„Denně slýchám, že jsem hrozbou pro děti,“ říká vědec, který zkoumá LGBT turismus. Homofobie ho přiměla k „pasivní rebelii“
Balázsi, do jaké míry se homofobní rétorika stala běžnou záležitostí v maďarské politice a společnosti?
Homofobie se bohužel stala normou. Protože politiku ovládá úzká elita, homofobie a prezentování LGBTQ lidí jako zločinců, hrozeb a nepřátel společnosti se staly téměř každodenními tématy. Maďarská společnost je ale vůči homofobii odolnější, jak dokládá referendum o „ochraně dětí“ z roku 2023, které voliči dokázali zneplatnit. Toto referendum bylo otevřeně homofobní a podněcující. Obdobná opatření posouvají veřejný práh pobouření stále dál – v tom spočívá jejich metoda.
Viktor Orbán vede kampaň proti LGBT menšině už více než deset let. Když se podíváte zpět do roku 2010, kdy se stal premiérem, dokázali jste si představit, jak velkou hrozbou může být? Vybavujete si zpětně konkrétní varovné signály?
Nemyslím si, že jsme to mohli předvídat. Šlo o proces, který v určitém okamžiku vykazoval jisté signály. Problém spočívá v neomezené moci a v tom, že v maďarském systému už dlouho neexistuje ani kontrola, ani rovnováha – jsou převážně symbolické, ale nefungují. Nemyslím si, že je dobré, aby vůdce zůstal u moci desítky let. Nejsem psycholog, ale věřím, že tento případ poskytuje zajímavou studii o povaze moci.
Jaké nejpalčivější obavě teď čelí queer lidé v Maďarsku?
Největší strach máme asi z toho, že by homofobie ve společnosti mohla ještě zesílit. A protože každý den narážíme na homofobní billboardy a prohlášení, strach by se mezi lidmi mohl stát více instinktivním. Průměrný člověk se nás, LGBTQ lidí, bojí, zatímco my se bojíme společenského odmítnutí a nepříjemných zkušeností na každodenní bázi. To vede k procesu stažení – myslím, že lidé jsou čím dál méně ochotní být otevření ohledně toho, kým jsou. Vracíme se do socialistické éry. Mě osobně homofobní opatření motivují, abych byl aktivnější, ale najdou se i dny, kdy mě negativně ovlivňují.
V jakých momentech na vás osobně doléhá všudypřítomná homofobie?
Třeba když na ulici vezmu svého přítele za ruku, můžu si být jistý, že se na nás lidé budou dívat jako na zvířata v ZOO a že občas sklidíme i nějaké poznámky. Jak se homofobie stala veřejným tématem, je prakticky nemožné, abyste o ní neslyšeli – ať už v médiích nebo od lidí, které potkáte ulici a v obchodech. S tím potom souvisí internalizovaná homofobie, kdy queer člověk má ze strachu předsudky o sobě samém, a je tedy nucen, aby v určitých situacích měnil své chování.
Osobně se vždy trochu bojím, jaké reakce se dočkám, když se mě někdo v Maďarsku zeptá na téma mého výzkumu. Je hrozné denně slýchat, že jste nepřítelem společnosti nebo hrozbou pro děti. I když vím, že to není pravda, to neustálé opakování má své účinky. Homofobní opatření mě přiměla, abych pasivně rebeloval do té míry, že se každý den snažím nosit něco duhového.
Pamatuju si, jak jsem asi před pěti lety jel do Vídně a ve vlaku jsem zahlédl kluka s duhovým páskem v kalhotách. Přišlo mi to velmi odvážné a pomyslel jsem si, že se takové věci v Maďarsku moc nevidí. Dnes jsem sám tím klukem, který podobnými drobnostmi povzbuzuje ostatní. Myslím, že to hezky ukazuje, jakou sílu má komunita. Jsou to symbolické věci, ale velmi důležité. Mohou ostatní podpořit, aby přijali sami sebe nebo aby udělali coming out – protože pocítí, že nejsou sami. To je do určité míry také jedna z funkcí průvodů hrdosti.
V České republice se i v rámci LGBT menšiny najdou lidé, kteří považují pride za zbytečnou a nevhodnou akci. Co byste jim vzkázal? Proč potřebujeme průvody hrdosti?
Stejná situace panuje i v Maďarsku – u nás se dokonce najdou i LGBTQ lidé, kteří podporují krajně pravicové strany. Pride ale spojuje queer lidi od roku 1969. Neměli bychom se tohoto odkazu vzdávat. Pride má i symbolický význam – v zemích, kde se LGBTQ lidem daří lépe, je to festival, tam, kde se jim daří hůře, je to demonstrace za lidská práva. Maďarsko bohužel spadá do té druhé kategorie. Skeptici k Pride by měli pochopit, že shromáždění, průvody a snahy o vizibilitu nejsou trapné. Mnoho lidí má pocit, že Pride je kontraproduktivní. Není ale chybou účastníků, že u někoho jiného z LGBTQ menšiny vyvolává průvod emoce – to je důsledkem socializace a omezení jednotlivce. Pride není povinná akce, ale určitě nikomu neublíží. Pokud budeme neviditelní a apatičtí, ničeho nedosáhneme.
Takže kdybych měl něco vzkázat LGBTQ lidem, kteří se staví proti pride, řekl bych, ať alespoň myslí na ty, kteří jsou v některých zemích zabíjeni nebo vězněni jen za to, že jsou LGBTQ. Jděte ven za ně, jděte ven za své sousedy, přátele, děti – pro lepší, svobodnější svět… Pro více úsměvů. A cis heterosexuálním lidem bych připomněl, že každý zná nějakého queer člověka – i když si to neuvědomuje.
Do Prahy jste zavítal kvůli protestnímu shromáždění před maďarskou ambasádou. Je něco víc, co pro maďarskou LGBT menšinu může udělat ta česká?
Jsem velmi vděčný českému lidu, který stojí za právy maďarských LGBTQ osob. Byla to pro mě velká pocta, a když vidím takové demonstrace po celé Evropě, můžeme právem věřit, že EU, včetně České republiky, stojí za základními lidskými právy. Ukazujeme, v jaké Evropě chceme žít. Bylo skutečně dojemné vidět a zažít tuto solidaritu. Pokud to bude možné, pojďme se účastnit akcí vzájemně – třeba jen jako lidé s transparentem – protože i to může pro ostatní znamenat hodně.
Vnímají maďarští queer lidé Evropskou unii jako zdroj naděje?
Věřím, že ano. Je to přece jen rozsáhlá mezinárodní spolupráce, která se neustále staví za lidská práva a rozmanitost. Když Maďarsko dostane sankce za svá homofobní a transfobní opatření, EU vlastně hájí maďarské občany a jedná proti vládě. Je důležité vidět rozdíl mezi těmi, kdo jsou u moci, a mezi společností. EU je pro LGBTQ lidi jednoznačně pozitivní silou.
Když budu trochu osobní, nedávno na mě na Facebooku vyskočily deset let staré fotky z Budapešti. Vybavuji si, že jsme tehdy obešli několik místních gay barů, kamarádi „žhavili“ Grindr, dokonce se nám dostal do ruky i lokální LGBT magazín... Jako queer turisté jsme se zkrátka cítili velmi vítaně a svobodně. Jak dnes žijí gayové v hlavním městě Maďarska? Socializují se nějakým více „undergroundovým“ způsobem?
Nemyslím si, že by se v tomto ohledu za posledních deset let něco zásadně změnilo. Když mluvíme o Budapešti, která je evropskou metropolí, marginální sociální skupiny, jako jsou gayové, zde mohou snáze splynout s davem. Věřím, že venkovské oblasti jsou více zasaženy skrýváním menšinové sexuální orientace. Sám žiju v provinčním městě – a tady je určitě patrné, že lidé méně otevřeně vyjadřují svou identitu. Místo exkluzivních gay barů se tady častěji setkáte s gay-friendly podniky a s inkluzivním prostředím v některých barech v centru města.
V rámci své vědecké práce zkoumáte LGBT turismus. Vnímáte, že Maďarsko už není atraktivní a bezpečnou destinací pro queer cestovatele?
Děkuji, že zmiňujete můj výzkum. Ano, v současnosti pracuji na Ph.D. titulu v této oblasti – z toho, co vím, jsem jako geograf v Maďarsku první. Možná i poslední na nějakou dobu. Co se Maďarska týče, četl jsem studie, které mezi LGBTQ lidmi jasně ukazují fenomén „vyhýbavého turismu“. Je smutné to říci, ale tento efekt se dá chápat a očekávat. Zároveň to znamená i ztrátu heterosexuálních cis turistů, protože se LGBTQ-friendly přístup nyní mezinárodně uznává jako pozitivní ukazatel pro destinaci.
Můžu se také opřít o svůj vlastní výzkum, který ukazuje, že bezpečnost a rozmanitá, inkluzivní společnost jsou pro LGBTQ jednotlivce zvlášť důležité. Přesto teď stále mohu říct, že existuje vysoká šance, že pokud navštívíte Budapešť jako gay a budete svého partnera držet ruku v centru města, nezažijete žádné incidenty. Tyto městské prostory jsou obecně bezpečné a městská společnost je mnohem otevřenější – zejména v oblastech plných turistů.
Izolované případy se ale mohou stát kdekoliv na světě, proto na sebe pořád dávejme pozor. Zatím se můžeme svobodně líbat na Řetězovém mostě – nechť to tak zůstane i na Karlově mostě. Ale nebojme se snít ve velkém: kéž by se láska dala svobodně projevovat všude, od měst až po venkov.
