
„Volání je pro mě stejně odporné jako tření polystyrenu,“ říká Eliška, kterou postihla telefonofobie
První otázka je veskrze logická. Kdy přišel ten moment uvědomění, že tvoje nechuť k telefonování je ve skutečnosti odpor a strach?
To bylo někdy na konci základky v deváté třídě. Přesný moment už nevím, ale pamatuju si, že se mi někteří spolužáci smáli za to, že si s nikým nevolám, jen píšu zprávy. Jsem ten typ, co vám raději napíše dvacet zpráv, než na dvě minuty zavolá. Je to deset let zpátky, takže ještě podle mě úplně nefrčely videohovory, za které jsem fakt vděčná. A někdy na jaře mi došlo, že na tom možná něco bude, že jsem asi vážně trochu divná. Došlo mi, že už jen když si představím, že si budu s někým povídat po telefonu, orosí se mi čelo a lehce se roztřesu. Ale nijak jsem to neřešila, protože mi nevolání v běžném životě nepřekáželo.
Přijde ti telefonofobie jako vážná a do moderní doby se nehodící diagnóza, nebo jde podle tebe o normální reakci těla na stav naší společnosti, ve které lze vytvořit podmínky pro to, abychom se nemuseli vůbec s nikým stýkat?
Diagnóza mi zní dost dramaticky, přitom já tak svůj stav vůbec nevnímám. Navíc klasický hovor mívám stejně tak maximálně desetkrát do roka a jen od mnou vybraných lidí a pár veřejných institucí, takže zas tak mě můj stav neomezuje, aby to vůbec někdo mohl považovat za nemoc. Osobně si myslím, že jde o úplně normální reakci těla, které je stavěné na to, aby komunikovalo naživo v tváří v tvář. Jedině tak je ten dialog úplný.
Já tyhle dnešní moderní fobie vlastně ani moc neuznávám, protože mi přijde zbytečné, aby se tím zabývali lékaři nebo psychologové. Co se tím vyřeší? Budu v životě šťastnější, když si budu moct s lidmi povídat šest hodin a ani jednou u toho neuvidím jejich reálné emoce? Úplně zbytečné.
Jak má běžný člověk tuhle „diagnózu“ pochopit? Z čeho konkrétně máš strach, úzkost nebo špatný pocit? Co se podle tebe může skrze hovor nejhoršího stát?
To je úplně jednoduché. Když mám někomu zvednout hovor, nebo naopak někoho vytočit, zvedne se mi lehce žaludek. Není mi to zkrátka příjemné, asi jako když má člověk těžkou trému. S čísly, která mám uložená, už je to o něco lepší, dokážu si toho člověka představit, znám jeho přirozený tón hlasu. Když se jedná o úřady a podobně důležité instituce, tam se dokážu na chvíli přemoct s tím, že je dobré nedělat si zbytečné problémy.
Nejhorší ze všeho je neznámé či skryté číslo. V hlavě se mi hned vytvoří negativní scénáře všech možných cest poté, co ten hovor zvednu. Je to strach z toho, že nebudu honem vědět, co odpovědět, a že bude trapné ticho. Nebo že jde o podvodníka, který mi vysaje účet už jen na základě toho, že ten hovor přijmu... existuje hodně možností a všechny mi přijdou reálné. Zkrátka, volání je pro mě stejně nepříjemné a odporné, jako je pro někoho například tření polystyrenu.
Co děláš, když ti zavolá neznámé číslo?
Do pěti vteřin jsem na internetu a hledám, jestli s ním má zkušenosti i někdo další. A je úplně jedno, co se dozvím, stejně to nezvednu ani příště. Jen mě zajímá, jak moc velkému nebezpečí jsem případně unikla. Někdy čtu v médiích docela dost bizarní případy o okradení skrze pouhý hovor po telefonu. Vůbec nechápu, jak v dnešní době může člověk někomu naletět čistě jen kvůli tomu, že má přijemný hlas. I starší generace mají přece možnost se naučit aspoň základy používání nových technologií a ověřit si, kdo volá a jestli mluví pravdu.
Zmínila jsi psychologa. Sdílela jsi někdy s nějakým profesionálem v tomto oboru svůj strach?
Jednou na střední jsem měla pokec s někým, kdo se tak dá asi označit, ale vůbec mě nechápal, i když říkal, že jo. Jediné, čemu rozuměl, byly naučené definice, tabulky a fráze, které jsem od té doby četla a slyšela mockrát. A nijak nepomohly.
Ty jsi se narodila na přelomu tisíciletí, jsi tedy první generace, pro kterou jsou moderní technologie přirozenou součástí života už od malička. Jak se tedy osobně stavíš k pokroku v oblasti vývoje v technologickém světě?
Na jednu stranu vidím všechen ten přínos jako zjednodušení práce, úspora času, možnost věnovat se více sami sobě, ale na tu druhou cítím i jakousi narůstající nechuť lidí se vídat osobně. Jsem přesvědčená, že kdyby se za pár let objevila dokonalá virtuální realita, kde budete moct žít úplně nový život a zapomenout na svůj reálný, využije toho více než 80 % lidí. Je to jako se vším. Nezáleží na tom, co používáme, ale jak. Nevadí mi telefony, ale to, že jsme se stali jejich otroky.
Zkusme na závěr lehce filozofickou otázku. Je podle tebe bezpečnější někomu zavolat, nebo s ním komunikovat telepaticky?
Rozhodně telepatie! Tam totiž nehrozí žádné nebezpečí. Kdybychom spolu mluvili jen pomocí myšlenek, odpadla by většina lží, přetvářky a klamu. Lidé by před sebou nedokázali nic skrýt. Ale možná jsem v tomhle zase naopak extrémně optimistická. Jsem asi dítě extrémů.