
„Myslel jsem, že je to láska. Ve skutečnosti mě dusil.“ Romanův příběh ukazuje temnou stránku toxických vztahů
Jejich příběh začal jako z romantické komedie. Dva mladí muži, cizí město, letní pride festival. Všude kolem pulzující hudba, zástupy tančících těl, duhové vlajky a horký vzduch nasycený energií a očekáváním. Roman (28) a Libor (29) se potkali během prvního večera, ve frontě na drink. Stačil jeden pohled, krátký rozhovor, a oba věděli, že je mezi nimi jiskra. „Bylo to neskutečné. Připadal jsem si, jako bych konečně našel někoho, kdo mě chápe. Kdo je mi oporou. Byli jsme od první chvíle nerozluční,“ vzpomíná Roman.
Festival se stal kulisou jejich rychlého sbližování. Procházky městem za úsvitu, objetí na přeplněném tanečním parketu, první společné ráno. Po návratu domů – každý do jiného českého města – byli odhodlaní ve vztahu pokračovat. Láska, která se zrodila v euforii, měla být silnější než vzdálenost. A zpočátku opravdu byla.
Každý víkend za sebou dojížděli, střídali se mezi byty, plánovali výlety a snili o společné budoucnosti. Mluvili o tom, že by se časem přestěhovali do jednoho města, sdíleli playlisty i dětské sny. Jenže už během prvních měsíců se začaly objevovat trhliny.
Když láska přeroste ve strach
„Libor začal být podezřívavý. Ptal se, s kým si píšu, proč mi někdo reaguje na story, a proč jsem si vyměnil pár zpráv s kamarádem z vysoké,“ říká Roman. Nejprve šlo o poznámky, časem o výčitky. Jednou Libor během večera, kdy Roman odešel na toaletu, prohledal jeho mobil. „Tvrdil, že to dělá z lásky. Že mě miluje a má strach, že ho podvedu. Ale já začal mít pocit, že už nejsem partner, ale podezřelý. A zároveň jsem se za ten pocit styděl.“
Libor často zdůrazňoval, jak moc Romanovi obětuje. Jak silně ho miluje. A Roman, pohlcený vztahem, nechtěl být ten, kdo to zpochybňuje. „Říkal jsem si, že jsem asi přecitlivělý. Že možná opravdu dělám něco špatně, když se cítí tak nejistý.“ Jenže čím víc se snažil být otevřenější, přístupnější a „bezpečnější“, tím víc musel ustupovat ze své vlastní autonomie.
Postupně se měnila dynamika jejich vztahu. Společné víkendy začaly být náročné, plné hádek, pasivní agrese i usmiřování, které se střídalo s naprostým tichem. Roman se přistihl, že si hlídá slova, nechce zmiňovat kolegy, ztlumil notifikace, aby nepřišla „nevhodná“ zpráva. V tu chvíli ještě neříkal, že žije v toxickém vztahu. Spíš si myslel, že procházejí krizí.
Zlomová noc
Vyvrcholením se stal Štědrý den. Roman s Liborem slavili u Romanovy sestry. Byl to poklidný večer – až do chvíle, kdy Roman objal svého bratrance, se kterým se neviděl několik let. Libor to pozoroval z dálky a ještě ten večer v autě vybuchl. Obvinění z nevěry, slzy, křik, výčitky. „Po návratu domů rozbil rámeček s naší společnou fotkou. A já poprvé opravdu ucítil strach. Ne o nás. O sebe.“
Roman se zamkl v koupelně. Seděl na zemi a v hlavě mu zněla jednoduchá věta: Tohle není láska. Věděl, že buď odejde teď, nebo se ponoří hlouběji do vztahu, který ho ničí.
Ještě tu noc odešel. Nepřespal, nečekal na ráno. Sbalil jen základní věci, zavolal kamarádovi a odjel. Liborovi nechal krátký vzkaz: Potřebuju prostor. Nepiš mi.
Cesta zpátky k sobě
Dny po odchodu byly chaotické. Střídal se pocit úlevy s vinou, smutek s panikou. Ale Roman věděl, že musí vydržet. Začal chodit na terapii, postupně obnovil kontakt s přáteli, které kvůli vztahu zanedbával. Vrátil se k běhání, kreslení, občas jen seděl v kavárně a učil se znovu být sám.
„Připadalo mi, jako bych si znovu osvojoval sám sebe. Pocity, hranice, radosti. A taky jsem začal chápat, že vztah, který začal láskou, může být zároveň místem zneužití důvěry – i když bez fyzického násilí.“ Libor se několikrát pokusil o kontakt. Psal dlouhé zprávy, volal, prosil o setkání. Roman ale věděl, že návrat by znamenal opakování cyklu.
Dnes, o rok později, žije Roman sám ve svém bytě. Své zkušenosti poprvé sdílí veřejně. Ne proto, aby ukázal na Libora. Ale aby mluvil o tom, co se často skrývá za fasádou ideálního vztahu – zejména v queer komunitě, kde není dost prostoru mluvit o toxických vztazích bez studu.
„Nemůžu říct, že toho vztahu lituju. Naučil mě hodně. Ale vím, že dnes bych některé věci rozpoznal dřív. A odešel bych dřív. Láska není vlastnictví. Láska tě nemá dusit. Láska tě má podržet, když potřebuješ dýchat.“
Roman doufá, že se jednoho dne znovu zamiluje. Ale už ví, že zdravý vztah není o tom, kolik času spolu trávíte, jak často si voláte nebo jak vášnivě se milujete. Je o tom, jak se vedle druhého člověka cítíte. A že klid, který zažívá teď, je něco, co si nikdy už nenechá vzít.