„Věřil jsem, že mám ADHD. Za moje ‚divnosti‘ ale mohly sexuální zážitky,“ říká muž, kterého štve neznalost odborníků
Karle, v minulém rozhovoru jsi popsal, jak jsi ještě před třicítkou vyhořel. Proč tě tehdy napadlo, že bys mohl mít poruchu pozornosti?
Těch indicií bylo víc. Měl jsem velký problém se zklidnit, odpočívat – pořád jsem byl tak nějak ve střehu. Nedokázal jsem držet rozumný režim, ani v jídle, ani ve spánku. Na okolí jsem asi působil jako „yes man“ – snadno jsem se nadchnul pro nový projekt, chvíli jsem sršel nápady a energií, ale pak jsem měl problém věci dotáhnout. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem se přinutit, abych s čímkoliv začal a neprokrastinoval. Jakmile se nabídlo nějaké rozptýlení od práce, hned jsem po něm skočil. Ztrácel jsem pojem o čase, stěží dodržoval termíny... Co mě nebavilo, tomu jsem se nedokázal věnovat – což platilo i pro úklid. Sice jsem neustále kmital, ale nebylo to kolem mě vidět. Kupily se mi hory oblečení, papírů, neumytého nádobí... Styděl jsem se, že nedokážu fungovat jako „normální“ dospělý. Připadal jsem si líný, neschopný.
Jak jsi postupoval dál?
Na terapii jsem se svěřil psycholožce, že jsou dny, kdy si přeju, abych se neprobudil – jen abych už nemusel řešit ty haldy povinností, které nezvládám a ze kterých mám akorát úzkosti. Ta mě citlivě nasměrovala do psychiatrické ambulance, kde jsem otevřeně přiznal, že mám velké problémy se soustředěním a že se mi podle testů z internetu zdá, že bych mohl mít ADHD. Zvlášť když vidím, že i někteří mí příbuzní jsou docela „hyperaktivní“. Psychiatr se naštěstí nezlobil, že na něj jdu s „doktorem Googlem“, a odeslal mě na klinické vyšetření k další psycholožce.
Ta ti ale diagnózu ADHD nepotvrdila, že?
V jejích testech mi vyšlo, že sice mám problém s exekutivními funkcemi mozku a s depresivními stavy, ale když sedím v tichu v ordinaci, dokážu se soustředit docela obstojně. ADHD je neurovývojová porucha, a to málo, co si z dětství vybavuju, psycholožce do obrázku hyperaktivního kluka nezapadalo. Ve škole jsem nevyrušoval, netrápily mě potíže se ztrácením nebo zapomínáním věcí. Je ale pravda, že jsem už jako dítě trpěl vnitřním neklidem – pořád jsem musel vyvíjet nějakou činnost, nedokázal jsem se zastavit, relaxovat. I při sledování seriálu jsem potřeboval dělat něco rukama, abych se zaměstnal. To ale mohlo souviset i s napětím mezi dospělými, jaké jsem doma zažíval. Bál jsem se, že mě otec za něco potrestá, tak jsem demonstroval extra snahu, aby bylo vidět, že se neflákám.
Takže ti klinické vyšetření nedalo žádnou konkrétní odpověď?
Moc ne. Psycholožka mi řekla, že mám extrémně negativní sebeobraz a doporučila mi, ať se objednám na psychoanalýzu, protože se za mými problémy s psychikou a s koncentrací ukrývá nějaký „hlubší problém“. Tehdy už jsem užíval předepsaná antidepresiva a bylo zjevné, že netrpím „pouze“ klasickou dysbalancí chemie v mozku – doslova mi odbornice řekla, že se příčina mých psychických propadů ukrývá v osobnostním nastavení, protože se do sebedestrukce, chaosu a přetížení podvědomě ženu sám. Zprvu mě ta zpráva zdrtila, připadalo mi, že se nemám čeho chytit – vždyť se sebou takhle zacházím celý život, neumím to jinak. Potom jsem se ale nějak vzchopil a našel si jungiánskou terapii.
Ta ti pomohla, aby sis vybavil zážitky z dětství, kdy tě strýc sexuálně zneužíval?
Nebylo to tak, že by ten zásadní AHA moment vyplaval přímo během sezení s terapeutem. Nějaké „střípky“ dodal i můj Jindra (Karlův partner, nebinární osoba, preferuje mužský rod, pozn. red.). Přestal jsem se honit za jednorázovým vzrušením, protože doma mám jak tu nejlepší milostnou chemii, tak maximální bezpečí. Jindrova láska a péče mi nastavila zrcadlo – připustil jsem si, že na některé situace reaguju opravdu extrémně, ve stylu útěk-útok. Bojím se intimity, pořád čekám, čím mě ten druhý zraní, mám sklon k people pleasingu. Takových věcí si nevšimnete, dokud se plácáte v nevěrách a závislých známostech, jaké jsem zažíval předtím.
Psychoanalýza určitě přispěla k tomu, že jsem si tyhle věci pospojoval a že se mi vrátily vzpomínky po cca třiceti letech. Strýc, který mě zneužíval, už tou dobou byl dávno po smrti, takže se ve mně mísila úleva, že konečně vím, co je se mnou špatně, ale i obrovská psychická bolest z toho šoku, z té nespravedlnosti. V podstatě jsem chápal, proč můj mozek tuhle kapitolu úplně vytěsnil, protože bylo – a dodnes je – strašně těžké tu pravdu unést.
Všechny ty symptomy, kvůli kterým sis myslel, že máš ADHD, tedy souvisely s traumatem ze sexuálního zneužívání?
Jednoznačné odpovědi člověk asi nikdy nedostane, s tím už jsem se smířil – ale ano, s mým psychiatrem i s nynější psycholožkou pracujeme s verzí, že mám tzv. C-PTSD. Tedy komplexní postratraumatickou stresovou poruchu. Řada příznaků je stejná jako u poruchy pozornosti: neklid, roztěkanost, problémy s time managementem i s dokončováním úkolů, rozhodovací paralýza, impulzivita, emoční výkyvy. V podstatě se mi těmi ranými zážitky rozvinuly problémy na úrovni nervové soustavy.
Jak se ti žije dnes? Povedlo se ti alespoň částečně se stabilizovat?
Tak napůl. Díky tomu, že lépe chápu příčiny svých problémů, mám šanci najít efektivnější pomoc – a míň se za všechna svoje selhání obviňuju. Terapie komplexního traumatu je ale běh na dlouhou trať, a co jsem pochopil ze zahraničních článků, léčba C-PTSD je pořád tak trochu v plenkách. V Česku se s touto diagnózou ani moc nepracuje. I proto jsem se rozhodl dát tenhle rozhovor. Kdykoli čtu o tom, že nějaký pachatel zneužívání dítěte odešel od soudu s podmínkou, vaří se ve mně krev. Já na sobě následky toho, co se mi stalo, pociťuju každý den – a ne, opravdu mě zneužívání nepoznamenalo „jen“ v sexuální oblasti.
Většinu svého života se cítím jako „poškozené zboží“, neobejdu se bez psychofarmak, za terapie jsem utratil desetitisíce. Roky jsem se motal v komplikovaných vztazích, v práci nedokážu jet na plný výkon, trápí mě psychosomatické potíže. Nechci, aby mě někdo litoval. Ale chci, aby lidi na příslušných místech pochopili, proč se sexuálnímu zneužití říká „vražda duše“ – a začali podle toho adekvátně trestat pachatele. My přeživší máme „triggerů“ až až. Nepotřebujeme, aby se k nim přidávaly ještě rozsudky, co působí jako výsměch.
