„Nejsme nevěrní, jen upřímní.“ Hana a Libor mluví o svém otevřeném vztahu, který mnozí nechápou
S Liborem byli spolu už pět let. Znali se důvěrně, sdíleli radosti i starosti, plánovali společný život. „Vždycky jsme měli silný vztah, ale přesto jsme se chtěli vyvíjet. Nechtěli jsme skončit u předstírání, že v reálném světě neexistují jiné přitažlivosti nebo touhy,“ přiznává Libor. „Otevřený vztah pro nás nebyl útěk. Bylo to rozhodnutí zodpovědných dospělých lidí.“
Jejich okolí to ale takhle často nevidělo.
„Lidi se mě ptali, jestli jsem dost muž, když nechám Hanku spát s jinými. Nebo jestli mě vůbec miluje. Často to sklouzlo k moralizování. Ale málo kdo se mě zeptal: A jak ti to vyhovuje?“ říká Libor s klidem, za kterým je ale cítit i únava z neustálého vysvětlování. Hana si zase vzpomíná, jak kamarádka jednou pronesla, že otevřený vztah je jen „nástupní stanice k rozchodu“. „Ale my jsme se nerozcházeli. My jsme hledali způsob, jak spolu zůstat, a zároveň neztratit sami sebe.“
Podle studie publikované v Journal of Sex Research jsou partneři v otevřených nebo jiných formách konsensuální nemonogamie stejně – nebo dokonce více – spokojení se svými vztahy než ti v monogamii. Klíčové je, že vztah je vědomě nastavený a průběžně vyhodnocovaný, ne přijatý jako „kulturní default“.
Kalendář plný schůzek
„Je to hlavně o komunikaci,“ potvrzuje Libor. „Neexistuje žádný manuál. My jsme si museli všechno vyzkoušet. Zjistit, co nám dělá dobře, co je moc, kde máme hranice. A hlavně si o tom pořád povídat.“
„Není to tak, že bychom měli kalendář plný schůzek,“ dodává Hana s úsměvem. „Většinu času jsme stejně spolu. Ale když se objeví někdo, s kým je nějaká chemie, víme, že se o tom můžeme bavit a že to není ohrožení. Naopak. Máme radost, když ten druhý prožívá něco hezkého.“
Zvenčí to ale často vypadá jinak. Mnohdy se setkávají s přesvědčením, že otevřený vztah je synonymem promiskuity nebo nedostatku závazku. „Lidé často říkají: ‚já bych to nemohl/a, umřel/a bych žárlivostí’,“ říká Hana. „Ale žárlivost neznamená, že ten model nefunguje. Znamená to, že je třeba si s ní umět poradit. A my jsme to společně zvládli. Ne hned, ale časem.“
Těžké začátky
Libor připouští, že začátky nebyly snadné. „První schůzky Hany s někým jiným mě pálily na hrudi. Ale pomáhalo mi, že jsem o tom věděl dopředu. Věděli jsme, co a kdy se bude dít, mluvili jsme o tom. A hlavně – věděl jsem, že mě Hanka nepodvádí. Bylo to transparentní. Byl jsem v obraze. A časem jsem si uvědomil, že ta bolest nepramení z lásky, ale z mého ega.“
Podle výzkumníků z University of Rochester je právě míra otevřené komunikace zásadním faktorem, který určuje, zda bude nemonogamní vztah úspěšný. Výzkumník Ronald Rogge uvádí, že u párů, které spolu důsledně komunikují o svých hranicích, bývá míra spokojenosti výrazně vyšší než u těch, kteří o svých potřebách mlčí.
„Nikomu tenhle model nevnucujeme,“ říká Hana. „Ale stejně tak nechceme, aby nám někdo vnucoval, jak máme žít. Nežijeme v seriálu. Vztahy jsou složité, a každý si musí najít ten svůj způsob. Tohle je ten náš.“
Oba uznávají, že se jejich vztah za poslední tři roky změnil. „Myslím, že jsme teď víc partneři, víc kamarádi, víc tým,“ říká Libor. „Jsme svobodní, ale jsme spolu. A to je pro mě ta nejvyšší forma závazku.“
Hana se na něj podívá a přikývne. „Jasně, že někdy přijde pochybnost nebo se něco semele. Ale víme, že jsme na stejné straně. A že to celé děláme pro nás, ne proti sobě.“
