„Pro matku jsem nikdy nebyl dost dobrý, vše jen kritizuje. Já jsem utekl, o tátu se bojím,“ popisuje Jan toxické rodinné vztahy
Jane, s matkou moc dobrý vztah nemáte. Bylo to tak vždycky?
Jako o „dobrém“ bych o něm opravdu nemluvil. A jestli to tak bylo i dřív… No, když v tom prostředí člověk vyrůstá, tak jako dítěti se mu to zdá prostě normální. Takže když jsem byl malý, říkal jsem si, že takové jsou asi všechny matky. A že taková bude asi i ta podstata mateřství. Těžko se mi na to vzpomíná. Jako dítě jsem měl na talíři neustále jen to, že nejsem dost dobrý – a že se mám podívat tady na bratrance, který všechno zvládá líp. A tady zase na spolužáka, který je šikovnější než já. V podstatě jsem vyrůstal v prostředí konstantního pocitu nedostatečnosti. Taky mě to do jisté míry hnalo vpřed, ale až patologicky – prostě jsem se urputně snažil přijít na to, co by matku konečně dokázalo potěšit. Upřímně ale můžu říct, že jsem na nic nepřišel.
Matka vás nikdy za nic nepochválila?
Ale to zase ano, pochválila, jenže to byla taková pochvala „po jejím“. Jen co pronesla něco trošku milého, hned následovalo nějaké „ALE“. Nějaká poznámka, která v člověku tu radost z úspěchu hned zase zabila.
To muselo být poměrně obtížné, vyrůstat v takové atmosféře. Co na to říkal váš otec?
Neříkal nic. On byl totiž ve vleku dění úplně stejně jako já. Jenže zatímco já jsem se do toho narodil a nic jiného ani nepoznal, mého tátu si matka – řekl bych – cíleně vybrala. Ono se to říká, že mnohé ženy, které potřebují být dominantní, si umí velmi šikovně najít muže, kteří jsou snadno ovladatelní. Nechci o tátovi mluvit nějak špatně, je to moc hodný chlap. Jenže matka toho celý život zneužívá – a spoléhá taky na to, že on se jí nepostaví. Takže se jí nikdy moc nepostavil ani kvůli mně. I když si pár světlejších momentů pamatuju, konflikty obvykle u nás doma ukončovala matka nějakým rozhodným verdiktem. A pak táta raději ustoupil.
Snažil jste se někdy matku konfrontovat, vysvětlit jí své pocity?
Na nějaké pocity se u nás nikdy nehrálo. A co se týká konfrontace, tak v dětství to samozřejmě možné nebylo. Když se matce nepostavil táta, jak bych mohl já, když jsem byl malý kluk… A já jsem tehdy ani pořádně nechápal, co přesně je u nás doma špatně. První problémy se začaly objevovat v pubertě. To se mi už samozřejmě nelíbilo, že mi matka chce kompletně organizovat život. Tahle rebelie by se ale dala přikládat pubertě samotné. Všichni středoškoláci si asi vzpomenou, že v té době se s matkou asi moc neshodli. (smích) U nás se ale jednalo o setrvalý stav, takže zatímco během vysokoškolských studií se většinou vztahy v rodinách mých vrstevníků uklidnily, u nás spíš gradovaly.
Co bylo důvodem?
Výběr mojí vysoké školy – nejen oboru, ale i to, že jsem se rozhodl jít studovat na druhý konec republiky. Ano, přiznávám, bylo to zcela záměrné rozhodnutí, abych byl od matky co nejdál. A ona se s tím samozřejmě naprosto nedokázala smířit. Chtěla ze mě mít doktora, to si pamatuju, že vyprávěla všem už v době, kdy jsem byl malý kluk. Sama se totiž na medicínu nedostala a pracovala v nemocnici jen jako zdravotní sestra, takže si skrze mě chtěla realizovat vlastní ambice. Jenže já pomalu omdlívám, i když se říznu nožem při krájení chleba. (smích) Takže si určitě umíte představit, jak skvělý doktor bych byl. Když jsem matce oznámil, že půjdu na pedagogickou fakultu, málem ji trefil šlak.
Rodinné vztahy se tak nezlepšily, ani když jste se odstěhoval kvůli studiu?
S tátou se náš vztah určitě posílil. Dokonce za mnou začal i tajně sám jezdit – a matce tvrdil, že jede na služebku. To byl asi ten nejlepší čas, který jsme spolu měli. Táta mě tajně, přes babičku – jeho mámu – podporoval i finančně. Matka mě totiž odstřihla – když jsem odmítl být doktor, tak mi řekla, že mám smůlu a mám se o sebe postarat sám. Na jednu stranu ji to moje rozhodnutí opravdu vytočilo – na stranu druhou mi ale stejně nepřestávala pořád volat a psát a sdělovat mi, co si o mně, mém životě a učiněných volbách myslí…
Dnes už stojíte na vlastních nohách, ve škole pracujete jako zástupce ředitele. Ani to názor vaší matky nezměnilo?
Zdaleka vůbec! Já jsem domů v podstatě přestal jezdit, ale samozřejmě jsem v kontaktu s jinými příbuznými a přáteli. A ona si teď hraje na ublíženou. Prý jsem ji jako syn naprosto zklamal, protože ona se snažila, abych byl co nejúspěšnější, a já jsem to odmítal. A teď se na ni navíc kvůli tomu zlobím. No, to je překvapení. Jen jednou, když jsem se stavil doma skutečně na rychlé kafe, jsem jí přímo řekl, že jsem opravdu šťastný tam, kde jsem – a taky mě baví, co dělám. Ale to se úplně minulo účinkem. Dozvěděl jsem se, jak jsem ji hluboce ranil tím, že jsem odmítl být doktor, a že vůbec nechápu, co je pro mě dobré – a jak je z toho ona zoufalá. Co ale považuju za velký problém, je její vztah k tátovi. Když teď nemá po ruce mě, aby mě sekýrovala, všechno si vybíjí na něm.
Tátovi jste se s vašimi obavami svěřil?
Ano, už jsme to probírali. Do budoucna to vypadá, že by se mohl přestěhovat za mnou. Teď se věci mají tak, že má tři roky do důchodu – a bojí se cokoliv měnit, protože by se mu těžko hledala práce. Ale už sám uznal, že si nedokáže představit, že přestane chodit do zaměstnání a bude s matkou sám celé dny doma… Snad to všechno vyjde, tátu mám rád. A aspoň ve stáří bych mu přál trošku klidu.
