„Nechtěl jsem, aby to byla náplast na vztah.“ Luboš Kulíšek a Jan Hrdlička o zásnubách na Havaji, chystané svatbě i o tom, proč svůj vztah neukazují jen kvůli lajkům
Sedíme v kavárně i spolu s vašimi pejsky. Pro spoustu párů, zvlášť z LGBT+ komunity, představují mazlíčci určitý způsob naplnění vztahu nebo alternativu k rodičovství. Plánujete děti, nebo zůstanete u zvířat?
Luboš: Myslím, že jsme od začátku byli zajedno, že bychom děti jednou chtěli. Ale v našem případě je to komplikovanější – finančně i organizačně. Navíc já osobně se zatím necítím připravený být rodičem. Beru to jako závazek, který je navždy. Chci si ještě užít svobodu, která se s dětmi nevyhnutelně změní. Takže ano, děti chci, ale vidím to nejdřív za pět šest let. Zatím mi stačí psi, ti mě emočně naplňují dost.
Honza: V tomhle se naštěstí shodujeme. Myslím, že na to jdeme postupně – nejdřív dům, pak zasadit strom, a nakonec dítě. A ještě svatba samozřejmě, na tu bych málem zapomněl. Času máme dost. Je pravda, že u LGBT+ párů člověk takové rozhodnutí zvažuje mnohem víc. Nejde jen o přání, ale i o reálné možnosti – mít zázemí, být finančně zajištění.
Takže současné bydlení je pro vás dočasné?
Luboš: Brali jsme to jako investici a chtěli jsme už něco vlastního. Ale nechci děti vychovávat přímo v Praze. Přijde mi, že to může být náročnější a děti by mohly přijít o část dětství. Na druhou stranu tu je lepší dostupnost školek a dalších věcí… ale až si udělám řidičák, tak je můžu do školky dovážet. (směje se)
Chápu. A myslíte si, že rozhodnutí mít děti je u LGBT+ párů víc promyšlené?
Luboš: Určitě. Panuje představa, že je to nějaký rozmar, ale je to naopak. Pokud chce pár vlastní biologické děti, musí do toho investovat spoustu energie i peněz. Není to lehké rozhodnutí – spíš vymodlené.
Jak se téma sexuální identity propisuje do vaší tvorby?
Luboš: Já mám na to možná trochu kontroverzní pohled. Co se týče coming outů, vnímám je jako dvousečnou zbraň. Chápu, že pro někoho může být coming out důležitý, může dodat pocit bezpečí a ztotožnění. Na druhou stranu tím vytváříme dojem, že je potřeba něco oznamovat – což narušuje snahu být vnímán normálně. Proto jsem žádný veřejný coming out nikdy neudělal. Prostě jsem začal přirozeně sdílet, že mám přítele. Podle mě je to cesta k normalizaci – chovat se normálně a nedělat kolem toho zbytečný humbuk.
Honza: Oba jsme z menších měst, takže u nás ten coming out nebyl žádná velká událost – spíš reakce na konkrétní otázku od blízkých lidí. Každý to má jinak, ale myslím, že v ideálním světě bychom už coming outy ani nepotřebovali. Tak daleko ale ještě nejsme. Co se týče obsahu na sítích, tak neděláme kalkulované věci. Nedáváme příspěvky proto, že by měly mít hodně lajků. Prostě děláme, co je nám přirozené.
Luboš: A vlastně ani u hetero párů mi není blízké, když se všechno točí jen kolem vztahu. Při tvorbě obsahu se netočí vše kolem toho, že jsme LGBT+ pár. Nemám rád, když si někdo buduje celý brand jen na vztahu. Je to rizikové. A proto třeba nerozumím „hypu“ kolem lidí z Love Islandu, jejichž úspěch stojí na tom, že jsou ve vztahu. Přijde mi to umělé a dlouhodobě neudržitelné.
Na druhou stranu, když na svém Instagramu zveřejníte něco intimnějšího, třeba polibek, často se i dnes objevují negativní komentáře. Vnímáte nějaký posun ve společnosti v přístupu k LGBT+ lidem?
Luboš: V běžném životě se nás to asi moc nedotýká. Možná tím, že žijeme v Praze, kde je větší bublina otevřenosti. Ale když se něco stane virálním, jako třeba naše žádost o ruku, rychle zjistíme, že ne všichni žijí v takové otevřenosti jako my. To pak člověku připomene, že tolerance není samozřejmá. V online světě to vnímám jako sinusoidu. Mezi lety 2015 až 2019 byla na sítích větší otevřenost – dominovala mladší generace. Ale po covidu přišli i starší uživatelé, často s konzervativnějším přístupem. A to se odrazilo na nárůstu negativních komentářů. Je zvláštní, že právě mladší generace dnes často komunikuje kultivovaněji než ti starší, což dřív bývalo naopak. Teď jsou v online prostoru dva protipóly – jeden liberální, druhý silně proti diverzitě a inkluzi. Vidíme to i v Americe. Je potřeba hledat cestu ke spojování, ne k polarizaci.
A co legislativní rovina? Jak vnímáte aktuální stav narovnávání práv LGBT+ lidí v Česku?
Luboš: Myslím, že se to posouvá správným směrem. Jasně, nejsme na úrovni Nizozemska, ale i malý krok je krok. Stačí se podívat na Slovensko nebo Maďarsko – tam se situace nejen že nelepší, ale jde zpět. Buďme rádi, že my nestagnujeme. Samozřejmě existují strany i lidé, kteří se vyjadřují strašně, ale celkově se posouváme dopředu. A to je důležité. Jako influencer vnímám zodpovědnost ukazovat lidem, že LGBT+ komunita je normální. Není to žádný výstřelek nebo fetiš, jak to bývá prezentováno skrze fotky lidí v kožených oblečcích. Chci ukazovat tu běžnou, většinovou stránku – protože ta tvoří realitu.
Situace se ale může změnit po podzimních volbách do Poslanecké sněmovny…
Honza: Volby mají určitě vliv. Proto se i v rámci naší tvorby snažíme apelovat na mladé lidi, aby šli volit. Neříkáme jim, koho volit, ale aby si udělali vlastní průzkum a šli vyjádřit svoje hodnoty. Doufám, že nedopadneme jako některé sousední státy. My se snažíme být v tomhle příkladem – nejsme promiskuitní ani vulgární, jsme prostě dva obyčejní kluci, kteří se mají rádi.
Luboš: Jen doplním, že je důležité si uvědomit, že k určitému posunu práv došlo i za jednu z nejkonzervativnějších vlád, jakou jsme tu měli, tedy současné koalici. Když se podíváme na konkrétní postoje poslanců, tak třeba ANO je v těchto otázkách více tolerantní než některé strany současné vlády. Takže bych z budoucnosti neměl paniku. Samozřejmě pokud by se do vlády dostalo třeba SPD, může to být problém. Ale jinak si nemyslím, že by nás čekal zásadní krok zpět. Možná zpomalení, ale ne návrat.
Budete letos podporovat Pride Month?
Luboš: Už několik let podporujeme Prague Pride, který je v Česku až v srpnu, a to nám přijde jako správný čas. Často i ve spolupráci se značkami – ale vybíráme si ty, které se neomezí jen na červnovou duhovou profilovku, ale mají dlouhodobou kontinuitu v podpoře queer komunity. Je dobré dodat, že spolupráce s brandem během Pridu podle mě nemusí být „cash grab“. Pokud značka opravdu stojí za myšlenkou a chce ji veřejně podpořit, pak je to pro nás cenné spojenectví.
Stalo se vám někdy, že vás značka ve svých postojích zklamala? Mnoho firem totiž svou komunikaci pouze „lakuje na růžovo“ a když přijde první problém, ukáže se, že to s podporou komunity nemyslí zas až tak vážně…
Luboš: Ano. Nechci jmenovat, ale zpětně jsem se od agentury dozvěděl, že jedna značka měla problém s tím, že jsem měl v jednom videu nalakované tři nehty. Video sice prošlo, ale interně se to prý hodně řešilo. Přišlo mi to zbytečně malicherné. Šlo o firmu, která se zabývá rozvozem jídla – a dnes už bych s ní znovu nespolupracoval.
Vaší nejvýraznější spoluprací je ta se značkou Coca-Cola, která vás dokonce vzala až do Mexico City na globální představení její nové kampaně. Jaký to pro vás byl zážitek?
Honza: Mexiko bylo skvělé. Byla tam fajn parta lidí, navíc to bylo naše první Mexiko, takže jsme si to užili i jako zážitek. Coca-Cola si dává záležet, koho na eventy zve – byli tam naši kamarádi, takže to bylo ještě příjemnější. A navíc se to hezky napojilo na náš další trip, takže jsme si Mexiko prodloužili a navázali na plánovanou cestu…
…do Los Angeles a na Havaj, kde se stala jedna zásadní událost, ale k tomu se ještě dostaneme. Jaký máte vztah k USA?
Luboš: V LA jsem byl už několikrát, naposledy v roce 2023 a na Havaji pak v roce 2018. S Honzou jsme už dlouho mluvili o tom, že bychom se tam chtěli podívat spolu. Cestu jsme nakonec spojili i s naší kamarádkou Andreou Havelkovou – Fallenkou. Já osobně nemám rád dlouhé lety, takže jsme to chtěli naplánovat s mezipřistáním v LA – Andrea tam ještě nikdy nebyla a my dva to město milujeme. Je to naše happy place.
Honza: Havaj byla naším hlavním cílem a většina letů tam vede právě přes LA, takže jsme si řekli, že si tam uděláme zastávku. Pomohlo nám to i líp zvládnout jet lag a celkově si výlet víc užít.
Ptám se i v kontextu současného dění v Americe. Návrat Trumpa, rostoucí tlak na firmy, aby ustupovaly z podpory LGBT+ lidí…
Honza: Jsme z toho samozřejmě otřesení. Máme třeba rádi seriál „Příběh služebnice“ a občas nám připadá, že už se nejedná o fikci. Do Ameriky jsme jeli s pocitem, že je to možná na dlouho naposled. Bylo to krásné, ale současně cítíme rozpor – máme to tam rádi, ale nechceme tím podporovat systém, který jde proti inkluzi.
Luboš: Je důležité říct, že jsme byli v Kalifornii a na Havaji – tedy v těch nejvíc demokratických státech. Takže jsme nezažili atmosféru Floridy nebo Texasu. Ale situace v USA je podle mě odrazem určité zoufalosti. Biden byl slabý kandidát, jeho nahrazení Kamalou vyvolalo nedůvěru a Trump to dokázal využít. Doufám, že jeho vláda nepotrvá déle než čtyři roky. Problém je, že Trump řídí stát jako firmu, ale to nejde. A ještě horší je, že má minimální limity, co se týče pravomocí.
Takže věříte, že to bude jen dočasný výkyv?
Luboš: Ano. Myslím, že tahle zkušenost je pro Ameriku tvrdá facka, ale možná i nutná. Pomůže jí uvědomit si, že už není středem světa. Ten americký sen, jak jsme ho znali z filmů a seriálů, už podle mě nefunguje. Nové generace přemýšlejí jinak.
A co každodenní život v Kalifornii? Dá se říct, že tam je diverzita stále přijímaná a respektovaná?
Luboš: Rozhodně. Člověk tam má pocit, že zapadne, ať je jakýkoli. Ať jde o přízvuk, barvu pleti nebo orientaci – nikdo si vás nevšímá, každý se cítí vítaný. Homofobie tam patří mezi ty nejméně patrné věci, se kterými byste se setkal.
Honza: Chodili jsme po ulicích a Andrea byla frustrovaná, že každý druhý kluk vypadal, že je gay. (směje se)
Dokázali byste si představit tam žít? Nebo jinde v zahraničí?
Honza: Čím jsme starší, tím víc se těšíme domů. Máme tu zázemí a cítíme se tu dobře. Ale vzadu v hlavě pořád zůstává myšlenka, že by bylo fajn zkusit si na rok nebo dva život v zahraničí. Problém je, že Amerika je extrémně drahá. Všechno tam funguje na principu „přežít“ – je těžké sehnat bydlení, získat pracovní víza nebo rozjet podnikání. Obdivuju všechny, kteří tam žijí, ale pro mě osobně to není životní meta.
Luboš: Já už si to ani nedokážu představit. Mám silné vazby na rodinu, a nedokázal bych třeba rok nevidět rodiče. Kdybych se měl stěhovat, musel bych s sebou vzít všechny – rodinu i přátele. Čím jsem starší, tím víc zapouštím kořeny.
Luboši, na Havaji jste požádal Honzu o ruku. Můžete popsat, jak to celé proběhlo? Bylo to dlouho plánované, nebo jste se rozhodl spontánně?
Luboš: Teoreticky to byl Honzův nápad – mluvil o zasnoubení snad už půl roku po začátku vztahu. Ale já jsem od začátku říkal dvě věci. Zaprvé, že registrované partnerství pro mě není cesta. A zadruhé, že bych nikdy nechtěl zasnoubení bez reálného úmyslu svatby. Znám páry, které se zasnoubí jen symbolicky, ale pro mě to bez svatby nemá smysl.
Tím, že se změnil zákon a práva LGBT+ párů se v Česku zásadně rozšířila – je pro vás manželství v česku teď přijatelnou možností?
Luboš: Ano, sice mi vadí, že se tomu pořád neříká manželství, ale práva se změnila – dědictví, přístup v nemocnici, zdravotnictví… a to jsou důležité věci. Máme společný majetek, psy – a kdyby se něco stalo, chci mít jistotu, že bude Honza zaopatřený. A hlavně jsem nechtěl udělat ten krok jen kvůli romantice. Chtěl jsem si být jistý, že jsem připravený i na svatbu.
Kdy jste se tedy definitivně rozhodl?
Luboš: Myslím, že kdybychom loni neprocházeli náročnou rekonstrukcí bytu, stalo by se to už tehdy. Ale to období bylo těžké, pro náš vztah asi největší zkouška. A já nechtěl, aby zasnoubení bylo náplastí. Po rekonstrukci jsme se usadili, a když se začala plánovat cesta do Kalifornie a na Havaj, řekl jsem si: „Kdy jindy než tam?“ Tak jsem po novém roce začal vybírat prsten, koupil ho a vezl ho v batohu přes Mexiko, Kalifornii až na Havaj.
To muselo být stresující.
Luboš: Bylo to hrozné. Už při cestě z Mexika do USA nás zadrželi na letišti – skončili jsme v jakési „vazbě“ a nikdo nám neřekl proč. Andrea mezitím přiletěla, ale její kufr se někde cestou ztratil. Přitom jsem původně uvažoval, že prsten schovám právě do jejího zavazadla – naštěstí jsem to nakonec neudělal.
Honza: Jo, to by možná skončilo ještě větším průšvihem. (směje se)
Luboš: Původně jsem to chtěl udělat během náročného výšlapu den předem, ale nahoře začalo pršet, bylo to celé dost nepříjemné a nechtěl jsem Honzu žádat o ruku v takové atmosféře. Druhý den jsme šli na vyhlídku s nádherným výhledem – ale bylo tam hrozně moc lidí. A protože Honza nemá rád pozornost, začal jsem rychle hledat nějaké klidnější místo. Využil jsem toho, že jsme měli výročí, navrhl jsem, že si uděláme výroční fotku…
A pak jste si klekl s žádostí o ruku. Honzo, jaké to pro vás bylo?
Honza: Bylo to zvláštní. Spousta lidí se mě pak ptala, proč jsem neskákal radostí, ale v tu chvíli jsem byl naprosto v šoku. Luboš mi něco říkal, já se snažil poslouchat, ale současně jsem přemýšlel, co mám dělat, jak mám stát, jak se tvářit. Viděl jsem, že Andrea drží telefon, kamery běží, snažil jsem se nerozbrečet. Bylo to hrozně dojemné. Jsem rád, že to Luboš neudělal na tom výšlapu, kde jsem byl splavený a zmoklý. Tohle bylo mnohem lepší načasování.
Luboš: A ještě něco – když jsme dorazili na tu vyhlídku, objevila se přímo nad námi duha. Andrea si celý týden stěžovala, že žádnou neviděla, a pak přesně v tu chvíli, když jsme tam stáli, se najednou objevila… bylo to jako znamení. Mám z toho husí kůži ještě teď.
A Honza řekl ano… Už jste začali plánovat samotnou svatbu?
Honza: Původně jsem si říkal, že máme čas – že to necháme třeba až za dva roky, není kam spěchat. Jenže Luboš už měl domluvenou koordinátorku i místo. (směje se) Takže jsme nakonec objeli tři lokace, vybrali termín a všechno rychle zamluvili.
Prozradíte místo a datum?
Luboš: Zatím ne. Ale můžeme říct, že svatba bude v červnu příštího roku. Pokud to vyjde podle plánu, bude to opravdu krásné. Takový letní filmový scénář.
A budete se tedy brát v Česku?
Luboš: Ano. Máme starší prarodiče a bylo by škoda je připravit o možnost být u toho. Ne všichni by mohli vycestovat do zahraničí. Nějakou dobu jsme zvažovali třeba Itálii, ale chceme, aby tam mohli být všichni blízcí.
Plánujete tradiční obřad, nebo spíš něco uvolněnějšího?
Honza: Nebude to úplně tradiční, ale v něčem jsme docela oldschool.
Luboš: Já si naopak myslím, že to bude dost tradiční. Rozhodně to nebude ta typická „instagramová“ svatba ve stodole. Spíš návrat k něčemu elegantnímu, s atmosférou.
Honza: Možná nějaké tradiční prvky zachováme – třeba černý oblek. Ale jinak chceme, aby to hlavně byla zábava. Nebude to jen o party, ale plánujeme třeba bazén, vířivku, bowling. Hlavně ať si hosté odnesou hezké vzpomínky.
Budete zvát i další influencery?
Luboš: Jen ty, kteří jsou naši skuteční kamarádi. Nebudeme zvát lidi jen proto, že jsou influenceři. Už teď máme seznam dost dlouhý. Chtěli jsme menší svatbu, ale číslo rychle narostlo.
Honza: A chceme to pojmout tak, aby obřad byl krátký a výstižný. Nejsem fanoušek dlouhých proslovů ani hodinových kázání v kostele. Raději si dám dobré jídlo, pití a pak ať jsou všichni v plavkách a žabkách v bazénu.
Svatební cesta je v plánu?
Honza: Zatím jsme se k tomu nedostali. Nejdřív musíme vyřešit rozpočet na svatbu. Ale jak plánujeme různé cesty i normálně, tak si možná nějakou později prostě označíme jako líbánky.
Luboš: Ještě předtím ale přijde rozlučka. Tu chceme mít v zahraničí – zatím řešíme, jestli každý zvlášť, nebo dohromady. Vidíme to na jižní Evropu – Itálie, Španělsko. Teď jde jen o to doladit, jestli se nám představy shodují, nebo si každý uděláme svou.
Koho jste si vybrali za svědky?
Luboš: Já sice vybraného svědka mám, ale on o tom zatím neví. Je teď měsíc mimo Prahu, takže se to dozví asi za dva týdny. Takže ho zatím nebudu prozrazovat, dozví se to osobně.
Honza: Já mám za svědkyni mou kamarádku z Olomouce – známe se od tanečních, tehdy jsme si dokonce mysleli, že spolu skončíme. (směje se) Nakonec jsme se stali nejlepšími kamarády. Teď bydlí v Praze kousek od nás a náš vztah má pro mě velký význam. Přemýšleli jsme i nad Andreou – je to naše nejbližší kamarádka – ale chtěli jsme, aby si svatbu hlavně užila a nemusela se stresovat plánováním. Takže jsme ji tím nechtěli zatěžovat.
