Evoluční „triumf“ je před námi: delší život, menší mozek a povaha zlatého retrívra. Co ještě vědci o člověku 2.0 předpovídají?
Evoluce nekončí, evoluce trvá
Díky evoluci, přizpůsobování se prostředí a principu přežití silnějších a odolnějších jsou dnes lidé tam, kde jsou (byť se někdy může zdát, že si toho příliš neváží). Ovšem u homo sapiens prý evoluce nekončí – a možná, že člověk se postupně vyvíjí rychleji než kdy dřív. Ostatně, aktuální stav je výsledkem čtyř miliard let vývoje. Přitom dle některých predikcí by k dalšímu vývojovému skoku mohlo dojít během mnohem kratší historické etapy – tedy v horizontu cca 10 tisíc let.
Vynášet předpovědi o budoucnosti, zejména perspektivou délky lidského života i trvání moderních dějin, se může zdát nemožné. Svět se mění ze dne na den – a minulé století je důkazem toho, za jak krátkou dobu se mohou udát skutečně zásadní změny. Takže během deseti tisíc let dojde ke změnám, které jsou pro nás naprosto nepředstavitelné. Přesto si ale odborníci troufají formulovat minimálně kvalifikované odhady, a to na základě ohlédnutí do minulosti. Díky tomu lze dospět k celé řadě překvapivých skutečností, které by člověka postupem času mohly potkat.
(Ne)přirozený vývoj
Jedním z určujících evolučních principů byl přirozený výběr. A vzhledem k tomu, že selektivním tlakům, které byly v minulosti běžné (predátoři, hladomor, pandemie, války), již lidé plošně nečelí (ačkoliv…), dalo by se předpokládat, že vývoj lidstva tím dospěl ke svému konci. Evoluce se ale nezastavila – jen podléhá jiným vlivům. Už ale nejde o přežití nejsilnějších a nejschopnějších, ale o reprodukci. Lidé ve vyspělých zemích již masově neumírají, ale čelí výzvě stárnutí populace a zcela proměněných principů sexuálního výběru.
A i když naši evoluci již neřídí příroda, podléháme „nepřirozenému“ prostředí, které jsme si sami vytvořili. Selektivní tlaky v podobě kultury, technologií, osídlených oblastí apod. jsou samozřejmě diametrálně odlišné od těch v době ledové, ale i modernímu světu je nezbytné se přizpůsobit (počty lidí, kteří trpí rozličnými duševními problémy, jsou důkazem toho, že zas tak snadné to rozhodně není).
„Nesmrtelnost“ na dosah?
Jistě jste již zaznamenali snahy některých lidí, označují se jako biohackeři, žít co nejdéle. I když cesty, které k tomu volí, se mnohdy mohou zdát extrémní, pravdou je, že i evolučně se člověk posunuje k tomu, aby žil déle. Životní cykly se totiž vyvíjejí vzhledem k úmrtnosti – resp. vzhledem k pravděpodobnosti, že podlehneme predátorům a jiným hrozbám. Je-li úmrtnost vysoká, každý druh přirozeně chápe, že musí v reprodukci zabrat, nebo si vyvinout mechanismy odolnosti. Je-li ale úmrtnost nízká, na všechno je času dost. Na reprodukci, ale i na stárnutí. Ne náhodou tak i živočichové, kteří žijí v opuštěných lokalitách či v hlubinách oceánů, dospívají později a také žijí mnohem déle. A platí to i pro člověka.
Zejména v posledních dvou stoletích se díky lepší výživě, hygieně a také rozvoji medicíny snížila úmrtnost mezi dětmi pod 1 % – a očekávaná délka života se prakticky zdvojnásobila, když ve vyspělých zemích dosáhla až k hranici 75 let. Ačkoliv se přímo nejedná o evoluční princip, ale o důsledek zlepšujících se životních podmínek, dle odborníků lze odhadovat, že časem se lidské geny začnou této situaci přirozeně přizpůsobovat až do chvíle, než se průměrný člověk běžně nedožije sta či i více let. Delší život se tedy zdá být jasnou cestou vpřed.
Menší mozek
Mozek a mysl, to jsou dva lidské rysy, které by se dle odborníků mohly proměnit přímo dramaticky. V posledních šesti milionech let se velikost mozku našich předků přibližně ztrojnásobila – důvod je nasnadě. Lidé (i ti dávní) si osvojovali práci s nástroji, práci s jazykem, ale také se učili společensky fungovat a přizpůsobovat se novým pravidlům. Mohlo by se zdát, že i dnes je různých výzev pro mozek nespočet, ale údajně tomu tak není.
Naše mozky se naopak zmenšují, konkrétně v Evropě prý dokonce velikost lidského mozku dosáhla k svému vrcholu před cca 10-20 tis. lety, tedy předtím, než jsme si osvojili principy zemědělství. A pak se mozek zmenšil. A my, moderní lidé, máme mozek menší než naši dávní předci, a dokonce i než ti ze středověku. Proč? To se přesně neví. Relativně dobrá zpráva ale je, že přímo velikost mozku nijak prokazatelně nesouvisí s inteligencí – a např. Einstein měl údajně mozek spíše menší. Takže možná menší mozky jen signalizují, že sice nemáme nějaké schopnosti, které byly dříve lidem vlastní – ale dnes je ani nepotřebujeme a naopak tříbíme jiné, které se do velikosti mozku nijak nepropisují. A nebo taky ne…
Haf a pac
A stejně, jako se přirozeně vyvíjí délka našich životů a velikost mozku, nutně musí docházet i ke změnám v osobnosti. Je pravda, že životy lovců a sběračů byly diametrálně jiné než životy lidí dnes – my již nemusíme lovit kvůli potravě, vraždit kvůli neshodám a válčit se sousedními kmeny. I když války samozřejmě nezmizely, také se ve své podobě proměnily. A změny ve společnosti samozřejmě vedou také ke změnám v osobnosti. Máme možnost poznávat nespočet lidí z celého světa, komunikovat s nimi, navazovat přátelství a vztahy (byť třeba pomíjivé a virtuální). V důsledku toho všeho se stáváme více otevření, tolerantní a přizpůsobiví.
Zdroj: Giphy
I když ne každý nese novou realitu dobře (ostatně, pojí se s ní i vyšší míra zranitelnosti, což se projevuje třeba i vyšší mírou psychických potíží a třeba i vznikem závislostí), vývoj člověka by mohl pokračovat dál – a problémové mysli z genofondu odstraňovat. Třeba i za cenu potlačení existence různých vizionářů a umělců. A budoucí lidé by tak prý mohli být v podstatě jako zlatý retrívr: přizpůsobiví, stabilní, šťastní – a také méně schopní stát se hybateli dalších změn. Jak to všechno dopadne… se ukáže za pár tisíc let.
