O (bez)naději v době nejistoty: „Bolest vzniká ve chvíli, kdy se snažíme z dočasného udělat trvalé,“ říká Pavel Špatenka
Rozhovor
Zdroj: archiv Pavla Špatenky, se svolením
<Path>

O (bez)naději v době nejistoty: „Bolest vzniká ve chvíli, kdy se snažíme z dočasného udělat trvalé,“ říká Pavel Špatenka

„To, co vnímáme jako vnější problémy, je často odraz našich vnitřních nevyřešených konfliktů. Práce na sobě znamená odvahu čelit svým stínům a překročit hranice vlastního ega,“ říká Pavel Špatenka, se kterým jsme si povídali o významu naděje v době plné nejistot.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
16. 5. 2025

Výtah z pera Pavla Špatenky: DUCHOVNÍ MATENÍ ANEB JAK SE Z „CITLIVÉHO“ MUŽE STANE APOLOGET NÁSILÍ

Teď se podíváme na duchovního muže, přemýšlivého, citlivého navenek. Ale uvnitř? V jádru nosí tu samou psychologii oběti, co má plné pochopení pro agresora. A i když vypadá jako rozjímavý mírotvůrce, ve skutečnosti mlčí, omlouvá a racionalizuje násilí, zatímco se duše bortí pod nánosem alibismu. A právě proto si teď zaslouží zrcadlo.

Znáš ho. Ten muž s klidným hlasem, s očima upřenýma někam daleko za horizont dějin.

Sedí na polštáři,

mluví o karmě,

o hlubších souvislostech.

Neposuzuje, jen „vnímá“.

Není pro válku — to v žádném případě.

Ale chápe, proč k ní došlo.

„Víš, ono se to tak nějak muselo stát. NATO se roztahovalo, Západ provokoval. Všechno má příčinu…“

A ty na chvíli zapochybuješ. Protože to zní moudře.

Neútočně.

Vyváženě.

Ale pak si uvědomíš, co vlastně říká.

[…]

STERILIZOVANÁ ZBABĚLOST PŘEVLEČENÁ ZA ROVNOVÁHU.

„Já to chápu z obou stran.“ Není ctnost, když mlčíš k bolesti.

Tihle muži mají tak strašně neradi konflikty.

Mají hluboké myšlenky a často se dívají do země, když se někdo ptá, co si myslí o vraždění.

Raději promluví o dualitě, o transcendentní jednotě. O kořenech války.

Ale to dítě, které právě umírá, neslyší mantry.

To jen tiše krvácí, zatímco duchovní muž přemítá,

ZDA ZA TO NEMŮŽE I ONO.

„Zákeřná je ta část muže, která raději rozjímá nad tím, proč vlk žere ovce, než aby na něj vycenil vlastní zuby.“

[…]

Nemlčíš kvůli klidu, ale protože se bojíš říct nahlas:

„Tohle je špatně.“

A dokud si tohle neřekneš, nejsi duchovní. Jsi spoluviník.

Jen jsi přestal nosit zbroj — a začal nosit kadidlo.

Chceš klid? Fajn.

Ale věz, že klid postavený na krvi a mlčení je jen pohřební ticho.

A že jednoho dne, až se tě někdo zeptá „Kde jsi byl, když to začalo?“,

budeš moct říct jen:

„V sobě.“

A NIC.

Zbyla tu jen vyčpělá pýcha.

---

* Redakčně kráceno. Více na FB profilu Pavel Špatenka.

ROZHOVOR

Dnešní doba přináší velké nejistoty. Ve svých textech varujete před lhostejností či mlčením – sterilizovanou zbabělostí převlečenou za rovnováhu. Kde naopak vidíte jiskřičky naděje? Co ve vás posiluje víru v lidstvo?

Vidím ji v každém, kdo navzdory bolesti nezatvrdne. V lidech, kteří se nezříkají zodpovědnosti, i když nemají zaručený výsledek. V terapeutických místnostech, kde někdo konečně řekne „Tohle bolí!“ a nezačne hledat viníka, ale skutečnou příčinu.

Naději vidím v naší schopnosti růst. Ve chvílích, kdy se člověk přestane ptát jen „Co se mi stalo?“ a začne se ptát „Jak se k sobě chovám?“. Víra v lidstvo pro mě nevychází z iluzí o dokonalosti, ale z poznání, že i přes všechny naše stíny se v nás stále rodí světlo a touha nezůstat slepý.

<Path> Jak odhalit falešné zrcadlo? Šmírují vás v hotelovém pokoji nebo třeba na veřejné toaletě?! Zjistěte to!Zdroj: YouTube kanál OpticalMirrors, easytechjunkie.com. mvcr.cz, wikihow.com, snopes.com, twowaymirrors.com, simplemost.com, csfd.cz

A dá se to i s nadějí přehnat? Je někdy lepší se jí vzdát? Je falešná naděje vlastně jen nebezpečný blud?

Ano, naděje je iluze – pokud není uzemněná v realitě. Pokud je založená čistě na očekávání, stává se pastí. Falešná naděje je jako most natažený do prázdna. Dřív nebo později spadne – a člověk padá s ní.

Skutečná naděje se nebojí tmy. Nevytěsňuje bolest, ale hledá světlo, které jí proniká. Není plánem. Není to „Všechno dobře dopadne!“. Je to vnitřní rozhodnutí nezapomenout na smysl, i když výsledek nevidíme. A právě ztráta falešné naděje bývá prvním krokem k pravdivému bytí.

Tipy redakce

Z psychologického hlediska – co se děje v člověku, který se ocitne v beznaději bez ohledu na to, jestli je situace skutečně beznadějná, nebo ji tak „jen“ vnímá? Jak reaguje tělo a mysl?

Tělo i mysl reagují na beznaděj jako na ohrožení života. Nejprve se aktivuje nervový systém: bojuj, nebo uteč. Když není kam, dojde k zamrznutí. Člověk ztrácí pocit možnosti volby. Odpojí se od sebe, přestane věřit, že nějaké „dál“ ještě existuje.

Mozek přestane hledat řešení. Tělo je v pohotovosti, ale duše se stahuje. Psychologicky řečeno – beznaděj paralyzuje. Ne proto, že by nebyla cesta, ale protože mysl uvěřila, že už žádná není.

<Path> Násilí není láska – značka YSL jde do boje proti partnerskému násilí. Učí mladé lidi, jak rozpoznat násilnický vztah a jak nabídnout pomocZdroj: Profem.cz, Yves Saint Laurent

Proč je nejistota často tak neuspokojivá? Myslíte si, že jde „jen o úhel pohledu“? Toto vydání LUI hovoří o naději. Laicky si říkám, že předpokladem víry v lepší zítřek je právě proměnlivost – i toho špatného…

Nejde jen o úhel pohledu. Neuspokojivost je fakt – vychází ze samotné podstaty existence. A přesto právě v tom spočívá paradoxní klíč. Co nás trápí, je zároveň to, co nás může osvobodit. Ne tím, že se to změní, ale tím, že k tomu objevíme jiný postoj.

Utrpení není dané navěky – a právě to je naděje. Bolest vzniká ve chvíli, kdy se snažíme z dočasného udělat trvalé. Když si chceme přivlastnit štěstí. Když se snažíme vymazat bolest. Ale život se nedá zkrotit.

Naděje neznamená věřit v růžový konec. Znamená přijmout proměnlivost jako fakt – a přesto žít smysluplně. Ne tím, že obcházíme bolest, ale tím, že jí čelíme otevřeně.

Lze něco doporučit těm, kterým by právě naděje mohla ulevit? Co mohou udělat ve své situaci? Jak s myslí zacházet prakticky?

Začni tam, kde jsi. Ne tam, kde bys chtěl být. I beznaděj je stav mysli – není to absolutní realita. Když si to uvědomíš, objeví se první trhlina ve zdi. Neber své myšlenky jako fakta. Všímej si, co se v tobě děje. Rozvíjej pozornost ke svému vnímání. Důvěřuj tomu, co cítíš.

Pomáhá také zpřítomnění. Pomalu dýchej. Vnímej tělo. Zavolej někomu blízkému. Neutíkej do budoucnosti ani minulosti. Zeptej se: „Co mohu udělat právě teď, i kdyby to bylo maličké?“

Naděje nezačíná u velkých vizí, ale u malých činů, které dávají směru smysl. Někdy stačí jen vydržet a pokračovat v pochopení sebe sama. A nezapomenout: i ticho, ve kterém všímavě vnímáš a cítíš, je půdou, kde klíčí nový začátek.

Psychoterapeut MUDr. Pavel Špatenka (*1964) vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od přelomu tisíciletí se věnuje sebepoznání s cílem hlubokého pochopení a transformace.

Zdroj: Pavel Špatenka, fb profil Pavel Špatenka, redakce

Populární
články

E-Shop