„Mám pocit, že se svět stává opět konzervativnějším místem.“ Influencer a drag queen Dima v rozhovoru vypráví o hejtech i plánované cestě kolem světa
Ve čtrnácti letech jste měl coming out před celou třídou během prezentace o manželství pro všechny. Myslíte, že to mají dnešní děti jednodušší, že už se společnost změnila?
Nemyslím si, že to dnes mají děti jednodušší. Spíš bych řekl, že je to stejné, možná v některých případech i horší. Mám pocit, že před pár lety byla společnost vůči LGBT+ komunitě o něco otevřenější. Teď se mi zdá, že svět opět směřuje víc ke konzervatismu. A to mě trochu děsí.
Čím si myslíte, že to je? Proč se svět stává konzervativnějším místem?
Myslím, že to pramení z určitých extrémů, které lidi zbytečně děsí. Například, když jsem v dragu nebo nalíčený, slyším poznámky typu „ty se cítíš jako útočný vrtulník?“. Nikdo takového člověka nikdy nepotkal, ale tahle fráze se neustále opakuje. A mě to vytáčí. Lidi mají pocit, že když něco neomezí teď, tak za rok budou všichni chodit ověšení duhovými vlajkami. Ale tak to přece není. Je to jen strach – a snaha rychle zatáhnout za brzdu.
Odkud podle vás ten strach pramení? Je to nějaké ohrožení postavení bílého heterosexuálního muže?
Určitě. Právě tito lidé – cisgender bílí heterosexuální muži – se často cítí nejvíc ohroženi, i když mají nejvíc privilegií. Pamatuji si, jak jsme si šli po maturitě s partou někam sednout a jeden můj kamarád použil „n-word“. Řekl jsem mu klidně, že to není vhodné slovo. On se hned ohradil, že co přijde dál – zakážou mu mluvit úplně? A já si tehdy uvědomil, že právě on není ten, kdo by měl mít pocit, že je utlačovaný. Nikomu nic nechybí, když přestane používat slova, která jiným ubližují.
Jak vnímáte takzvanou woke ideologii, která je hodně diskutované hlavně v Americe – třeba v souvislosti s „cancel culture“? V Česku ji zatím tolik nemáme.
Jasně, všechno v extrému je problém. Ale nemyslím si, že být „woke“ je špatně – samozřejmě v nějaké rozumné míře. Já se taky považuju za „woke“, ale neznamená to, že když někdo řekne „n-word“, tak začnu křičet nebo ho veřejně lynčovat. Řeknu mu klidně, že to není v pořádku, že je za tím historický kontext, který je potřeba chápat.
Problém nastává, když se ta „wokeness“ přežene. To pak spíš nahrává konzervativcům, kteří se cítí ohroženi, a vzniká z toho zbytečný konflikt. Podle mě je klíčová otevřenost a ochota vést dialog. Já jsem se mnohokrát bavil i s lidmi, kteří měli vyloženě homofobní názory. Když ale debata probíhala v klidu, byli často po pár minutách schopní říct: „Díky, tohle jsem potřeboval slyšet.“ Samozřejmě to neplatí pro všechny, někteří lidé jsou extrémisti. Ale obecně si myslím, že naděje na změnu tu pořád je – že pochopení je možné.
Na sociálních sítích působíte už delší dobu – změnilo se podle vás vnímání odlišnosti? Jsou reakce v komentářích v posledních letech vstřícnější, nebo spíš tvrdší?
S homofobními komentáři se setkávám už řadu let. Zvykl jsem si. Ale třeba na Facebooku to bývá extrémní. Nedávno jsem tam narazil na někoho, kdo mi během pár minut napsal asi osm komentářů v řadě – že mě zabije, že ví, kde bydlím, že mi zapálí auto. To už jsem nahlásil, protože to překročilo hranici. Když mi někdo napíše „buzno“, tak to přejdu, ale výhrůžky smrti jsou jiný level. Na druhou stranu mám ale velkou naději – vidím, že moje generace začíná mít děti, zakládá rodiny. Mám spoustu kamarádů, kteří jsou teď rodiči nebo čekají dítě – a jejich partneři jsou velmi otevření vůči LGBT+ komunitě. Věřím, že budou své děti vychovávat v přijetí. To mi dává obrovskou naději. I když mám zároveň obavu, že se svět posouvá směrem ke konzervatismu – co se děje třeba v USA, to je extrém.
Zůstaňme ještě v Česku. Loni byl schválen zákon, který srovnal většinu práv pro stejnopohlavní páry – kromě názvu „manželství“ a možnosti adopce. Je to pro vás dostatečné?
Určitě se tím srovnaly některé důležité věci – třeba právo na zdravotní informace o partnerovi, nebo další praktické záležitosti. To je skvělé. Ale pořád se to nejmenuje manželství a pořád to není úplně rovné. Působí to na mě spíš jako dárek, aby se LGBT+ komunita na chvíli uklidnila. Jako „tady něco máte, ale ne úplně“. Když to loni ve sněmovně projednávali, sledoval jsem přenos živě – a měl jsem velkou naději, že to konečně vyjde. Ale výsledek byl hořkosladký. Ano, pomůže to spoustě párů, ale není to skutečné narovnání. A je škoda, že ten moment, kdy se to mohlo posunout, jsme nevyužili. Jen kvůli tomu, že se politici bojí slova „manželství“ nebo věří, že když budou dvě mámy vychovávat dítě, stane se z něj automaticky gay. To je přece úplný nesmysl. Myslím, že co se týče práv LGBT+ lidí, jsme na tom v Česku relativně dobře – hlavně v porovnání s některými jinými zeměmi. Ale to neznamená, že bychom neměli chtít víc.
Nebojíte se, že se situace může zhoršit – třeba po příštích parlamentních volbách, podobně jako na Slovensku nebo v Maďarsku?
Doufám, že ne. Ale určitá obava tam samozřejmě je. V některých zemích se situace zlepšuje, jinde se naopak zhoršuje – a Maďarsko nebo Slovensko jsou bohužel extrémní příklady. A tam už nejde jen o LGBT+ práva, ale celkově o stav demokracie. Přiznám se, že teď ještě nevím, koho budu volit. Měl jsem jednu stranu, kterou jsem volil pravidelně, ale teď mám trochu jiný názor. Jsem ale pořád jasně liberálně nastavený – to se nemění. Udělám si důkladnou rešerši. Vždycky chodím k volbám – volil jsem i ze zahraničí, třeba když jsem byl jen na víkend v Itálii. Jediné volby, které jsem vynechal, byly ty do europarlamentu, když jsem byl v USA, protože tam to bohužel nešlo. Volby jsou důležité vždycky, ale v dnešní době obzvlášť.
Dvakrát jste byl na „work & travel“ v USA. Jaké to pro vás bylo a jak vnímáte současnou politickou situaci tam?
Poprvé jsem byl úplně nadšený – byl jsem v Americe, pracoval jsem tam, všechno bylo nové. Tehdy jsem ty problémy samozřejmě vnímal, ale nechtěl jsem si je připouštět. Dnes už je ale vnímám naplno – ať už jde o zdravotnictví nebo trans práva.
Jedna z věcí, která mě naprosto šokovala, byl fakt, že trans lidem znovu do pasů napsali biologické pohlaví. To je strašně nebezpečné. Když pak takový člověk cestuje do země, kde to není bezpečné, může ho to dostat do vážných problémů – pokud má feminní rysy, ale v pase má uvedeno „muž“. To je neskutečný krok zpět. Jsem naprosto proti Trumpovi a s jeho politikou nesouhlasím. Přijde mi jako karikatura, že se vůbec mohl znovu dostat do Bílého domu. Pamatuji si, jak jsem sledoval volby živě. Plánuji totiž jednou do USA emigrovat, takže se mě to i osobně týká. Když Trump vyhrál, byl jsem úplně mimo. Cítil jsem se, jako bych se díval na simulaci nebo nějaký zlý sen.
A i přesto pořád plánujete do USA emigrovat?
Momentálně ne. Teď mám ještě dva roky školy, spoustu projektů a lidí, které mám v Česku rád. Ale myslím na to do budoucna. Mám imigrační právničku, se kterou řeším možnosti – konkrétně talentové vízum. Ten proces by trval zhruba dva roky. Pokud bych ho zahájil, šlo by o to, že bych v Americe pokračoval v tom, co dělám teď – tedy tvorbě obsahu, spolupráci s tamními značkami, natáčení o americkém životě a podobně. Cílem je, aby Spojené státy měly pocit, že tam přináším nějaký byznys. Tím, že tvořím obsah hlavně v češtině, je to složitější, ale cesta existuje. Spousta tvůrců to už takto udělala. V tuhle chvíli jsem ale rád tady. Kufry si zatím nebalím – ale z dlouhodobého hlediska se v Česku úplně nevidím.
Takže pokud se tam jednou přestěhujete, návrat do Česka neplánujete?
Nechávám si dveře otevřené. Česko má své výhody – sociální systém, relativně dostupné bydlení, bezpečnost. I když v Praze je to s cenami samozřejmě horší, pořád je to zvládnutelné. V USA je to mnohem náročnější. Někteří se mě ptají, proč bych tam vůbec chtěl, když to vím. Ale ono to není jen o systému – je to o tom, jak se tam cítím. Amerika má spoustu problémů, ale já se tam cítím mnohem svobodněji a víc sám sebou. Záleží samozřejmě na státě – kdybych byl třeba v Tennessee, nejspíš bych se tak necítil.
Vy jste pokaždé pracoval v Seattlu, což je město ve státě Washington, který je považován za velmi liberální. Cestoval jste ale i jinam – dokázal byste porovnat atmosféru v různých státech? Dá se to poznat v běžném životě?
Ano, i když jsem pracoval ve státě Washington, byl jsem celkem v devíti různých státech. Většina z nich byla liberální – třeba New York, Connecticut, Massachusetts, Kalifornie, Oregon. Ale během cest jsme se občas dostali i do menších měst a tam to bylo znát.
Byli jsme třeba v malých městech v Oregonu a tam to bylo úplně jiné. Všude visely „trumpovské vlajky“, lidi nosili zbraně veřejně. Reálně jsem viděl chlapy s brokovnicí na zádech, jak si šli něco vyřídit. V těch chvílích jsem si říkal, že tam bych asi dlouho nepřežil. Ale pak přijedete do velkého města a ta atmosféra je podobná jako u nás – samozřejmě pořád s tím rozdílem mezi velkoměstem a venkovem. Podobně jako v Česku – v Praze jsou lidi liberálnější než třeba na vesnici. Byl jsem třeba na jeden den i v Severní Karolíně, která už je spíš republikánská. Tam jsem si během krátké návštěvy nevšiml ničeho extrémního, ale z hlediska práv a zákonů je to cítit. Myslím, že v Tennessee – pokud se nepletu – je například zakázáno, aby drag performeři vystupovali blízko státních institucí nebo před dětmi.
Podobný zákon schválili i na Floridě, ale později ho zrušil Nejvyšší soud. Myslíte, že americká vláda nastavuje nebezpečný precedent i pro zbytek světa?
Rozhodně ano. Trump je podle mě nebezpečný člověk. Jeho způsob komunikace, ty extrémistické tweety – to je fakt znepokojivé. Píše všechno caps lockem, co to je? Nedávno byl Memorial Day a on místo toho, aby uctil památku veteránů, přidal tweet, kde vyjmenovával nelegální migranty, gangstery a podobně. To je úplně mimo.
Jako prezident by měl být příkladem. Celé to působí jako dystopie. Byl jsem dva měsíce ve StarHouse bez přístupu k médiím a pak jsem vylezl ven a nestačil se divit, co se za tu dobu stalo. Bylo to jako ze špatného filmu.
Zmínil jste vaši účast v reality show. Jaký byl pro vás návrat domů po dvou měsících?
Návrat byl pro mě obrovský šok. Zaprvé jsem zjistil, že sledovanost nebyla taková, jakou jsme očekávali. Ale to mě tolik netrápilo. Pro mě to byl srdcový projekt, věnoval jsem tomu dva měsíce života, a i tak jsem rád, že jsem u toho byl. Co mě zasáhlo víc, byla vlna hejtů, které jsem po návratu četl. Když se dotočilo finále, měli jsme jít na hotel ještě na dva dny bez telefonu, ale nakonec nás pustili domů. Otevřel jsem mobil už v autě a začal číst komentáře – a bylo to hodně. Ne že by to byl ten největší hate, co jsem kdy dostal, ale šokovalo mě to množství. Všechno jsem přečetl najednou, po dvou měsících, bez přípravy. A nejhorší bylo, že jsem ještě nemohl veřejně komunikovat – nemohl jsem ani jít ven nebo si s někým promluvit, protože jsme pořád nesměli nic prozrazovat o výsledku.
A kdybyste měl zhodnotit, co vám tahle zkušenost dala? Šel byste do něčeho podobného znovu?
Určitě mi to dalo hodně. Naučil jsem se řešit věci naplno a bez strachu – víc než dřív. Taky jsem se naučil zvládat hejty, kritiku a nesouhlas. To, co se na mě sesypalo po StarHouse, mě vlastně zocelilo. Trvalo mi dva dny se z toho oklepat a pak ještě pár týdnů, kdy jsem nechodil moc ven, ale dnes už jsem v pohodě. Ostatní účastníci už měli zkušenost s reality shows, věděli, co čekat. Mně bylo 23 a nevěděl jsem vůbec, do čeho jdu. Byl to šok, ale normální. A jestli bych šel znovu? Do jiné reality show asi ne. Ne proto, že bych litoval, ale prostě cítím, že to není směr, kterým se chci vydat. Po odvysílání mi začaly chodit zprávy od různých lidí a došlo mi, že tohle není publikum, které bych chtěl oslovovat.
Ani jiný formát, třeba Love Island?
To už vůbec ne (směje se). Navíc v některých reality shows jsou úplně jiné podmínky – třeba v Survivorovi, kde jsou lidi bez jídla. My jsme byli na krásné vile, měli jsme catering, mohli jsme kouřit, všechno. A i tak jsem měl chvíle, kdy jsem šílel.
Jaké byly vztahy mezi vámi a ostatními účastníky? Zůstáváte s někým v kontaktu?
Ano, s některými účastníky jsme si po skončení pořadu vyříkali určité věci. Měl jsem konflikty s Filipem, Justinem a Kitty, ale nakonec jsme si všechno řekli, usmířili jsme se a dneska vím, že kdybych je někde potkal, bude to úplně v pohodě. Nejsme a asi ani nebudeme kamarádi, ale máme čistý vztah. S ostatními, se kterými jsem vycházel už během natáčení, jsem v kontaktu doteď. Není to ale úplně intenzivní, že bychom se vídali třeba každý týden.
Díky vítězství ve StarHouse se podíváte na cestu kolem světa. Už víte, kam pojedete?
Ano, plánujeme to s agenturou, která cestu organizuje. Budeme mít zastávky v Japonsku, Austrálii, na Bora Bora, pak v Severní Americe – konkrétně v Los Angeles a Las Vegas – a zakončíme to v Brazílii, v Rio de Janeiru a u vodopádů Iguazú na argentinské straně. Doslova obletíme svět – poletíme jedním směrem a vrátíme se z druhé strany, takže i obě hemisféry. Beru s sebou Fatale (influencer Jan Mec, pozn. redakce). Na takovou cestu bych nechtěl jet sám. Těším se na to extrémně – a hlavně z toho chceme natočit spoustu skvělého obsahu.
Jaký spolu s Fatale máte vztah? Jste stále spolubydlící?
Ano, jsme spolubydlící a Fatale je pro mě opravdu nejlepší kamarád – s velkým „K“. Řešíme spolu úplně všechno. Dneska jsme třeba byli spolu na policii, protože řešila pokus o podvod – někdo jí volal a vydával se za policistu. Naštěstí mu neposlala žádné citlivé údaje, ale byla z toho dost v šoku. Já jsem okamžitě zareagoval, jeli jsme to nahlásit a naštěstí je to v pohodě. Ale tohle je přesně náš vztah – když jeden z nás potřebuje pomoc, ten druhý je tam. A stejně to bylo i obráceně. Když jsem se vrátil z vily, byl jsem emočně úplně rozložený, brečel jsem kvůli hejtům a Fatale byla celou dobu u mě, podržela mě. Je to opravdu přátelství v dobrém i zlém. A co je důležité – my jsme spolu začali tvořit obsah až po čtyřech nebo pěti letech kamarádství. Naše přátelství nebylo nikdy postavené na společném contentu. Teď sice máme tvůrčí pauzu, ale i bez natáčení jsme v kontaktu denně. A právě proto vím, že náš vztah není založený na byznysu – a to je pro mě strašně důležité.
V několika videích na TikToku jste zmínil, že s Fatale nejste navzájem svůj „typ“. Jak to teď máte s partnery?
Momentálně mám jednoho známého, se kterým už asi tři roky fungujeme jako kamarádi s výhodami – a to nám oběma vyhovuje. Jinak jsem otevřený vztahu, zrovna nedávno jsem se snažil sbližovat s jedním klukem – poslal jsem mu i květiny – ale bohužel to necítil stejně. Bavíme se dál jako kamarádi. Samozřejmě mě to mrzelo, ale srdce mi to úplně nezlomilo. Nejsem ten typ, co by aktivně hledal vztah, třeba přes aplikace. I když chodím na Grindr, není to s úmyslem hledat partnera. Ale kdyby něco přišlo přirozeně, jsem tomu rozhodně otevřený. Myslím, že už jsem se „vydováděl“ a dovedl bych si představit usadit se.
Je pro influencera složité najít si vztah, když má tolik sledujících?
Rozhodně. Často se stává, že jdu na rande s někým, kdo o mně ví všechno – sleduje mě roky, zná můj život – zatímco já o něm nevím nic. To vytváří nerovnováhu. Navíc musím být opatrný, protože někteří lidé se snaží z mé pozice něco vytěžit. Samozřejmě to neplatí pro všechny, ale tu opatrnost si člověk osvojí. Randění v Praze je navíc specifické. Máme jen pár queer klubů, kde se můžeme otevřeně pohybovat. A já vím, že když se s někým políbím na tanečním parketu v jednom z těch známějších klubů, tak se to rychle rozkřikne. A toho se těžko zbavuje. Lidé to řeší ve skupinách na Facebooku, v drbech… To mě omezuje. Proto rád randím spíš v zahraničí. V Seattlu jsem se cítil mnohem svobodněji. Mohl jsem jít třeba i do sex klubu, ne protože bych se chtěl s někým vyspat, ale protože jsem chtěl zažít tu svobodu – nikdo mě tam neznal, nikdo mě nesoudil, nikdo si mě netočil na telefon. A to je pocit, který mi v Česku chybí.
Chybí vám tady v Česku soukromí?
Určitě. Ale zároveň je to součást toho, co jsem si přál. Vždycky jsem chtěl tvořit, být vidět. A teď se to povedlo. Mám z toho radost. Ale jsou momenty, kdy mi to zasahuje do osobního života. Třeba když jsem byl na rande a někdo nás začal fotit. Tomu klukovi to bylo extrémně nepříjemné – nechtěl nic veřejně řešit – a já jsem ty lidi musel okřiknout, ať to smažou. V tu chvíli nejde jen o moje soukromí, ale i o jeho. A to je komplikované.
Neříkám, že jsem celebrita, co se objeví v bulváru pokaždé, když vyjde z bytu. Ale v queer komunitě jsme často na očích. A to může být pro potenciálního partnera nepříjemné.
Budete se letos účastnit Prague Pride, nebo už budete na cestě kolem světa?
Letos se konečně zúčastním – po třech letech! Předchozí roky jsem byl vždycky v Americe, a tak mi pride v Praze utekl. Ale letos tu budu a moc se těším. Navíc bych měl být i na jedné akci na Střeláku, o které zatím nemůžu moc mluvit, ale jsem z toho nadšený. Pražský pride mám strašně rád. Přijde mi mnohem lepší než ty americké – obecně jsou evropské pride akce podle mě povedenější. V USA je to často spíš komerční přehlídka – průvod tvoří značky, jednotlivé flotily, a lidi se na to jen dívají z chodníků. Chybí tam ten komunitní aspekt, kdy jdeme ulicemi spolu.
Takže vám vadí ta přemíra komerce?
Chápu, že organizátoři potřebují finanční podporu. Ale vadí mi, když firmy podporují LGBT+ komunitu jen naoko – třeba si v červenci změní logo na duhové a v srpnu to hned smažou. Takové firmy mě nezajímají. Naopak si vážím těch, které se angažují celoročně. Letos se zúčastním akce s jednou firmou, se kterou spolupracuji dlouhodobě. Vím, že podporuje queer komunitu nejen během pridu, ale neustále – a právě proto jsem rád, že s ní budu spojován.
Setkal jste se někdy s tím, že vás nějaká značka odmítla právě kvůli vaší orientaci nebo prezentaci?
Ano, jednou se to stalo. Nechci jmenovat, ale šlo o značku, se kterou jsme jednali o spolupráci. Od člověka, který byl na jejich interním meetingu – a kterého osobně znám – jsem se dozvěděl, že mě odmítli, protože jsem „až moc teplej“. Nehodil jsem se jim do konceptu. Některé firmy totiž sice spolupracují s gay tvůrci, ale jen pokud vypadají „dostatečně hetero“ nebo jsou takzvaně „safe“ pro mainstream. Jakmile se někdo líčí nebo je výraznější, už je to pro ně moc. To mě tehdy opravdu zklamalo. Naštěstí je tu i spousta značek, které mi v tomto směru dávají naději. Takové, které dávají prostor lidem jako já – a to nejen během pridu. A to je podle mě ta správná cesta.
Co vás teď čeká dál? Ať už v osobním životě, nebo v tvorbě?
Nejbližší velká věc je samozřejmě ta cesta kolem světa – těším se na ni extrémně. Plánuji z toho vytěžit co nejvíc, ať už zážitkově, nebo obsahově. Chceme s Fatale natočit spoustu obsahu, ukázat lidem svět trochu jinak a dát si přitom i prostor sami pro sebe.
Taky se chci naplno vrátit k podcastu, na kterém s Fatale pracujeme. Měli jsme pauzu kvůli Star House, ale teď už připravujeme další díly. Chceme to udělat pořádně – a zároveň si zachovat ten náš přístup, který není jen o obsahu, ale hlavně o přátelství.
Co se týče budoucnosti, nechávám si věci otevřené. V Česku je mi dobře, mám tady blízké lidi a projekty, ale z dlouhodobého hlediska se vidím spíš v zahraničí. Amerika je stále v hledáčku – hlavně pokud se mi podaří získat talentové vízum. Ale neplánuji odcházet z Česka hned, chci si všechno dobře promyslet a udělat to ve správný čas. A hlavně – chci zůstat sám sebou.
