„Drogy jsem bral jako lentilky. Dneska mám z nich respekt, ale nikoho neodsuzuju,“ říká Tadeáš Kuběnka – influencer, který už nechce být jen rolí v cizí reality show
Co vás v poslední době na české nebo světové LGBT+ scéně opravdu naštvalo?
Asi nejvíc mě naštvali ti, co bych nazval „gay Trumpové“. Lidi, co si myslí, že když chodí do fitka, napíšou si na Grindr „Masc for Masc“, tak si je Trump oblíbí. Přijde mi to jako u nás, když Romové volí SPD a vůbec tomu nerozumím. Je to pokrytecké. Chovají se, jako by byli bílí hetero chlapi, a myslí si, že je tenhle systém nějak přijme. Přitom jdou vlastně proti sobě.
Když už jste zmínil Trumpa – jak vnímáte jeho současnou politiku a návrat k ultrakonzervativním hodnotám?
Přijde mi jako senilní dědek, co prochází krizí důchodového věku a chce si ještě něco dokazovat přes politiku. Upřímně, je to č*rák. Co víc k tomu říct?
Kam myslíte, že to může vést? Trumpova politika už teď ovlivňuje nejen USA, ale i zbytek světa. Třeba tím, že některé americké firmy přestávají podporovat LGBT+ akce a iniciativy.
Jasně, ale podle mě ty firmy ani předtím nebyly nějak zásadně LGBT friendly. Dělaly to z povinnosti nebo kvůli vlně woke (aktivistická hnutí, která upozorňují na nerovnosti ve společnosti, pozn. redakce). Teď mají hetero, rasističtí, cis, homofobní muži „prime time“ a situace v USA je vyhrocená. Nechci to dramatizovat, ale nedivil bych se, kdyby tam došlo ke skutečné občanské válce. Protesty typu Black Lives Matter by se mohly snadno proměnit v něco většího. A Trump je starej, pokud se toho vůbec dožije, ještě to bude hodně divoký. Nejen v Americe, ale i globálně.
A co Česká republika? Jak se vám tady žije jakožto queer osobě?
Praha je úplně jiný svět než zbytek Česka. Když jedu domů do Ostravy, je to znát. V Praze se žije celkem fajn, i když samozřejmě narazíte na homofobní blbce. Ale situace je tady mnohem lepší než třeba v Liberci nebo menších městech.
V minulosti jste kritizoval, že u nás stále není manželství pro všechny. Loni byl schválen zákon, který stejnopohlavním párům přiznává většinu práv jako manželství – jen to tak nesmí být nazváno a neumožňuje takovým párům adopci. Jak to vnímáte?
Za mě to rozhodně není dost. Chápu, že někomu může být jedno, jestli se to jmenuje manželství nebo partnerství, ale ta možnost adopce mi přijde zásadní. Zvlášť pro páry, které už děti vychovávají, nebo v případech, kdy by se jednomu z partnerů něco stalo. Ten druhý pak nemá žádná práva, a to je podle mě problém.
Když už mluvíme o dětech – plánujete je vy sám? Máte partnera?
Partnera teď nemám a ani ho aktivně nehledám. Kdyby se ale objevil někdo, s kým bych chtěl trávit život, nebráním se tomu. Ale nejsem ten typ, co si za každou cenu musí najít někoho jen proto, aby měl děti a založil rodinu. Když to přijde, tak to přijde. Neříkám, že děti určitě chci, ale kdybych měl pocit, že s tím člověkem bych je chtěl mít, tak bych do toho šel. Prostě uvidíme, co budoucnost přinese.
Na sociálních sítích už nějakou dobu působíte. Jak se za ty roky změnilo vnímání vás samotného? Máte pocit, že se ve společnosti zvyšuje tolerance, nebo je to pořád stejné?
Řekl bych, že za ty tři roky, co nějak veřejně vystupuju, se to v zásadě nijak výrazně nezměnilo. Poměr lidí, kteří mě podporují, a těch, co mě „hejtí“, zůstává plus minus stejný. Někteří mě mají rádi, někteří mě nemůžou vystát. Ale upřímně – mně je to vlastně jedno. Neřeším, jestli si o mně někdo myslí, že jsem č*rák, nebo že jsem v pohodě.
Vidíte nějaké generační rozdíly? Jsou hejty častější od starších lidí, nebo i mladí dokážou být homofobní?
Nemyslím si, že je to otázka věku. Spíš záleží, odkud ten člověk pochází a jaké má sociální zázemí. Najdou se šestnáctiletí kluci, co hrají fotbal a potřebují si před kamarády dokazovat, jak jsou „alfa“, tak mi napíšou, ať se zabiju. Ale stejně tak může být nenávistný padesátiletý týpek na Facebooku. Věk podle mě v tomhle moc nerozhoduje.
Blíží se Pride Month. Chystáte se letos nějak tematicky zapojit?
Upřímně, necítím se být aktivistou. Nejsem ten typ, co by dělal patnáctistránkový posty o gay právech. Ne že bych se nezajímal, ale není to moje hlavní téma. Navíc mě třeba český pride úplně nemusí – za ty čtyři roky, co jsem aktivní na sociálních sítích, mě nikdy nikam nepozvali, nijak mě neoslovili. Přitom tam chodím každý rok, mám tu akci rád. Ale není to tak, že bych sdílel program na Stories a mával vlaječkou.
Byl jste i na jiných pridech v zahraničí? Jaké z nich na vás udělaly dojem?
Byl jsem v Berlíně a ve Vídni, ty evropské prides mi přijdou dost podobné. Neumím to srovnat s něčím velkým, jako třeba LA pridem, ale ten formát, skupinky lidí, atmosféra – to všechno je hodně podobné. Ani počet lidí mi nepřišel výrazně odlišný od Prahy.
Jak se vůbec díváte na téma coming outu? Myslíte si, že je stále důležitý?
Já jsem vlastně nikdy žádný coming out neměl. Lidi kolem mě to prostě věděli, aniž bych něco oficiálně oznamoval. Nemyslím si, že je nutné dělat z toho velké oznámení – když jste třeba muž, který chodí s muži, a najednou zveřejníte fotku s partnerem, tak to není třeba dlouze vysvětlovat. Je to každého věc. Na druhou stranu mě ale trochu rozčilují lidi, hlavně muži, co jsou očividně queer, ale mají potřebu se neustále vymezovat a zdůrazňovat, že rozhodně nejsou gay.
Posuňme se k jinému tématu – k influencerům. Proslavil jste se díky reality show Like House, letos běžela její navazující verze Star House a v médiích se hodně probíralo vaše údajné porušení smlouvy, když jste se měl jednoho dílu jako host zúčastnit…
Upřímně, byl to zbytečný projekt. Žádnou smlouvu jsem nepodepsal a pár dní před natáčením jsem jim napsal, že mě to vůbec netankuje. Přijde mi, že to nikoho nebavilo, nikdo se na to nedíval a mně by to nic nepřineslo. Už Like House 2 a 3 podle mě nebyly žádná sláva. Nešel jsem do toho kvůli konceptu, ale protože jsem to viděl jako příležitost, jak se ukázat světu. Ten formát mohl být fajn, kdyby ho pojali třeba jako celebrity Big Brother, ale neměli na to rozpočet ani lidi. Výsledkem bylo něco levného a nezajímavého.
Sledoval jste Star House alespoň zpětně?
Občas jsem si s kamarádkou pustil nějaký díl. Vždycky jsme na to koukali s otevřenou pusou, co je to za bizár. Přišlo mi to úplně mimo, a i ty konflikty mezi účastníky byly o ničem. Jsem rád, že jsem se toho nezúčastnil.
V minulém roce jste měl delší tvůrčí pauzu, mimo jiné kvůli vaší hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Jak se po té zkušenosti díváte na odpovědnost tvůrců vůči svému publiku? V minulosti jste byl s Denisou Kouřílkovou (Sugar Denny) kritizován za to, že jste otevřeně mluvili o svém užívání návykových látek.
Na jednu stranu si říkám, že lidi viděli, co jsem dělal – a pak taky viděli, jak jsem dopadl. Takže to může být dost realistický a odstrašující příklad. Že tohle není jen nějaká „ha-ha sranda“, ale může to vést k dost ošklivým koncům. Nelituju toho, že jsem byl otevřený, protože to třeba někomu otevřelo oči. Ale neznamená to, že bych dneska šel na podcast a hulil tam znovu.
V několika rozhovorech jste dokonce zmínil, že už byste si marihuanu znovu nezakouřil. Znamená to, že jste názor na drogy přehodnotil?
Když jsem byl na léčbě, žil jsem v nastavení, že drogy jsou zlo a jediná cesta je úplná abstinence, což vám tam samozřejmě říkají terapeuti. Ale pak zjistíte, že existují terapie, kde se používá třeba ketamin. Takže já nemám úplně černobílý pohled. I když moje osobní zkušenost byla negativní, nemyslím si, že drogy jsou automaticky špatné. Teď mám rozhodně větší respekt, dřív jsem k nim přistupoval jako k lentilkám, co „zkusíme a uvidíme, co to udělá“.
A necítil jste třeba ze strany odborníků během léčby předsudky?
Jo, dost. Někteří terapeuti se na mě dívali skoro jako na podčlověka. Samotný pobyt v léčebně mi hodně pomohl, ale přišlo mi zvláštní, že jsme tam třeba všichni museli chodit na anonymní alkoholiky, i když někteří s alkoholem vůbec problém neměli. Na to, kolik to stálo, mi to nepřišlo jako moc individuální program.
Po vaší hospitalizaci zároveň skončilo i vaše přátelství se Sugar Denny. Nyní jste ale zase v kontaktu. Dá se říct, že jste si už vše vyjasnili?
Jednoho dne jsme si zavolali. A pak už ty hovory pokračovaly dál. Vyjasnili jsme si spoustu věcí. Myslím, že nám oběma došlo, že spolu prostě fungujeme líp – nejen byznysově, ale i lidsky. Byli jsme spolu neustále, skoro jako sourozenci nebo manželský pár, a proto bylo to rozpojení tak intenzivní. Bylo tam hodně emocí, zklamání, a tím pádem i velké drama. Ale právě proto mi nepřijde divné, že jsme se k sobě vrátili. Prostě jsme se měli rádi.
Plánujete spolu opět něco rozjet? Třeba nový podcast nebo společný projekt?
Možná spíš nějakou menší spolupráci, než že bychom spolu znovu tvořili něco velkého. Věřím, že kdybychom si zase sedli před růžové plátno, fungovalo by to. Ale myslím, že by to našemu přátelství neudělalo dobře. Každý si jedeme to svoje, ale podporujeme se navzájem.
Čeká vás účast v Clash of the Stars, kde nastoupíte proti ex-příteli Denny – Yunusovi. Jak se na zápas připravujete?
Asi ne tolik, jak bych měl. Ne že bych nechodil na tréninky, dnes ráno jsem třeba byl, ale nechci, aby mi to bralo příliš mnoho času. Zaplatili mi dost, ale ne tolik, abych tomu obětoval dva měsíce nonstop přemýšlení nad tím, jak se porvu s nějakým týpkem. Upřímně – těch pár minut v ringu prostě přežiju a jdu dál.
Takže k tomu přistupujete spíš jako k příležitosti než sportovní výzvě?
Přesně tak. Je to pro mě „publicity stunt“. Jdu tam kvůli penězům a taky kvůli tomu, že to může být odrazový můstek pro další věci, které chci dělat. Není to moje vášeň. Možná to tak vypadá u Yunuse, protože podle mě nemá, co jiného nabídnout – nevytváří žádný obsah, ani na českém, ani slovenském, ani anglickém internetu. Takže pro něj je to možná jediná cesta, jak zůstat relevantní. Ale pochybuju, že by pro něj existoval nějaký další atraktivní soupeř. Možná tak otec Denny, ale to by bylo trochu moc.
Máte už zkušenost z minulého zápasu, jak moc jsou tréninky náročné?
Fyzicky to samozřejmě dá zabrat, hlavně na kondici. Ale největší výzva je hlava. Vlézt do ringu před tisíce lidí a prát se. První zápas jsem vyhrál, ale nebyla to žádná velká výzva – byl to padesátikilový twink. Teď je to něco jiného. A upřímně – nejdu tam s cílem vyhrát. Jdu tam s cílem využít to jako reklamu pro věci, které chci budovat dál.
Prozradíte, jaké věci chcete budovat? Nebo je to zatím tajné?
Zatím bych to nechal otevřené. Chci si postupně vybudovat něco stabilnějšího – říkejme tomu třeba „Kuběnka world“. Chci se posunout dál než jen od podcastů a TikToku. Vím, že nechci celý život jen mluvit do mikrofonu, i když to spoustě lidí vyhovuje a nemám s tím problém. Já se ale vidím někde jinde.
Takže zůstat v showbyznysu, ale jinak?
Přesně tak. Nechci být něco jako Leoš Mareš, to rozhodně ne. Ale chápu, jak showbyznys funguje, a myslím, že se v něm orientuju dobře. A zároveň chci dál dělat kreativní věci. Teď třeba tetuju, chci se víc věnovat malbě a kresbě, vystudoval jsem uměleckou školu. Takže pro mě to všechno spolu souvisí: kreativita, umění a entertainment.
