Co se stane, když smažete Instagram? Lidé sdílí, jak jim to změnilo život
„Ráno jsem se poprvé probudil, aniž bych sáhl po telefonu. Jen jsem chvíli ležel a zíral do stropu. Po dlouhé době jsem cítil klid. Bylo to zvláštní, ale osvobozující.“ Tak popisuje Honza (28) okamžik, kdy naposledy otevřel Instagram. Od té doby uplynuly čtyři měsíce. Bez velkých gest tehdy deaktivoval svůj účet – bez výčitek, bez plánu na návrat.
Dnes pracuje jako freelance UX designér a večery místo scrollování tráví čtením nebo v kině. „Zpětně si uvědomuju, kolik času jsem promrhal,“ říká. „A jak moc mě ovlivňovalo to, co jsem tam viděl.“
Méně sítí, více života
Studie Pensylvánské univerzity potvrzuje, že časté používání platforem jako Instagram, Facebook nebo Snapchat zvyšuje pocity osamělosti. Omezení času stráveného online naopak prospívá duševnímu zdraví.
Honza s tím souhlasí: „Ulevilo se mi. Opravdu. Najednou jsem nemusel budovat žádný digitální obraz sebe sama. Nemusel jsem sdílet, reagovat, porovnávat.“
Ale není to jen jednoduché. Sociální sítě jsou zakořeněné v běžné komunikaci. „Nejtěžší bylo to říct kamarádům. Mnozí fungovali jen přes Instagram. Když jsem jim poslal SMS, připadalo jim to divné,“ směje se. „Jedna kamarádka mi řekla, že působím, jako bych se dobrovolně odstěhoval z města.“
Lucka: Offline z donucení
Na rozdíl od Honzy k tomu Lucka (24) došla jinak. „Neplánovala jsem to. Ztratila jsem mobil ve vlaku. A s ním i přístup ke všemu – Instagram, Messenger, WhatsApp. Prvních pár dnů to bylo jako absťák,“ přiznává.
Ze začátku jí chybělo vědět, co se kde děje. „Byla jsem nervózní. Měla jsem pocit, že nejsem součástí světa. Jako by mi ujížděl vlak. Ale pak… jsem si poprvé po dlouhé době sedla na lavičku v parku a jen koukala kolem. Nikam jsem nespěchala. Nikdo po mně nic nechtěl. Bylo to zvláštně krásné.“
Nový telefon si pořídila až po dvou týdnech. Instagram si ale znovu nenainstalovala. „Zjistila jsem, že se mi nechce zpátky. Čím víc jsem byla offline, tím víc jsem si uvědomovala, jak moc mě to předtím zahlcovalo – i když jsem si to nechtěla přiznat.“
Dnes chodí na keramiku, víc čte a o víkendech vyráží na výlety bez potřeby vše sdílet. „Záznam zůstane ve mně, ne ve Stories,“ usmívá se.
Online – ale sám
Výzkumy potvrzují, že lidé potřebují skutečné mezilidské vztahy. Osobní kontakt vyplavuje hormony jako oxytocin, které přirozeně zmírňují stres a posilují pocit štěstí. Virtuální spojení tohle nenabízí – přesto mu dáváme přednost.
„Instagram pro mě byl hlavně o tom, abych nic nezmeškal. FOMO bylo skutečné,“ říká Honza. „Ale časem jsem pochopil, že většina obsahu je jen pěkně naaranžovaná iluze. Realita vypadá jinak.“
Sledování „dokonalých životů“ jiných lidí podle něj u něho vedlo k pocitům méněcennosti, frustrace a někdy i depresím. „I když racionálně víme, že většina fotek je upravená a zidealizovaná, naše psychika to často ignoruje,“ říká.
Vypnout neznamená utéct
Honza se nepovažuje za misionáře digitálního detoxu. „Nechci nikoho přesvědčovat. Ale cítím, že mám v hlavě víc prostoru. Nepřepínám se mezi realitou a tím, co běží na obrazovce.“ Selfíčka vyměnil za momenty, které si ukládá do paměti – ne do galerie.
Sociální sítě samy o sobě nejsou špatné. Mohou být cenným nástrojem – pro kontakt s blízkými, hledání komunit nebo vyjádření vlastní identity. Ale hranice mezi užitkem a závislostí je tenká. Zvlášť u mladších lidí může přerůst v problém, který vážně zasahuje duševní zdraví.
Zdroj: Giphy„Možná se někdy vrátím. Ale jen pokud to bude vědomé rozhodnutí – ne proto, že se bojím, že mi něco uteče,“ uzavírá Honza.
A tak teď se mnou sedí v kavárně. Bez telefonu v ruce, bez fotky flat white na Stories. Prostě jen sedí. Dívá se kolem. A dýchá.
Nikdo mu to nelajknul. Ale to vůbec nevadí.
