„Nikdy jsem neměl problém s pitím. Až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že piju každý den,“ vypráví Martin, který se léčí se závislostí na alkoholu
„Začalo to úplně normálně. Jeden drink po práci, pivo s kolegy, víno k večeři. Po celém dni ve stresu to byla malá odměna, jak si oddechnout,“ vzpomíná Martin.
Zvyk se ale nenápadně proměnil v každodenní rituál. Alkohol nebyl doprovodnou kulisou – stal se součástí režimu, jako čištění zubů nebo kontrola mailu před spaním. „Když jsem neměl doma nic na večer, zajel jsem si do večerky. Ne že bych se třásl, ale cítil jsem, že mi to chybí. A to mě začalo děsit.“
Problém, který nevidíme
V České republice má s alkoholem problém mnohem víc lidí, než se zdá. Podle zprávy Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti z roku 2024 spadá do kategorie škodlivé konzumace alkoholu 6–10 procent dospělých, tedy až 900 tisíc lidí. Denně nebo téměř denně pije 6–11 procent populace. Co je ale ještě znepokojivější: společnost tyto návyky často omlouvá.
„Když piješ každý den, ale nepereš se v hospodě nebo neležíš v příkopu, většina lidí to nevidí jako problém. Ani ty sám ne,“ říká Martin. A dodává: „Jenže pak zjistíš, že jsi si celý týden nepřečetl knížku, nemluvil s kámošema střízlivej a že si už ani nepamatuješ, kdy jsi měl večer bez skleničky.“
Zlom přišel potichu
Martin nezažil žádné drama. Nikdo mu nezabouchl dveře před nosem, nepřišel o práci ani o zdraví. Jeho zlom byl tichý. „Byl jsem na služební cestě ve Švédsku. Večeře skončila brzo a já se vrátil na hotel. V minibaru nic nebylo. A já byl podrážděnej, neklidnej, prostě nervózní. Najednou mi došlo, že to není normální. Že ten večerní drink není o tom, že bych relaxoval, ale spíš o nutné potřebě.“
Když se vrátil do Česka, začal o svém vztahu k alkoholu přemýšlet jinak. Vyhledal adiktologa, i když měl strach z předsudků. „Čekal jsem, že mě pošlou na nějakou skupinu s lidmi, kteří mají úplně jiný život než já. Ale byl jsem překvapenej, jak lidský a konkrétní to bylo. Bez souzení. Bez dramat.“
Odvyknout si – krok za krokem
Martin začal chodit na individuální terapii. Nešlo o úplnou abstinenci, spíš o hledání rovnováhy. „Naučil jsem se ptát: Proč teď vlastně chci pít? Jsem unavenej? Smutnej? Nebo jenom nechci být sám se sebou? Často ta odpověď nebyla úplně příjemná.“
Začal si vést deník, zapisoval si spouštěče, emoce i momenty, kdy měl chuť si dát skleničku. Zjistil, že za tím bývá hlavně úzkost nebo nuda. „Nikdy bych neřekl, že piju hlavně proto, že nevím, co se sebou, když přijdu domů.“
Nový způsob života
Dnes Martin říká, že jeho vztah k alkoholu je zdravější. Už nepije každý den. Nehledá útěchu ve sklence. A hlavně – mluví o tom.
„Když jsem to poprvé řekl přátelům, brali to jako fór. ‚Ty že přestáváš pít?‘ Ale pak se mě pár z nich začalo ptát, jestli jim můžu poslat kontakt na tu terapeutku. Že to mají doma podobně. A to mi potvrdilo, že o tom musíme mluvit víc.“
Tichý problém Česka
Česko se podle Světové zdravotnické organizace (WHO) řadí mezi tři největší konzumenty alkoholu v Evropě – průměrně 13,3 litru čistého alkoholu na osobu ročně. Ačkoliv se debata o duševním zdraví postupně otevírá, alkohol je stále tabu, zvlášť pokud ho „zvládáme“. Často se schovává za humorné memy, společenské rituály nebo tradici.
„Problém je, že když závislost nevypadá jako závislost, lidé ji neřeší. Ale tělo, mozek a psychika to poznají. Všechno má svůj čas – i poslední drink,“ uzavírá Martin.
