„Vztah s partnerem mi zničil terapeut,“ myslí si Aleš. „Jednou jsem se probudil a zjistil, že člověka vedle sebe už nepoznávám,“ dodává

Aleši, s partnerem jste plánoval společnou budoucnost a vše nakonec dopadlo jinak. Mohl byste nejprve přiblížit, jak dlouho jste spolu byli a jak se váš vztah vyvíjel?

Seznámili jsme se díky kolegům z práce před více jak šesti lety. Pro mě to byl vlastně první vztah, kdy jsem si říkal, že by opravdu mohl být „napořád“. Asi po roce jsme se sestěhovali a všechno se zdálo být dokonalé. Plánovali jsme i společnou budoucnost – mluvili jsme o svatbě a společné rodině. Všechno vypadalo jako naprostá idyla – jasně, v každém vztahu občas přijde nějaký problém, ale vždycky jsme všechno společně vyřešili. Ale loni přišel zlom.

Co se stalo?

Pracovali jsme s partnerem ve stejné firmě, ale on byl v jiném oddělení a na vyšší pozici než já. Navíc se snažil „udělat kariéru“, takže chtěl další povýšení. Prý abychom si mohli pořídit dům. Nic takového jsem po něm nikdy nechtěl – a mnohokrát jsem mu to taky opakoval. Zejména když jsem viděl, pod jak obrovským tlakem kvůli tomu je. V podstatě by se dalo říct, že loni jsme žili jen jeho prací – tu si s sebou nosil i domů, veškerý volný čas taky věnoval práci nad rámec běžných povinností. Pokoušel jsem se mu to rozmluvit, ale vůbec mě neposlouchal. A to byl začátek konce.

Takže jste se rozešli kvůli partnerovu extrémnímu pracovnímu nasazení?

Přímo kvůli němu ne. Partner byl kvůli práci hodně unavený a frustrovaný, to je pravda. Nedokázal vůbec vypnout. Když jsme byli spolu, stejně byl duchem nepřítomný. Pak se taky začal zajímat o osobní rozvoj, nakoupil si spoustu knížek o tom, jak mít rád sám sebe. To všechno jsem považoval za přínosné – a říkal jsem si, že mu to snad pomůže najít to, co hledá. Nakonec přišel s tím, že si našel terapeuta. V první chvíli mi to udělalo radost, že se rozhodl pro odbornou pomoc. Věřil jsem tomu, že by mu to mohlo prospět a že třeba získá novou perspektivu pohledu na práci a náš život. K tomu všemu nakonec došlo, jenže úplně jinak, než jsem očekával. V podstatě nás jeho terapeut postupně úplně rozeštval.

To jsou docela silná slova. Kdy jste začal vnímat, že se děje něco „špatně“?

Zpočátku se zdálo, že partnerovi ta sezení pomáhají. Vracel se domů s úsměvem, byl víc pozitivní a nabitý energií. Říkal jsem si, že máme konečně nakročeno správným směrem. Jenže po pár měsících se v naší komunikaci začaly objevovat „red flags“, kterým jsem měl asi věnovat okamžitě pozornost. V té chvíli mě to ale nenapadlo. Byly to drobné náznaky – třeba když jsme se v něčem s partnerem neshodli, on ty spory začal končit pokýváním hlavy a pak obvykle utrousil: „přesně to mi říkal terapeut“… Časem se přidávaly výroky přímo ohledně našeho vztahu a partnerovy pozice v něm. Takže jsem se třeba dozvěděl, že prý kvůli mně partner nemůže být sám sebou, protože dusím jeho potenciál…

Jak jste reagoval? A pokusil jste se s partnerem promluvit?

Měl jsem pocit, že mezi námi roste zeď – tak jsem se ji nejprve snažil narušit. Jenže on spustil něco o svém osobním prostoru a o tom, jak mu do něj pronikám. Cokoliv jsem s ním chtěl probrat, označil za moji snahu nějak s ním manipulovat a přizpůsobovat si ho k obrazu svému. Pokoušel jsem se zjistit, co dělám podle něj špatně, ale konkrétní odpovědi jsem se nikdy nedočkal.

Jak dlouho jste v tomto partnerském nastavení fungovali?

Asi půl roku. Partner ale tak polovinu toho času už žil v nějakém vlastním světě, ve kterém jsem mu já ubližoval a brzdil ho v jeho rozletu. Mezitím jsem si připadal stále zbytečnější a bezcennější. A jednou jsem se probudil, podíval se vedle sebe a zjistil, že vlastně vůbec nevím, kdo je ten člověk, který leží vedle mě.

Ani při rozchodu jste si své pocity nevyříkali?

Ono to bude znít možná neuvěřitelně, ale i když já jsem najednou žil s úplným cizincem, pořád jsem doufal, že přijde nějaký zlom. Takže ten rozchod nakonec inicioval partner. Jen mi suše oznámil, že náš vztah byl vybudovaný na úplně špatných základech. Bylo to tak chladné a odosobněné, až mě to vyděsilo. Jako kdyby mi citoval nějakou psycho příručku. Zatímco já jsem měl pocit, že mi praskne srdce, on si posbíral věci, předložil mi seznam toho, co kvůli rozchodu musíme vyřídit, a pak se sebral a odešel.

I když člověk často nebývá v případě vztahů úplně schopen racionální sebereflexe, máte sám pocit, že byste se svým chováním na rozchodu nějak přičinil?

Je to už pět měsíců a pořád nad tím přemýšlím. Neustále si v hlavě přehrávám, co jsem mohl udělat jinak. Ale bylo to všechno tak nekontrolovatelné, že prostě nevím. Z partnera se najednou stal někdo jiný, někdo, koho jsem vůbec neznal. Ale jedno vím jistě – ten člověk přišel, když partner začal chodit na terapii. Od té doby jsem ho přestal poznávat.

Jestli to tedy chápu správně, tak spíš viníte terapeuta…

To ano, já si dnes ale nejsem jistý už vůbec ničím. Opravdu jsem žil šest let s někým, koho jsem neznal a dusil – a koho „objevil“ až terapeut? Začal jsem pochybovat i sám o sobě. Jestli jsem třeba nedělal něco, co opravdu partnera mohlo brzdit. Dost se tím pořád užírám a nedaří se mi to vytěsnit.

Často mívají více objektivní pohled na situaci společní blízcí. Jaký je jejich názor?

Ti mě podpořili, podle nich se taky můj partner nepochopitelně změnil. Vlastně i jeho příbuzní mi řekli, že ho nepoznávají. Ale zatímco já jsem se odstěhoval, změnil práci a tahle smutná kapitola pro mě skončila, oni jen bezmocně krčí rameny. Nevím, jestli opravdu může terapie někoho tak změnit, nebo jen otevře dveře, které v člověku vždycky byly, ale v tomhle případě to opravdu nedopadlo dobře, bohužel. Snad alespoň partner se ve své nové roli cítí dobře.