„Každé pondělí nejím. A večer už většinou nezvedám telefon.“ Tomáš Rajchl o vnitřní hygieně a balancu mezi světem a sebou
Co vás přivedlo do Foxdeli?
Původně jsem dělal úplně něco jiného, vystudoval jsem práva a věnoval se jiným projektům. S Martinem Jarešem, zakladatelem Foxdeli, jsme se ale znali osobně. Když rozjížděl tento ambiciózní projekt, oslovil mě, abych se přidal do týmu.
Začínal jsem jako šéf designu, pak jsem se posunul na pozici šéfa produktu. A když Martin odešel, přirozeně jsem převzal roli CEO. Byl to takový postupný vývoj.
Pozice šéfa designu a výkonného ředitele jsou ale dost odlišné. Byla pro vás změna role obtížná?
Čím jste ve firmě výš, tím víc musíte chápat širší souvislosti. Když jste níž, můžete se soustředit na detail a vlastně vás ty větší celky ani nemusí tolik zajímat. Ale s každým stupněm odpovědnosti přibývá – nejen za konkrétní úkoly, ale i za lidi, procesy a peníze. Na vrcholu máte zodpovědnost za všechno. Je to náročnější, ale o to víc mě to baví.
Takže vás tahle role opravdu naplňuje?
Rozhodně. Dnes už bych asi nedokázal dělat něco, co by mě nebavilo. Věřím, že pokud vás něco baví, jste v tom přirozeně lepší – a pak má vaše práce i větší šanci na úspěch. Kdybych dělal něco, co mě nenaplňuje, cítil bych se ztraceně a neměl bych v sobě tu potřebnou energii.
Čím konkrétně se tedy Foxdeli zabývá?
Foxdeli se zaměřuje na poprodejní fázi nákupního procesu, tedy na to, co se děje po vytvoření objednávky. Většina e-shopů se soustředí hlavně na akvizici nových zákazníků a často zanedbávají péči o ty stávající. Přitom právě ti, kteří už u vás nakoupili, jsou nejcennější – je mnohem jednodušší a efektivnější je přesvědčit k opakovanému nákupu než získávat nové. Naším cílem je, aby byli zákazníci spokojení a vraceli se. Foxdeli je nástroj, který to umožňuje. Zjednodušeně řečeno, pomáháme e-shopům lépe pečovat o své zákazníky.
Jde tedy hlavně o retenční nástroj?
Přesně tak. Je to způsob, jak s klientem zůstat v kontaktu od okamžiku vytvoření objednávky až po její doručení. Díky tomu, že jsme prakticky jediní na trhu, kdo ví, kde se zásilka nachází v každé fázi doručování – od převzetí dopravcem až po doručení – umožňujeme e-shopům kontinuálně komunikovat se zákazníkem. Většina e-shopů zvládá komunikaci do chvíle, kdy balíček opustí jejich sklad. Pak přestávají mít přehled a nechávají to na dopravci. My ale říkáme: ne, můžete se o zákazníka starat až do konce – informovat ho, kde je zásilka, upozornit na případné komplikace dřív, než si jich všimne on, a celkově mu zprostředkovat lepší zážitek z nákupu. Můžete zákazníka informovat o dalších produktech, akcích nebo kampaních, přivést ho zpátky na e-shop a ukázat mu nové věci. Dřív tenhle prostor prakticky nikdo nevyužíval.
Dá se říct, že jste zaplnili mezeru na trhu?
Ano, inspirovali jsme se v zahraničí, kde podobné služby existovaly, ale do Česka jsme je přinesli ve vlastní úpravě. A funguje to – předtím tu nic takového nebylo.
Objevila se mezitím nějaká konkurence?
Dnes už se o podobnou službu snaží pár dalších firem – asi dva nebo tři subjekty, které buď vyvíjejí vlastní řešení, nebo se s námi baví a snaží se inspirovat. Ale beru to pozitivně – konkurence je zdravá. Nutí vás přemýšlet, soustředit se na to, co má skutečnou hodnotu, a posouvat produkt dál.
A co vaše předchozí podnikatelské aktivity – pokračujete v nich nějak dál?
V těch původních už ne. Ty už jsou uzavřené. Ale mám teď rozjeté jiné projekty, kterým se věnuji souběžně s Foxdeli. Dá se říct, že se z nich postupně stává moje hlavní činnost. Ve Foxdeli jsem měl určitou misi, nějaký cíl, který jsem chtěl naplnit – a ten pocit naplnění už se dostavil.
Tím asi narážíte na vaše content studio – Plastenciagu?
Přesně tak. Plastenciaga vlastně vznikla ruku v ruce s Foxdeli. Rozhodli jsme se, že marketing budeme dělat trochu jinak – hodně jsme natáčeli, dělali jsme vtipná videa, snažili jsme se být originální. V té době se tím skoro nikdo nezabýval, ale nám se to ukázalo jako velmi silná cesta. Dokonce silnější, než jsme čekali. A tak jsme si řekli, že z toho uděláme samostatný projekt.
Plánujete tedy Plastenciagu rozvíjet i mimo Foxdeli?
Rozhodně. Dokonce to oddělujeme velmi důsledně – chceme, aby Foxdeli a Plastenciga byly dvě naprosto samostatné entity. Plastenciaga má být plnohodnotné content studio, které se bude věnovat tvorbě obsahu a influencingu úplně nezávisle.
A máte už další klienty?
Ano, máme. A musím říct, že mě až překvapilo, jak obrovská poptávka po něčem takovém je. Po dvou letech prodeje velmi složitého B2B produktu, kde trvá klidně rok, než klient začne službu používat, je tohle úplně jiný svět. Reakce jsou rychlé, poptávka je obrovská, a je hrozně zajímavé to porovnat.
Jak vznikají scénáře k vašim videím? Jste do toho přímo zapojený?
Ano, jsem. Často s nápady přicházím já, ale funguje to jako týmová práce. Máme otevřený brainstorming – kdokoliv z týmu přijde s nápadem, co ho pobavilo, co někde zahlédl, přetvoříme to do vlastní podoby. Hrajeme si s tím, přidáváme náš „vibe“, aby to bylo autentické a zároveň vtipné.
Kde berete inspiraci?
Inspirace je všude, sledujeme sociální sítě, různé zahraniční účty, někdy nás něco zaujme, ale většina věcí, které na sítích vidím, mě vlastně nijak zvlášť nebaví. Chceme jít vlastní cestou, mít jasně definovaný styl, tón a témata.
Využíváte trendy z TikToku?
Občas ano, ale není to náš hlavní směr. Když se objeví trend, který do našeho konceptu zapadá, zkusíme ho. Ale neřídíme se čísly nebo tím, co je zrovna populární. Máme vlastní linii, vlastní postavy a styl humoru, který chceme zachovat konzistentní.
Jak byste popsal hodnoty, na kterých studio stavíte?
Určitě otevřenost, hlavně v týmu. Fungujeme jako skupina kamarádů, kde panuje stoprocentní důvěra. Chceme, aby to, co děláme, přinášelo radost. Chceme se za to, co tvoříme, postavit. Aby to bylo poctivé, vtipné, a zároveň výkonné – protože čísla samozřejmě potřebujeme. Ale nechceme dělat věci jen pro čísla.
Takže žádné zbytečné schůze, korporátní procesy a poklonkování.
Přesně tak. Nemám rád korporátní kulturu. Všechno děláme neformálně – jsme jako parta kluků v kabině po zápase. Nikdo si na nic nehraje, nikdo nemusí vážit slova. Je to osvobozující a přirozené. A zlepšuje to atmosféru i výsledky.
Nabíráte i nové lidi? Pokud by měl třeba nějaký náš čtenář zájem u vás pracovat…
Upřímně, těch nabídek máme opravdu hodně. Momentálně nikoho aktivně nehledáme, ale to se samozřejmě může změnit třeba zítra. Máme tolik poptávky po tom, co děláme, že bychom teoreticky mohli být trojnásobně větší – a pro všechny bychom měli práci. Ale já už jsem vedl firmy s padesáti lidmi a vím, že to není cesta, kterou bych chtěl znovu jít.
Kolik vás tedy aktuálně je?
Ve Foxdeli je nás zhruba 20 až 25. V Plastenciaze asi třetina z toho. A to mi naprosto vyhovuje.
Takže preferujete menší týmy?
Jednoznačně. Pro mě je ideál firma do deseti lidí – malá skupina skvělých a spolehlivých lidí, se kterými to celé táhnete. Jakmile se tým zvětšuje, přichází víc procesů, byrokracie, schůzek… a to mě vůbec nebaví.
Na sociálních sítích jste si vybudoval poměrně silný osobní brand. Věnujete se motivaci, žijete dost disciplinovaně. Můžete váš denní režim přiblížit?
Jasně. Každý den vstávám v pět ráno. Doma si s přítelkyní v klidu dáme kávu – to je takový pomalý začátek dne. V sedm se loučíme a jedeme s klukama do posilovny.
Přítelkyně vstává s vámi?
Ano, a dokonce ještě dřív než já – vstává ve čtyři. Takže když se zvednu až v 5:10, už slyším, že jsem zaspal. Tím, že máme tenhle režim společně, je pro mě mnohem jednodušší ho dodržovat.
To zní skoro až jako vojenský režim.
Možná zní, ale pro mě je to přirozené. Chodíme spát kolem deváté večer, večeříme ideálně mezi čtvrtou a pátou. Každé pondělí držím půst – celý den nejím. Pro někoho to může znít extrémně, ale mně to naprosto vyhovuje. Cítím se skvěle.
Pomáhá vám tahle disciplína i v práci?
Jednoznačně. Myslím si, že bez ní bych to, co dělám, vůbec nezvládl. Nejde o to makat naplno a pak vyhořet. Chci, aby to, co dělám, bylo udržitelné dlouhodobě. A k tomu potřebuji strukturu. Všem říkám – nemusíme sprintovat, ale musíme každý den udělat pár kroků. Ty se za měsíce a roky nasčítají a vedou k výsledkům.
Takže nejste ten typ, který by od sedmi ráno až do noci seděl u počítače?
Vůbec ne. Každý den končím zhruba ve čtyři nebo pět odpoledne. Snažím se dodržovat pracovní dobu zhruba od 9:30 do 17:00 – a pak být doma s rodinou. Samozřejmě občas ještě něco vyřídím, odpovím na e-maily, ale už v mnohem menší míře. Věřím, že práce má mít svůj jasně vymezený prostor – a pak je čas na život.
A jak tedy relaxujete? V jiných rozhovorech jste zmínil, že nepijete alkohol ani neužíváte jiné látky, které lidé často využívají k odreagování…
To je pravda. Místo toho chodím skoro každý den do sauny. Každé ráno také medituji – to mi pomáhá mentálně se ukotvit. A celkově se snažím mít svůj život hodně strukturovaný, klidný. Lidi si někdy myslí, že se se mnou musí pořád něco dít, že je se mnou sranda. Ale já si naopak hodně užívám rutinu, klid a ticho.
Takže žádné večerní výlety do klubů, party, hlučná místa…
Přesně tak. Mám rád svoje rituály – stejné časy, stejná místa, stejný rytmus. Večer už většinou nezvedám telefon, protože vím, že přes den toho bylo dost. Potřebuji prostor jen pro sebe. Baví mě sledovat historické dokumenty, čtu si, a hlavně relaxuji i aktivním pohybem – cvičení je pro mě jeden z hlavních způsobů, jak se cítit dobře.
Jak vnímáte současnou mladou generaci, která často tráví spoustu času na sociálních sítích a bojuje s úzkostmi nebo „ztrátou smyslu života“?
Upřímně – moc ji neznám. V našem týmu máme většinou lidi kolem pětatřiceti, málokdo mladšího než třicet. Ale z toho, co pozoruji, si myslím, že jim často chybí disciplína. Čím víc se život „rozplizne“, tím víc se v něm člověk ztrácí. Mám za to, že štěstí je ve skutečnosti v nekomfortu. Tedy ve schopnosti vystupovat z komfortní zóny.
Já například sprchuji jen ledovou vodou, držím půsty, vstávám v pět ráno. Jsou to věci, které jsou na první pohled drsné, ale mně dávají radost a klid. Když tohle z života zmizí, snadno se dostaví apatie – nic vás nebaví, nic nedává smysl. A pak už člověk jen tak přežívá.
Takže podle vás blahobyt a pohodlí nepřináší štěstí?
Přesně tak. Je to paradox – čím lépe se máme, tím hůř si s tím umíme poradit. Když vyrůstáte v tvrdších podmínkách, zvyknete si na disciplínu a najdete v ní radost. Jakmile ale žijete jen v komfortní zóně, začne to být vlastně destruktivní.
Jordan Peterson (kanadský klinický psycholog, pozn. redakce) má skvělou myšlenku – že člověk má stát jednou nohou v řádu a druhou v chaosu. Musíte mít balanc. Ale dnes mnoho lidí žije jen v chaosu, protože svět jim to umožňuje. Nic nemusí, všechno je dostupné. A to vede k tomu, že spousta lidí ztratí ambice i směr.
Vnímáte to výrazněji u mužů?
Ano. Myslím, že hlavně chlapi potřebují mít v životě něco, co tvoří – něco, co je přesahuje. Něco, co má smysl i za cenu toho, že se to ekonomicky třeba nevyplatí. Freud tomu říkal „superego“ – to, co je nad námi. Když to v životě chybí, chybí i vnitřní naplnění.
Co je pro vás osobně tím smyslem, který vás žene dopředu – v podnikání, v životě?
Rozhodně to nejsou peníze. Samozřejmě jsou důležité – bez nich nemáte energii ani prostor tvořit. Ale pro mě je klíčové dělat něco, co mi dělá radost. A ideálně i ostatním. To, co děláme na sociálních sítích, nás upřímně baví. A když vidím, jak na to lidi reagují – oslovují nás na ulici, chtějí se fotit, smějí se u našich videí – to je hrozně silná energie. A právě to mě naplňuje.
Daří se vám udržet si od sociálních sítí určitý odstup?
Ano, daří. Nikdy jsem k nim neměl přehnaný vztah. Přijde mi až zvláštní, jakou váhu tomu někteří lidé dávají. Podle mě sociální sítě samy o sobě nejsou špatné – je to jen o tom, jak s nimi pracujete. Jsou tam inspirativní účty, zajímavé myšlenky, pohledy na svět. A záleží jen na vás, co konzumujete. Takže když někdo nadává na sítě, vlastně tomu nerozumím – stejně jako bych nebral vážně někoho, kdo nadává, že v obchodě je moc cukru. Nemusíte ho přece jíst.
Tedy dobrý sluha, ale zlý pán?
Přesně tak. A to neplatí jen pro sociální sítě. Cokoliv může být skvělý nástroj, když ho používáte vy – a problém, když začne používat ono vás. To platí o technologiích, jídle, alkoholu i AI.
Zmínil jste, že na sociálních sítích nacházíte inspiraci. Kdo nebo co vás inspiruje konkrétně?
To je těžké. V tom segmentu, ve kterém se pohybujeme – tedy influencerství a obsahová tvorba – mě upřímně moc věcí nebaví. Mnoho obsahu mi připadá plochého, povrchního. I když má třeba skvělá čísla, necítím v tom hloubku nebo přesah.
Mně je mnohem bližší inteligentní humor – něco jako dělal Menšík, Horníček, Kaiser, nebo Lábus. Z toho cítíte, že ten člověk má něco v hlavě, že je za tím humoru určité přemýšlení. A to bych chtěl, aby bylo cítit i z naší tvorby. Možná by někteří řekli, že náš humor takový není, ale to je ten směr, který chceme sledovat.
Takže spíš, než následovat trend chcete držet vlastní linii?
Přesně. Chceme, aby za každým naším videem bylo něco víc než jen laciný vtípek. Aby tam byla nadsázka, inteligence, vlastní styl. Nechceme dělat obsah jen kvůli číslům – chceme dělat obsah, který je náš a který dává smysl nám.
Jak to máte s diverzitou v týmu? Je vás docela málo – řešíte to vůbec nějak?
Upřímně? Neřešíme. V týmu máme většinou kluky, v Plastenciaze je jen jedna žena, ale není to záměr – je to prostě výsledek situace. Pro mě je úplně jedno, kdo jste, co si myslíte, jak vypadáte, co vyznáváte. Zajímá mě, jestli jste dobrý člověk. Jestli zapadnete do našeho prostředí, do energie týmu. Autenticita je pro mě klíčová. Nemám rád, když se někdo přetvařuje nebo hraje nějakou roli. Když jste sám sebou, buďte, kým chcete.
Považujete se za dobrého šéfa?
Doufám, že ano. Ale víc než „dobrý šéf“ bych chtěl být vnímaný jako dobrý člověk. Role šéfa je jen jedna z masek. Nejsem ideální – nemám rád procesy, tabulky, systémy. Jsem spíš intuitivní typ – rozhodnutí dělám na základě pocitu, směru, energie.
Velké korporáty nejsou pro mě. Ale vedení malých týmů, to mě baví a tam cítím, že umím být přínos. Vlastně se ani necítím jako šéf – spíš jako někdo, kdo ukáže směr, když je potřeba. Řekne: „Jdeme tudy.“ A ostatní se přidají, protože jim to dává smysl.
Očekáváte od týmu stejnou disciplínu, jakou máte vy sám?
Nevyžaduji ji, ale přirozeně se to děje. Spousta lidí u nás má podobný režim – vstávají brzy, chodí cvičit, mají jasně daný rytmus dne. Myslím, že ten styl života je vlastně hrozně příjemný. Když ho lidé vyzkouší, často sami zjistí, že jim vyhovuje.
V e-commerce se dnes hodně mluví o umělé inteligenci, automatizaci a digitálním skoku. Jak to vnímáte?
Vnímám v tom obrovský potenciál, ale zároveň je to dnes strašně nadužívané téma. AI je momentálně buzzword – slyšíte ho všude, ale často za tím nic skutečného není. Zažil jsem řadu projektů, které se tvářily jako „AI“, ale v jádru to žádná umělá inteligence nebyla. Připomíná mi to dobu, kdy se na každou tyčinku v obchodě začalo psát „proteinová“, aby se lépe prodávala – i když se produkt reálně vůbec nezměnil.
Myslíte, že se lidé AI bojí zbytečně?
Myslím, že ano. Hodně lidí se bojí, že jim AI vezme práci, ale je třeba si říct – jakou práci? Na jakých pozicích? Pro mě lidské myšlení zůstává nenahraditelné. AI může být skvělý pomocník, ale lidskou originalitu a intuici zatím nenahradí.
Používáte AI u vás ve firmě?
Ano, používáme – paradoxně ji používají víc ostatní kolegové než já sám. Pomáháme si s ní v procesních záležitostech, kde může výrazně ušetřit čas. Například vytvoření jednoduché smlouvy nebo získání rychlé informace trvá díky ní pár minut místo hodin. A to je obrovská výhoda.
Někteří říkají, že AI zabíjí kreativitu. Co si o tom myslíte?
Záleží, jak ji používáte. Stejně jako televize nebo internet – může vás otupit, nebo vás inspirovat. Kreativitu nezabíjí technologie sama o sobě, ale způsob, jak s ní zacházíte. Já věřím, že AI by nám měla šetřit čas, který pak můžeme věnovat skutečné tvorbě. A paradoxně tím, že bude víc věcí označeno jako „handmade“, se zvýší hodnota lidské práce. Lidé budou chtít platit za to, co skutečně vytvořil člověk, ne stroj.
Jak vidíte svou vlastní budoucnost – zůstanete v čele Foxdeli i nadále?
Možná ano, možná ne. Neplánuji to nijak dlouhodobě. Nikdy jsem neměl vizi typu „kde se vidím za 10 let“. Přijde mi to až absurdní – svět se mění, člověk neví, co bude zítra. Jdu cestou, která mi dává smysl teď. Dělám to, co mě baví, s lidmi, kterým věřím. A věřím, že když to takhle budu dělat dál, půjde to dobrým směrem.
Teď se nám podařilo na nás upoutat pozornost, což otevírá spoustu nových možností. Vidíme velký potenciál, i když zatím nemáme žádné dramatické plány na změnu. Uvidíme, kam nás to zanese.
