„Nikdy bych nečekal, že se z běžné návštěvy očního rozjede takové kolečko,“ vypráví muž. „Tělo se mi mstí. Nenávist se projeví,“ varuje
Rozhovor
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

„Nikdy bych nečekal, že se z běžné návštěvy očního rozjede takové kolečko,“ vypráví muž. „Tělo se mi mstí. Nenávist se projeví,“ varuje

Nemoc může postihnout různé segmenty života. S dnešním rozhovorem souhlasil muž, který svůj život dělí na tři období – dětství, divoké mládí a současnost. Problémy se zvládáním úzkostí a autorit přišly velmi brzy. Již kolem osmé třídy trpěl řadou potíží, které mu komplikovaly vztahy s vrstevníky i širším okolím. Později se přidal alkohol, a nakonec i drogy. Dnes třiatřicetiletý muž říká, že se drog nedotkl už několik let. Alkohol velmi příležitostně. Velký zvrat nastal, když mu, jak sám říká, vypnulo tělo.
Irena Piloušková Irena Piloušková Autor
25. 4. 2025

Říkáte, že vám „vypnulo“ tělo. Umíte tedy vysledovat moment, kdy se věci změnily? Kdy pohár přetekl?

Nikdo mi to nevěří, ale umím. Jednou ráno jsem se probudil a cítil jsem se divně. Tak divně, že jsem věděl, že je něco hrozně špatně. Neuměl jsem to vysvětlit, ale jako by ve mně něco změnilo směr, identitu. Jako by se někdo přidal a něco odešlo. Vůbec jsem se necítil sám sebou. Ten pocit, co jsem měl celý život, byl najednou jiný.

Za jak dlouho od tohoto momentu jste zašel k lékaři?

Trvalo to určitě pár měsíců. Já k doktorům nerad chodím. Mám s tím špatné zkušenosti. Jako dítě jsem býval často nemocný, byl jsem mezi vrstevníky kvůli tomu i nejmenší a nejhubenější. Dělali si ze mě legraci. Nikdo mi nevěřil můj věk, pořád mě někdo urážel a dával mi najevo, jak jsem slabý.  V čekárnách jsem strávil strašně moc času. Co si pamatuju, měl jsem hodně zameškaných hodin, protože to byla samá angína a chřipka a další nemoci. Nemohl jsem si pomoct. Zpětně si říkám, že možná moje tělo bylo slabší vždycky, ale nechtěl jsem si to přiznat a začal jsem rebelovat.

Rebelovat vůči vlastnímu tělu?

Vůči vlastními tělu, rodičům, učitelům, spolužákům, všemu…

Bylo to proto, že jste byl menší a slabší, nebo i z jiných důvodů?

Ten tlak na kluka, aby byl velký a silný, si myslím, že začíná už ve školce. A já to cítil hodně. Že musím zabrat, abych dohnal tu fyzickou stránku, na kterou jsem neměl štěstí. Přišlo mi to nefér. Už jako dítě jsem se snažil cvičit. Ve svém pokoji jsem třeba pořád dokola zvedal lahve s vodou. Byly to zoufalé pokusy zesílit. Styděl jsem se za to, že se vůbec snažím. Bylo to peklo. Pořád jsem měl pocit, že nejsem dostatečný, tak jsem byl aspoň hlučný, vzteklý, vzdorovitý a dalo by se říct i agresivní. Hodně jsem se pral, ničil jsem věci doma i třeba ve škole spolužákům. Aspoň v tom jsem nějak projevoval svoji sílu.

<Path> Tomáš Ruml: "Teprve roztroušená skleróza mě naučila žít život naplno. Doktoři si nejdříve mysleli, že mám HIV"Zdroj: Jan Witek, Oliver Cuadra

Tento váš vzdor se přelil i do dospělosti, že? Naznačil jste drogovou minulost…

Ano, to je temné období mého života a nerad o něm mluvím. S drogami jsem před lety přestal, už se s tím nechci spojovat.

Následoval právě onen obrat, o kterém jsme mluvili, že?

To beru jako obrovskou životní nespravedlnost. Celý život jsem s něčím bojoval a myslím, že jsem to nakonec zvládl vzhledem k tomu, jaké karty jsem dostal, docela dobře. Dal jsem si život do pořádku, říkal jsem si, že bych si při práci i dodělal maturitu, chtěl jsem si najít partnera… A zrovna, když jsem začal žít jako podle návodu na správný život, to přišlo. Původně jsem si myslel, že jsem jen unavený, ale když se k tomu přidaly problémy s viděním, zašel jsem na oční. Nikdy bych nečekal, že se z běžné návštěvy očního, kde jsem očekával, že dostanu nějaké kapky, rozjede takové kolečko.

Nakonec je vaše diagnóza roztroušená skleróza. Celý život bojujete se vztahem k vlastnímu tělu, jak jste na tom teď?

Já bych řekl, že se to stalo právě proto. Co jsem si neuvědomoval, bylo, že i když jsem menší a slabší, jsem dítě. Na to nemáte jako dítě kapacity – uvědomit si, že jednou budete dospělý a všechno může být jinak. Ale já jsem se odmalička učil svoje tělo nenávidět. Myslím, že proto finálně onemocnělo. Vnímám to tak, že drželo, dokud muselo – když jsem mu dával zabrat. A sotva přišel klid, kdy jsem si dal život do pořádku, prostě pustilo stavidla. Krize byla u konce a tělo si mohlo dovolit pustit všechen ten nahromaděný stres, strach a nenávist. A rozjelo mi RS.

Tipy redakce

To skoro zní, jako byste věřil, že se vám vlastní tělo mstí…

Ano, tělo se mi mstí, vnímám to tak. Nikdy jsem k němu nebyl hodný, neměl jsem ho rád. A ona i nenávist se projeví ve vyplavování hormonů a tak dále. Psychika je s tělem spojená. Já jsem svému tělu dával odmalička zabrat, od dětství jsem mu posílal jednu pecku za druhou. Nic mi nebylo dost dobré. Možná, kdybych se měl rád už jako dítě, bych třeba ani nebyl tak často jako malý nemocný. Ale kdo má v tom věku kapacitu takhle přemýšlet? Z toho se nemůžu vinit. Vinit z toho můžu rodiče, že mě nevzali na terapii, že si se mnou o tom nepovídali. Byl jsem v tom sám, a dokonce i doma to byl kolikrát teror. Mám tři sourozence, z toho dva bráchy. A i sestra, která je o rok mladší, byla větší než já a dusila mě.

<Path> Stud, strach a odpor k vlastnímu tělu: Prudérní výchova zanechala na chlapci následky, které si s sebou táhne i v dospělostiZdroj: Anonymní respondent, redakce

Říkal jste, že v době, kdy jste přestal s drogami, jste si přál najít si partnera. To se povedlo?

To se samozřejmě nepovedlo. Mám za sebou spoustu známostí, hlavně z minulé doby, z doby divokého mládí, ale teď je to horší. Nikdo nechce do vztahu s nemocným. Je to tvrdý říct takhle otevřeně, ale je to tak. Kdykoli někomu řeknu, že mám RS, randění začne pomalu upadat, a nakonec to vyšumí. On vám to nikdo neřekne otevřeně. Nikdo nechce být za padoucha, že nechce nemocného člověka, ale utečou. Hodí to na to, že nemají čas, že nemají uzavřenou minulost nebo že mezi námi není chemie. Je to jedna výmluva za druhou.

Jak jste na tom teď? Co vám tělo dovolí?

Relativně dobře. Problém není ani tak v každodennosti, protože unavení jsou i zdraví lidé – i když já samozřejmě občas víc. Mám medikaci, jsem v pohodě. Problém je budoucnost a ta nemožnost odhadnout, kdy se to třeba zhorší, co bude dál…

To děsí vaše známosti nebo vás osobně?

Obojí, samozřejmě. Mě proto, že se o sebe logicky bojím. Nechci skončit jako nemohoucí. To je pro mě ta nejhorší představa. Po tom všem, co jsem si v životě prošel, nechci žít s tím, že se o mě bude někdo starat a já se nebudu moct třeba bránit nebo si prosadit svoje. To upřímně řečeno radši umřu, než abych se dostal do tohoto stadia. Myslím si, že tohle moje odhodlání by mělo být pro partnery potenciálně uklidňující – já se nechci na nikoho pověsit. Ale i když to říkám, stejně to nepomáhá. Najít vztah v téhle době, kdy je každý na telefonu, kde má tisíc dalších možností, a ještě když nejste dokonalý model a máte nějakou nemoc, to je jasná stopka. Taková je moje zkušenost a už ani nehledám, protože nemám chuť se znovu zklamat.

Zdroj: anonymní respondent, redakce

Populární
články

Tomáš Rajchl ve své denní rutině nezačíná meetingy, ale meditací. „Vstávám v pět, cvičím, držím půsty. Ta struktura mi dává klid i energii tvořit.“
LIDÉ

„Každé pondělí nejím. A večer už většinou nezvedám telefon.“ Tomáš Rajchl o vnitřní hygieně a balancu mezi světem a sebou

Autor: Šimon Hauser
Víra a identita se nemusí vylučovat – místo v lavici je pro každého.
LIVING

Co Bible opravdu říká o homosexualitě? Méně, než by si homofobové přáli

Autor: Šimon Hauser
Helena Valtrová se do vedení hotelu Emblem dostala nezvykle klikatou cestou. Vystudovala práva na prestižní univerzitě ve Velké Británii, několik let působila na ministerstvu životního prostředí, kde měla na starosti evropské dotace. Její život ale postupně nasměroval do hotelnictví – a dnes je už téměř patnáct let ředitelkou nezávislého butikového hotelu v centru Prahy. Emblem pomáhala otevírat v roce 2013 a od té doby stojí za jeho vizí i každodenním chodem. Její přístup je postavený na důvěře, empatii, osobním kontaktu a důrazu na detail. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak těžké je skloubit vedení rodinné značky s mateřstvím, i o tom, proč luxus už dávno není o pozlátku, ale o lidech.
LIDÉ

„Luxus už není jen o posteli a mramoru. Host chce zážitek,“ říká Helena Valtrová, která řídí jeden z nejstylovějších hotelů v Praze

Autor: Šimon Hauser
Emocionální blízkost, která vzniká mimo tradiční vztahové rámce, často skrze digitální komunikaci.
TRENDY

Zamilovaní, ale bez vztahu. Proč Gen Z častěji volí situationship než partnerství?

Autor: Šimon Hauser
Volvo XC90 okouzlí stejně jako známý most
STYL

S Volvem XC90 přes ikonický most Öresund aneb Severská preciznost v praxi, bezpečí pro každého a malé nahlédnutí „za oponu“

Autor: Mirka Dobešová
Blízkost mezi dvěma muži nemusí být nutně romantická – může jít o přátelství, které přesahuje běžné definice a zvládne i zamilování bez opětování.
LIDÉ

„Chtěl jsem ho jako partnera, on mě jen jako přítele. A přesto to funguje.“ I jednostranná láska může být začátkem, ne koncem, ukazuje příběh Vojtěcha

Autor: Šimon Hauser
Před sídlem Evropské komise v Bruselu.
LIDÉ

„Dezinformace není názor. Je to nástroj, jak ničit důvěru v demokracii.“ Queer aktivista varuje před novou vlnou nenávisti řízenou AI

Autor: Šimon Hauser
Rodičovství zůstává pro mnohé naplněním života. Pro jiné ale není tou správnou cestou – a to je v pořádku.
TRENDY

„Když vidím, kam se svět řítí, připadá mi nefér přivádět na něj další bytost.“ Stále více lidí se rozhoduje pro život bez dětí i kvůli klimatické úzkosti

Autor: Šimon Hauser
Každodenní kontakt s pacientem přináší nejen léčbu, ale i důvěru a pocit bezpečí.
LIDÉ

„Sestřičky mě postavily na nohy.“ Domácí zdravotní péče dává nemocným důstojnost i úlevu

Autor: Šimon Hauser
Evropská a maďarská vlajka vedle sebe jako symbol propojení a evropské solidarity s LGBTQ komunitou v Maďarsku.
AKTUALITY

Rekordní mezinárodní podpora. Na Budapest Pride přijedou zástupci Evropské komise i OSN

Autor: Šimon Hauser

E-Shop