„Každý den byl jako projít bažinou.“ Příběh Lukáše, který po letech marného boje s depresí našel úlevu v ketaminové terapii
Lukáš (jméno bylo změněno) je typ člověka, který na první pohled působí vyrovnaně. Pracuje v IT, má dobré vzdělání, sarkastický smysl pro humor a tichý, klidný hlas. Přesto si už od svých dvaceti let nese cosi jako stín. Deprese, která se v průběhu let měnila — někdy se skrývala za únavu, jindy za podrážděnost, jindy ho přikovala k posteli na celé týdny.
„Trvalo mi strašně dlouho pochopit, že to není jen únava nebo lenost. Že je to nemoc,“ říká. „Zkoušel jsem antidepresiva, různé terapeuty, mindfulness, psaní deníku… Některé věci pomáhaly chvíli. Ale nic nezabralo doopravdy.“
Před rokem se jeho stav zhoršil natolik, že začal uvažovat o hospitalizaci. „Věděl jsem, že tohle není udržitelný. Každý den byl jako projít bažinou. Už jsem ani nedoufal, že mi něco pomůže.“
Náhoda jménem ketamin
O možnosti psychedelikem asistované psychoterapie se dozvěděl náhodou — v podcastu. Mluvilo se v něm o klinice v Praze, která nabízí legální léčbu za použití ketaminu. „Vůbec jsem netušil, že něco takového v Česku existuje,“ říká. „Znělo to trochu šíleně, ale zároveň mě něco nahlodalo. Nechtěl jsem zůstat v té tmě.“
Po týdnech váhání se objednal na vstupní konzultaci. Následovalo psychiatrické a interní vyšetření, které mělo ověřit, že je pro tento typ léčby vhodný kandidát. „Když mi oznámili, že můžu nastoupit, měl jsem radost i strach. Nevěděl jsem, co mě čeká. Ale měl jsem naději, a to bylo něco, co jsem už roky necítil.“
Jak terapie probíhá?
Ketaminem asistovaná psychoterapie probíhá v několika fázích. První částí jsou přípravná sezení s terapeutem, během nichž se klient seznamuje s prostředím a pracuje s očekáváními.
Pak přichází samotné ketaminové sezení. V Lukášově případě probíhalo v klidné místnosti, kde si lehl na lehátko, dostal masku přes oči a sluchátka s hudbou. „Měl jsem pocit, že odcházím do jiného světa. Ale ne jako útěk — spíš jako cesta dovnitř. Do míst, kam jsem se normálně nedostal,“ popisuje.
Zážitek s ketaminem trvá zhruba hodinu. Je intenzivní, ale není halucinogenní v klasickém slova smyslu. Pacient je v tzv. disociovaném stavu — vědomí se odděluje od běžného vnímání těla a prostoru, což může usnadnit pohled na hlubší vrstvy psychiky.
Následuje fáze integrace. „To bylo snad ještě důležitější než samotný trip. S terapeutkou jsme si rozebrali, co jsem prožil. Pomáhala mi pochopit a přenést to do běžného života.“
„Poprvé po letech jsem se probudil a neměl chuť umřít“
Lukáš absolvoval pět ketaminových sezení během dvou měsíců. „Po prvním sezení jsem cítil zvláštní klid. Ne euforii, ale klid. Jakoby se něco ve mně srovnalo.“ V dalších týdnech se jeho nálada stabilizovala. Začal znovu běhat. Vrátil se k malování. „Poprvé po letech jsem se probudil a neměl chuť umřít. To byl pro mě zlom.“
Dnes o terapii mluví s odstupem a vděčností. Neříká, že je „vyléčený“. Ale má nástroje, jak žít. A má chuť žít.
Co na to věda?
Vědecký výzkum ketaminu jako antidepresiva zažívá v poslední dekádě boom. Studie publikovaná v časopise JAMA Psychiatry (2021) ukázala, že jediná dávka ketaminu vedla ke zlepšení depresivních symptomů u 62 % pacientů s rezistentní depresí — efekt přetrvával až týden po podání. Další výzkumy (např. Coyle & Laws, 2015) potvrzují, že opakované dávky v kombinaci s psychoterapií mohou mít dlouhodobý přínos.
Zároveň se ukazuje, že ketamin působí jinak než klasická antidepresiva. Namísto úpravy hladiny serotoninu ovlivňuje glutamátový systém a podporuje růst nových neuronových spojení. Laicky řečeno — pomáhá mozku „učit se jinak“.
Legálně a bezpečně
V Česku ketaminovou terapii nabízí například klinika Psyon, kde léčba probíhá pod dohledem zkušených psychiatrů a psychoterapeutů. Vstupní konzultace je důkladná, stejně jako dohled během sezení. Léčba je indikována především u pacientů s rezistentní depresí, úzkostmi nebo PTSD.
Není to ale levná záležitost — celý program může stát desítky tisíc korun a není hrazen z veřejného pojištění. Přesto se i v Česku najdou lidé, jako je Lukáš, kteří do toho investují.
„Nebýt té terapie, nevím, kde bych dnes byl“
Když se Lukáše na závěr zeptám, co by vzkázal lidem, kteří uvažují o podobné cestě, dlouho mlčí.
„Každý to má jinak. Ale pokud se člověk topí a nic nepomáhá… tohle může být ruka, která ho vytáhne. Mně ji podala.“
