„Spravedlivá společnost není slučitelná s kapitalismem.“ Anarchista Vojtěch o rovnosti, queer právech i rozbitých stereotypech
Jak byste čtenářům popsal Anarchistickou federaci? Co je vaším cílem?
Dlouhodobým cílem je společnost spravovaná na anarchistických principech – tedy na základě vzájemné pomoci, solidarity, sounáležitosti, samosprávy zdola, autonomie a federace, svobody, sociální rovnosti, respektu k přírodě a ostatním živým tvorům.
Ale pokud bychom měli poměřovat své aktivity tímto cílem, asi by to vedlo k vyhoření. Proto se soustředíme hlavně na střednědobé cíle – propagaci anarchistických myšlenek, budování teoretického základu a praktické infrastruktury. Skrze projekty jako jsou odborové iniciativy, družstva, sociální centra nebo potravinové sítě umožňujeme lidem zapojení podle jejich schopností a preferencí. Tyto projekty navíc slouží jako experimentální základny pro spolupráci mimo kapitalistické vztahy. Posláním federace je pak vytvářet platformu pro skupiny a jednotlivce, kteří se chtějí organizovat, bezpečně komunikovat, koordinovat aktivity, sdílet zkušenosti a řešit konflikty v bezpečném prostředí.
A vaše aktivity přímo v Česku?
To závisí na tom, co konkrétní lidé chtějí dělat – raději méně témat, ale důkladně. Každý z nás se nějak živí, mnozí mají rodiny, takže pracujeme v rámci možností. Dobrý přehled dává každoroční zpráva o naší činnosti. V současnosti se hodně věnujeme podpoře přátel na Ukrajině – ať už beneficemi, solidárními akcemi, nebo podporou autonomních prostor. Zabýváme se také samozásobením, problematikou bydlení, klimatickou krizí, sociální nerovností, vykořisťováním, státní represí, rasismem, sexismem i queerfobií. Důležitou součástí je i naše publikační činnost – vydáváme časopis Existence, měsíčník A3, brožury a knihy. Mnozí z nás jsou aktivní i jinde – v komunitním bydlení, antifašismu, squattingu nebo boji za práva queer lidí.
Navazujete kontakty i se zahraničními kolektivy?
Ano. Snažíme se vytvářet mezinárodní sítě, sdílet zkušenosti a podporovat se navzájem. V posledních letech spolupracujeme hlavně se skupinami ze středovýchodní Evropy, které – stejně jako my – pomáhají Ukrajině. Nejblíže máme k ukrajinským Solidarity Collectives. Jsme také členem Internacionály anarchistických federací (IFA), ale v praxi se spíš soustředíme na méně formální propojení se skupinami v našem regionu.
Když se řekne anarchista… koho si vlastně máme představit? Význam slova je asi zatížen mnoho stereotypy…
Anebo anarchistku! Jednotná odpověď není. Sdílené hodnoty jsou důležitější než vzhled nebo subkultura. Dříve převažoval obraz mladého pankáče bijícího se s nácky. Někdy to odpovídalo, ale dnešní anarchismus má už 35 let kontinuity a je daleko pestřejší – věkově, kulturně, profesně i stylově.Pravdou ale je, že největší „drajv“ má hnutí díky mladým lidem – mají představivost a touhu měnit svět, což jsou vlastnosti, které s přibývajícími roky často mizí.
Zajímá mě, jak se do vašeho přístupu promítá genderová rovnost. Je to pro vás téma?
Genderová rovnost je pro nás naprosto zásadní. Patriarchát, podpořený stereotypy, nenávistnou politikou i náboženskými dogmaty, je jedním z hlavních nepřátel svobody. Podporujeme queer osoby i jejich emancipační úsilí, odmítáme homofobii, sexismus a fašoidní tendence.
Spousta z nás je queer a vznikají i anarcho-queer kolektivy, kde je genderové osvobození prioritou. Snažíme se reflektovat i patriarchální vzorce, které si nechtě přinášíme ze společnosti. A máme na paměti: zametat je potřeba hlavně před vlastním prahem.
A jazyk? Řešíte třeba, jak mluvit a psát inkluzivně?
Dlouho jsme experimentovali – s lomítky, hvězdičkami, střídáním rodů. Naše publikace ale byly spíš konzervativní. To se změnilo po loňském sjezdu, kde jsme se otevřeli různým formám „odgenderování“ jazyka. Samozřejmě se snažíme být srozumitelní i pro širší veřejnost. Náš postoj je ale veskrze pozitivní – vychází z potřeb členstva.
Co podle vás v Česku nejvíc brzdí větší rovnost a otevřenost vůči menšinám?
Jednoznačně konzervativismus a neochota učit se novému. Jenže aby se lidé učili, musí chápat, proč to má smysl. U nás se to ukázalo, když queer členstvo vysvětlilo, co pro něj inkluze znamená. Důležité je dávat prostor, naslouchat a budovat přátelství – queer lidé by neměli být vnímáni jen jako postavy z prajdu, ale jako běžná součást společnosti.
Kdybyste měli popsat ideální spravedlivou společnost – co by v ní bylo jinak než dnes?
Tak, že nikdo nebude znevýhodněn za to, že je „jiný“, a bude respektován jako lidská bytost. Je nutné zbavovat se předsudků, které jsou kulturní i strukturální. Kapitalismus využívá rozdíly mezi lidmi k tomu, aby zakryl vlastní mocenské zájmy. Spravedlivější společnost není slučitelná ani s kapitalismem, ani s nacionalistickým státem.
Dokážete si vůbec představit svět bez soukromého vlastnictví? Mohla by taková společnost fungovat?
Je třeba rozlišit osobní a soukromé vlastnictví. Osobní věci potřebujete ke svému životu. Ale nikdo nepotřebuje několik bytů nebo továrnu s padesáti stroji – to je kapitál, který přináší zisk z práce jiných. To je soukromé vlastnictví. My věříme, že společnost bez soukromého vlastnictví je možná a jednodušší – bez vykořisťování a s demokratičtější ekonomikou. Samozřejmě víme, že pro většinu lidí žijících v relativním dostatku to dnes není atraktivní představa. Ale snažíme se tvořit příklady, které ukazují, že jiný svět je možný – třeba jako projekt Sdílené domy.
Máte nějaké příklady, kde tohle už v nějaké podobě funguje?
Ano, jak v historii, tak dnes – pokud se zbavíme eurocentrického pohledu. Doporučujeme knihu Anarchie funguje od Petera Gelderloose. Příkladem může být Španělská revoluce ve 30. letech, ale i mnohé původní národy, které žily (a někde stále žijí) bez soukromého vlastnictví. I my se snažíme držet projekty mimo logiku zisku.
A co kapitalismus – v čem podle vás přispívá k problémům, které řešíte?
Kapitalismus je založen na nerovnosti – bez ní nemůže existovat. Soukromí vlastníci kapitálu vydělávají na práci druhých. Sleduje se zisk, ne lidská nebo environmentální cena. Dobrovolně nikdy nepřevezme odpovědnost za ničení planety – to by zvyšovalo náklady.
Stává se, že na vás úřady nebo veřejnost reagují odmítavě nebo s nepochopením?
Ano. Aktivismus byl vždy spojen s represí. Bereme legitimitu jako nezávislou na legalitě – takže jsme někdy v konfliktu se zákonem, třeba při blokádách. Máme zkušenosti s policejním násilím, sledováním, přepálenými pokutami. Před deseti lety jsme přišli o server při tzv. operaci Fénix – policie nasadila provokatéry a celá akce skončila soudním fiaskem. Ale stála stát miliony a lidem způsobila trauma. Veřejnost se často spoléhá na média, ta ale často spolupracují s policií nebo podléhají vlivu korporací – a ty klimatické nebo antikapitalistické aktivity nepodporují.
Které formy aktivismu vám přijdou nejefektivnější?
Přímou akci. Nečekat, až to vyřeší někdo jiný. Každý má jiný přístup – někdo se věnuje antifašismu, někdo vaří pro lidi bez domova. Důležité je dělat něco konkrétního, mít dlouhodobou strategii, a opírat se o solidaritu.
Je lepší zvolit radikální nebo nenásilný odpor k systému?
To je falešné dilema. Radikalita může být i vaření pro bezdomovce z vyhozeného jídla. A současně i status quo může být násilný – třeba když lidé mrznou pod mostem. Jsme za přímou obranu – třeba rozbití vývěsky rasistické strany nebo obranu před útokem nácků. Ale samoúčelnou drsnost neuznáváme.
Jaká je budoucnost anarchistického hnutí?
Bude taková, jakou ji uděláme. Žádné hurá akce, ale dlouhodobá, často neviditelná práce. Budování struktur, které mohou v budoucnu nést větší změny.
Co byste poradili lidem, kteří se chtějí aktivně zapojit do boje za spravedlivější společnost?
Ať se vzdělávají. Ať diskutují. Ať nepřejímají dogmata. Ať se organizují. Ať si najdou činnost, která odpovídá jejich naturelu. A hlavně: ať se mají rádi.
