aby EU důsledně vyžadovala dodržování práv LGBTIQ+ lidí ve vlastních členských státech – zejména v Maďarsku, Itálii a Bulharsku. Za druhé, bojujeme proti krajně pravicovým sítím, které z queerfobie dělají politickou zbraň – často financovanou z Ruska nebo americké ultrakonzervativní scény. A za třetí, soustředíme se na digitální odolnost, protože queer nenávist už funguje algoritmicky.
Jedním z vašich nejviditelnějších úspěchů bylo spojení šestnácti států EU v žalobě proti Maďarsku. Jak se něco takového podaří bez velkých kampaní nebo rozpočtu?
Upřímně? Odvaha, vytrvalost a nulová tolerance vůči mlčení. Objeli jsme jednu evropskou metropoli za druhou, spojovali nepravděpodobné spojence, argumentovali nejen právně, ale i lidsky. Ukázali jsme, že nejde o ideologii – ale o to, zda má Evropská unie ještě páteř. A zvládli jsme to bez jediného eura. Žádné plakáty, žádné billboardy. Jen přesné informace, tvrdá práce a víra, že queer životy jsou evropská hodnota. A výsledek? Největší případ v oblasti lidských práv v historii Unie.
Předpokládám ale, že ne všude narazíte na pochopení. Co vám jednání s vládami nebo evropskými institucemi komplikuje nejvíc?
Neochota jednat, přikrývaná strachem z polarizace. Často slyšíme: „teď není vhodná doba“ nebo „nechceme provokovat krajní pravici“. Jenže kdy bude ta správná chvíle? Až bude účast na Pride trestná? Až budou učitelé trestně stíháni za to, že použijí slovo „gay“? To už se děje. A zároveň vidíme politiky, kteří se naoko hlásí k rovnosti, ale pak hlasují proti ochraně práv – nebo si chtějí udělat fotku s duhovou vlajkou, ale přitom nechtějí konat, když Orbán zakáže Pride. Ticho není neutralita. Je to spoluvina.
V poslední době varujete i před novým fenoménem – zneužíváním umělé inteligence proti queer komunitě. Co vás na tom děsí nejvíc?
Rychlost a cílenost těch lží. Vidíme deepfaky, které líčí queer aktivisty jako predátory. Uměle vytvořená videa Pride pochodů s falešnými dětmi. Narativy o tom, že „jdeme po vašich dětech“ – šířené v desítkách jazyků, každé zemi šité na míru. Nejsou náhodné. Jsou to koordinované kampaně, často financované ze stejných zdrojů – Moskva, americká krajní pravice.
V Rumunsku jsme to viděli na vlastní oči během zrušených prezidentských voleb – stovky TikTok účtů pumpovaly proti-LGBTIQ+ obsah ve prospěch proruského kandidáta. Tohle není trolling. Je to informační válka.
A jak by na ni měl Západ reagovat, aniž by popřel svobodu slova?
Musíme přestat předstírat, že se tu hraje o svobodu projevu. To je mocenský boj. A zatím ho prohráváme, protože jsme příliš zdvořilí.
Při jednom brífinku jsem upozornil evropského komisaře na to, jak Rusko zneužívá evropský online prostor k šíření anti-LGBTIQ+ narativů. Odpověď? „Zkoušeli jste si s nimi promluvit?“ Jenže čas na dialog je pryč. To není otázka víry. Je to snaha rozložit demokracii zevnitř. Dezinformace není chráněný názor. Je to nástroj, jak ničit důvěru v demokracii. A queer lidé bývají první na ráně. EU musí regulovat obsah online, zpřísnit dohled nad financováním kampaní a činit platformy odpovědnými za to, když vydělávají na nenávisti. Občanská společnost to sama nezvládne. Potřebujeme podporu – nejen morální, ale i systémovou.
Když se vás tyto útoky přímo dotýkají, co vám pomáhá vydržet?
Kéž bych mohl říct, že mě to nijak nezasahuje. Ale není to tak. Čelil jsem výhrůžkám, zažil jsem psychické kolapsy. A stejně pokračuju – protože právě to ticho, ta rezignace, je to, co od nás chtějí.
Přežívám díky systému péče, který jsem si kolem sebe vybudoval – přátelé, terapie, jasně nastavené hranice. A snažím se být oporou i pro ostatní. Mentorují mladé aktivisty, otevřeně mluvím o duševním zdraví a dělám vše pro to, aby se naše hnutí nezničilo zevnitř. Nechceme hrdiny, kteří vyhoří. Potřebujeme lídry, kteří vydrží.
Jak funguje spolupráce s lidmi, kteří působí v opravdu nebezpečných prostředích?
Velmi obezřetně, většinou neveřejně – a vždy s jejich bezpečností jako prioritou. Ti nejodvážnější lidé, které znám, působí v zemích, kde je být queer nejen nebezpečné, ale nelegální. Moje role není mluvit za ně, ale zajistit, aby mohli přežít a být slyšet na vlastních podmínkách – ať už jde o financování, politickou podporu nebo jen telefonát v momentě, kdy mají pocit, že je svět nechal na holičkách. Často za nimi osobně cestuji. Někdy je i hovor přes mobil moc riskantní. Jdeme se projít bez telefonů, do přírody. Jen abych jim připomněl, že nejsou sami. Nejde o záchranářský komplex. Jde o solidaritu. A ta má občas tichou, nenápadnou formu – ale může zachraňovat životy.
Z duševního zdraví se stává jedno z hlavních témat queer komunity. Dá se s tím něco dělat systémově?
Musíme přestat vnímat duševní zdraví jako doplněk k něčemu důležitějšímu. Je to politická priorita. Nemůžete vyrůstat zdravě, když vám každý den říkají, že jste problém, hrozba, hřích. Školy musí být bezpečné, zdravotnictví inkluzivní – a queer lidé potřebují víc než jen přežít. Potřebujeme prostor, kde můžeme opravdu žít. A taky: financujte radost. Financujte umění. Financujte noční život. Duševní zdraví queer lidí není jen o léčbě traumatu. Je to i o radosti, přátelství, zvolené rodině. To není luxus. To je způsob, jak přežít.
A co vám dává v téhle náročné době největší naději?
To, že queer lidé – i v těch nejtemnějších podmínkách – pořád tančí, organizují se, zamilovávají se. Jsme tvrdohlaví a odolní.
A taky momenty, kdy jsem na tajné misi v zemi, kde je homosexualita trestná – a ocitnu se v undergroundovém baru nebo na domácí párty. Někdy se rozpláču. Ne smutkem, ale radostí. Queer radostí. A říkám si v duchu velké „fuck you“ všem, kdo nás chtějí umlčet – a ještě větší těm, kdo nám říkají, že musíme počkat na svou chvíli a hlavně „nepolarizovat“.
Vidím novou generaci – hlasitější, chytřejší, neochotnou se omlouvat. A upřímně? Už se těším, až jim předám mikrofon.
