„Tělocvikářka mě ponížila před spolužáky, pohyb jsem začal nenávidět. Svou tloušťku zajídám a nevím, jak dál,“ popisuje obézní Petr
Petře, existuje nějaký konkrétní moment, který byl dle vašeho názoru „spouštěčem“ vašich problémů s (nad)váhou?
Konkrétní moment… byl jsem šťastné dítě, které mělo rádo jídlo. Babička mi podstrojovala a pamatuji si, že jí dělalo radost, když jsem každý talíř, co přede mě postavila, doslova vyluxoval. Jestli jsem měl problém s nadváhou už v dětství? To vlastně nevím. Ale určitě jsem byl takový buclatější než ostatní kluci. Na jednu chvíli ale určitě nezapomenu – byl jsem ve třetí třídě, když mě k slzám dohnala má učitelka tělocviku. Zrovna jsme běhali po takovém tom oválu. Nemohl jsem popadnout dech a ona po mně ječela, že musím přidat. Cítil jsem se ponížený, potupený, spolužáci se mi smáli. A od té chvíle jsem začal nenávidět pohyb, ten se pro mě stal v podstatě trestem. I když jsem se mockrát snažil o změnu tohoto mindsetu, sport stále vnímám jako ryzí důkaz vlastního selhání…
Děti umí být kruté – a bohužel i někteří pedagogové si nemusí uvědomit, jaký dopad může mít jejich jednání. Větší problémy s řešením vlastního vzhledu ale obvykle přicházejí až v pubertě. Jak to bylo u vás?
Trošku jsem se vytáhl. (smích) Střední škola pro mě zpětně znamená dobu, kdy jsem na tom byl asi nejlíp. Nebyl jsem žádné vyžle, to určitě ne, ale přímo tlustý jsem taky nebyl. Že jsem „větší“, to jsem si ale už tehdy uvědomoval – a pokukoval jsem v médiích po všech těch mužných idolech a říkal si, že takhle já nikdy vypadat nebudu. Byla to taková moje smyčka, kdy jsem to, že nevypadám ideálně, řešil dalším jídlem. To je samozřejmě patologický vzorec, ale vysvětlete to teenagerovi, co se utápí ve všech problémech světa… Mně se k tomu navíc přidal proces spojený s coming outem – a být gay s nadváhou, to je teprve nářez!
Narážíte na fakt, že mezi gayi stále žije „kult těla“?
Rozhodně. Nechci tvrdit, že všichni gayové jsou jen štíhlí krasavci, to samozřejmě ne. Ale ta představa takového ideálu tu pořád je. Já jsem v době, kdy jsem nastoupil na vysokou, nebyl nijak obézní, prostě jsem měl pár kilo navíc – ale vždycky jsem v gay klubu byl tím, kdo je prostě „největší“. Ne, že by mi to někdo přímo vmetl do tváře, že mu svými rozměry nevyhovuju, ale já jsem měl v hlavě pořád takový ten hlas, co mi našeptával, že prostě nejsem dost dobrý. Takže i při sexu jsem vždycky trval na tom, že bude tma. Prostě jsem se za svoje nedokonalé tělo styděl.
Myslíte, že většina lidí má těla úplně dokonalá? A jak taková dokonalost podle vás vypadá?
Nemyslím, rozumově vím, že je mnohem více těch, co jsou sami se sebou taky nespokojení. A taky si myslím, že za to nemůžou – jen prostě všude vidí tu krásu, které ale neumí dosáhnout. Mám to stejně. Kdybych měl popsat dokonalost mužského těla, tak by to byly lehce vyrýsované břišní svaly, pevné tělo, silné ruce… Kolik mužů takové tělo skutečně má? To nevím, ale řekl bych, že je jich míň než těch, co ho nemají. (smích) Ale toho pocitu vlastní nedostatečnosti se stejně zbavit nedokážu. Vlastně jsem se při své výšce 185 centimetrů projedl až na 120 kilo, což je už opravdu hodně. Pak jsem na chvíli shodil, ale ne na dlouho…
Co bylo příčinou toho, že jste znovu nabral?
V prvé řadě já sám, to, že nemám disciplínu. Já to opravdu vím a snažím se na tom pracovat. Ale v tomhle případě mi nepřidal ani můj děda. Je to bývalý voják a od dětství mě zahlcuje historkami o disciplíně v armádě a o tom, jak já bych v ní nepřežil ani minutu. Nejen proto, že jsem gay, ale i proto, že nemám kondici a vypadám tak, jak vypadám. Když jsem z těch 120 kilo zhubnul na necelých sto, byl jsem na sebe docela pyšný, pak ale na návštěvu přišel děda, který nejenže si té změny ani nevšiml, ale ještě pronesl něco v tom stylu, že bych se sebou měl něco dělat, protože jinak brzo ani nevstanu z postele. Hrozně se mě to dotklo. Ještě tentýž večer jsem to ponížení zajedl… a váha šla zase nahoru. Navíc to bylo těsně před covidem, takže pak jsem začal nabírat úplně enormně kvůli tomu, že jsem se v podstatě nehnul z domu.
Takže jste došel do fáze, kdy jste jídlem začal řešit problémy s jídlem? To je ale opravdu začarovaný kruh, byť ne zrovna ojedinělý…
Bohužel je to tak. Aktuálně vážím nejvíc, co jsem kdy vážil. Jen když náhodou zahlédnu svůj odraz v prosklených dveřích – protože zrcadlo doma už dávno nemám – je mi ze sebe zle. Ale nevím, jak to všechno změnit. Ono se to snadno řekne, nejez tolik, hýbej se. Ale já mám hrozné propady, kdy si říkám, že to vlastně nemá smysl. Že jsem ve stavu, ze kterého už není cesta zpět. Před nedávnem jsem si už našel i psychologa, ale jestli mi pomůže, to nevím. Moje máma mi začala ještě k tomu všemu předhazovat, že to se mnou brzo sekne, takže jsem teď jen v permanentním stresu.
Existuje něco, co vám přece jen dává naději, že se vám podaří psychické problémy a následně i váhu dostat pod kontrolu?
Snažím se utíkat do jiné reality, hodně čtu, abych nemusel myslet na to, kam jsem to dopracoval. Mám i pár skvělých přátel, kteří mi už mnohokrát nabízeli, že mě v hubnutí podpoří – budou se mnou chodit na procházky, do fitka, pomůžou mi se sestavením jídelníčku. Zatím jsem je vždycky odmítnul, protože jsem se cítil trapně. Bál jsem se, že bych jim nestačil a akorát zase selhal. Ale oni to se mnou přesto nevzdali a ta nabídka trvá. Až se dám dohromady psychicky, myslím, že na to kývnu.
