„Mamce vždycky vadila tátova hrubost. Generace starších postrádá empatii,“ myslí si mladík. „Coming out kamarádům byl snazší,“ vypráví
Tvůj coming out proběhl na střední škole. Co mu předcházelo? Jakými fázemi sis prošel, pokud jde o tvůj vnitřní svět?
Já jsem s myšlenkou, že jsem gay, žil dlouho. Už od dětství. U mě to nebylo žádné překvapivé pochopení sebe sama po letech. Už třeba na prvním stupni základky mi to bylo víceméně jasné. Já jsem nebyl z těch, co by si mysleli, že děti nosí čáp. Takže když mi bylo třeba devět, už jsem si jasně uvědomoval, že mě nějaké pusinkování holek za keřem nebere. Viděl jsem kolem sebe, že to mám prostě trochu jinak než ostatní kluci. A trápilo mě to, ale ne tolik, abych byl nešťastný.
Jak to myslíš?
Občas slýchám, že se lidi hodně trápili tím, že se nechápou, hledali se, nevěděli si se sebou rady... Já jsem svůj vnitřní svět vždycky měl dobře nastavený. Moje mysl nikdy nebyla proti mně. Jsem sám se sebou kamarád a můj vnitřní svět a moje myšlenky jsem vždycky bral jako bohatství. Takže ano, měl jsem třeba obavu, že by mě mohl někdo vyčlenit z kolektivu, ale úplně stejně jsem se toho bál i třeba proto, že jsem neměl jako jeden z prvních fidget spinner, když to frčelo. Podle mě se děti vždycky bojí toho, že na ně budou ostatní oškliví. Uvědomoval jsem si, že i tohle může být pro ně důvod, ale nebral jsem to jako nějakou obrovskou zátěž oproti jiným odlišnostem.
Mluvíš o vnitřním světě. Jak jsi se sebou pracoval právě v letech, kdy sis začal uvědomovat svou orientaci? Rostlo tím tvoje vnitřní bohatství?
Vlastně ano. Vždycky mi přišlo, že si se svými myšlenkami hodně dlouho vystačím. Bavilo mě představovat si různé příběhy nebo budoucnost. Baví mě to doteď. A v době, kdy jsem byl na základce, jsem si představoval různé věci. Mezi nimi i to, že si najdu kluka. Bylo mi třeba třináct, když už mi bylo jasné, že mě kluci vyloženě sexuálně přitahují. Myslím, že to je plus mínus věk, kdy začnou nějaké touhy mít všichni. Ale třeba se pletu, nejsem psycholog ani doktor. Každopádně já měl jasno a byl jsem mnohokrát platonicky zamilovaný, ale vždycky jsem dokázal všechno udržet tak, abych byl šťastný ve svých představách, ale abych si nezavařil v opravdovém světě.
Myslíš, že by sis zavařil, kdyby přišel tvůj coming out už tehdy?
Myslím, že trochu ano. Přechod základka a střední škola pro mě byl obrovský skok kupředu. Na základní škole s námi chodily všechny děti ze všech skupin, takže mluvíme o lidech, kteří třeba základku pak ani nedodělali. Na střední jsem šel na lyceum, byly tam docela těžké přijímací zkoušky a bylo znát, že ten kolektiv najednou byl mnohem lepší v tom smyslu, že ta komunikace byla o něco na jiné úrovni. Na základce jsme navíc byli půl napůl, možná trochu víc kluků. Na lyceu jsem byl ve třídě, kde byla většina holek.
I to mělo na tvou pohodu nějaký vliv, že jsi měl více dívčí kolektiv?
Určitě. Já třeba mám pocit, že kluci – respektive především starší chlapi – jsou nejvíc homofobní. To je samozřejmě jenom moje zkušenost, ale když jsem kolem sebe měl holky, které navíc prošly nějakým sítem a byly rozumné, nebyl po mém coming outu žádný problém. Na základce jsem naopak cítil, že by nebylo dobré o tom s nikým mluvit. Obával jsem se nejen reakcí spolužáků, ale i třeba jejich rodičů, a dokonce učitelů. Základní škola, kam jsem chodil, byla taková malá džungle. Alespoň já na ni tak vzpomínám.
Říkáš, že coming out mezi přáteli proběhl bez problémů. Bylo ti šestnáct, když jsi s tou informací úplně poprvé přišel i za rodiči. Proč oni nic nevěděli dříve?
S rodiči je to složitější než s kamarády a vrstevníky obecně. Teď třeba už si na to v rodině dávají větší pozor, protože se vždycky ohradím, ale byly doby, kdy u nás bylo normální nadávat třeba při sportu na nějakého sportovce, že je to „zk*rvenej bu*erant“, „te*louš“ a další homofobní řeči, protože se mu třeba něco nepovedlo. Hodně se skloňovalo, že gayové jsou obecně slabší, prakticky ženské a tak podobně.
Zdá se mi, že invektivy šly nejen směrem ke gayům, ale i třeba ženám. Slyším to v tom správně?
Určitě. Hlavně od táty a strejdy. Oni spolu podnikají, tráví spolu dost času a strejda má tři syny. Do toho já mám taky bráchu, takže mamka a teta byly vždycky v menšině, a navíc jsou obě dost tiché a nekonfliktní. Když se táta se strejdou rozjeli, mamka a teta vždycky byly někde mimo – třeba si povídaly v kuchyni, když chlapi koukali například na fotbal. Naši vždycky měli každý svůj program, záliby a kamarády. Myslím, že mamce vždycky vadila tátova hrubost, ale neměla sílu s ním pořád bojovat.
Jsou rodiče stále spolu?
Jsou manželé. Jestli jsou spolu, to je těžká otázka. Nepřijde mi, že je to vztah, který bych chtěl. Táta není zlý, ale je s ním těžké vyjít. Mamka třeba chápe, proč mě to štve, ale neozve se. To já se ozvu. A pak se hádáme. Takže jsem jim řekl, že jsem gay, až když jsem si našel přítele, se kterým jsem se nechtěl někde schovávat. Chtěl jsem, aby k nám mohl normálně na návštěvu a aby ho naši nenazývali kamarádem, abychom se nemuseli stydět vzít se za ruku a tak.
Jaká byla doma reakce? Říkal jsi mi, že na tu dobu nevzpomínáš rád…
Coming out kamarádům byl snazší než rodině, protože generace starších z mojí zkušenosti obecně postrádá empatii. Byli vychovávaní jinak a v jiné době, já to chápu, ale většinou se urážky nebo ofenzivní otázky dočkáte od boomera. A navíc můj táta je můj táta. Takže jsme se pohádali. Můj přítel měl nějakou dobu k nám zakázáno chodit. To se zlomilo po asi půlroce, kdy jsem s tátou vytrvale nemluvil. Mamka za mnou přišla, že se o tom s tátou pobavili mezi sebou a přítel k nám odteď může. S tátou jsme o tom už nikdy nemluvili a dost často se hádáme kvůli jeho názorům. Naše vztahy jsou navždycky poničené. Mrzí mě to, ale já s ním prostě nemůžu vycházet, když si myslí, co si myslí.
