Přežije hudba Michaela Jacksona navzdory vzkříšené debatě o jeho údajné pedofilii? Odpověď není jednoduchá
Kde končí hranice lásky k dětem a začíná pedofilie?
Už je to šest let od premiéry dokumentu Leaving Neverland režiséra Dana Reeda, který vykreslil zesnulého megahvězdného Michaela Jacksona jako sériového pedofila. Během čtyř hodin Reed představil příběhy dvou mužů – Wada Robsona a Jamese Safechucka – kteří tvrdí, že je Jackson zneužíval, když byli malí chlapci. Jejich svědectví byla otřesná – okázalé svádění, zavřené dveřem, důmyslné varovné systémy a chladné popisy činů, které se odehrály.
Reakce kritiků a festivalového publika byla většinou kladná. Film tehdy zapadl do širšího hnutí, které vedlo k pádu mnoha mocných mužů – jmenujme třeba R. Kellyho, Harveyho Weinsteina nebo Billa Cosbyho. Jejich dílo bylo následně poznamenáno. U Jacksona se to však nestalo – a důvodem není jen to, že nikdy nebyl odsouzen.
V některých kruzích byl Leaving Neverland naopak ostře kritizován. Jacksonova rodina film označila za nechutný, absurdní, ubohý. Rozhořčení fanoušci protestovali před kiny. I ti mírnější se ptali, jestli nejde o nějaké nedorozumění. Někteří obviňovali Robsona a Safechucka z touhy po slávě a penězích. Režisér Reed dokonce čelil výhrůžkám smrtí.
Možná je proto překvapivé, že se všichni tři znovu pustili do boje a natočili pokračování – Leaving Neverland 2, které se vysílalo nedávno. Tento „sesterský“ dokument sleduje desetiletou právní bitvu obou mužů i dopady původního filmu. Ukazuje, jak traumatizující může být veřejné svědectví, a znovu nás nutí přemýšlet, proč jsme Michaelem Jacksonem stále tak fascinováni.
Bezprostředně po odvysílání prvního dílu klesla podle analytiků Nielsen Music jeho hudbě poslechovost i vysílání v rádiích. Ale už na konci téhož roku opět zaznamenal nárůst – 2,1 miliardy streamů oproti 1,8 miliardy v roce 2018. Rok 2019 zakončil opět jako nejvýdělečnější zesnulá celebrita podle časopisu Forbes. A jeho hudba od té doby dál roste – loni album Thriller překonalo pět miliard streamů jako první z jeho diskografie.
Je třeba říci, že Jackson nikdy nebyl za žádné obvinění odsouzen. V roce 2005 byl zproštěn viny v případu zneužívání. Žaloby Robsona i Safechucka byly zamítnuty z technických důvodů. Nejblíže přiznání se dostal v roce 1993, kdy uzavřel mimosoudní dohodu s chlapcem, který ho obvinil ze zneužití.
Obvinění se nad ním však vznášela posledních 15 let jeho života. Byla naznačena i v dokumentu Martina Bashira „Living wirh Michael Jackson“ kde zpěvák reagoval na podezření nevinně: „Co je špatného na lásce?“ Temnota podle něj byla v naší mysli, ne v jeho skutcích.
Lidé se snažili pochopit, jak mohl dospělý muž trávit čas a sdílet postel s malými chlapci. Jackson byl podivín, věčný chlapec, člověk, kterému bylo dětství ukradeno. Byl globální superstar, který nikdy nežil normálním životem. Možná pro něj prostě neplatila běžná pravidla?
A někde po cestě jsme se naučili oddělovat umění od umělce. Díváme se na dokument Leaving Neverland, a přesto si pořád pustíme hit „Billie Jean“. Jackson nebyl první, kdo vyvolal tento vnitřní konflikt – fanoušci už tehdy bojovali s podobnými pocity u Woodyho Allena nebo Romana Polanského.
Ale u Jacksona bylo to přehlížení ještě silnější. Dokument Spikea Leeho z roku 2016 slavil jeho umění, ale postrádal obvyklou kritičnost režiséra známou z filmů jako 4 Little Girls nebo When the Levees Broke. Místo toho jen oslavoval jeho hudbu.
A hudba, po technické stránce, zůstává nedotčená – je silná, chytlavá, neodolatelná. Jak to shrnul herec Andy Serkis v diskuzi o „cancel culture“: „Když začne hrát Jacksonova hudba, ať mi někdo zkusí tvrdit, že si nezačne podupávat nohou... vaše tělo nedokáže tu hudbu neslyšet…“ Tak jsme začali obviňovat samotnou hudbu – jako bychom byli bezmocní v její přítomnosti. Když tak v roce 2022 vyšel na londýnském West Endu muzikál MJ, svět zůstal v klidu.
Často se vracím k eseji Johna Jeremiaha Sullivana o Jacksonovi, napsané po jeho smrti. Je to výjimečný text, který se snaží udělat z globální superhvězdy skutečného člověka z masa a kostí.
Sullivan sleduje jeho rodokmen až k otrokovi z Alabamy jménem Prince Screws (jméno Prince, které dal svému nejstaršímu synovi, už tak nevypadá jen jako projev egoismu). Popisuje jeho dětské zoo, rasismus, kterému čelil, a který vedl k tomu, že byl otevřenější vůči černošskému hudebnímu tlaku. Vidí v něm oběť, génia, „největší dílo postmoderní americké sochařiny“ – a složitou postavu k milování.
Časem a opakovaným čtením se i ten text stal složitějším. Ale jádrem zůstávají pravdy, kterým věřím – že zranění lidé zraňují druhé, že dobří lidé dělají špatné věci a špatní lidé dělají dobré umění. A že jen málokdo je úplně dobrý nebo úplně zlý. Všichni v sobě máme různé vrstvy. Sullivan je nejněžnější, když popisuje Jacksonovu práci s hudbou – jak studoval ostatní, jak nahrával ve tmě, jen s malým světlem u mikrofonu. Ten obraz mi zůstává v hlavě: Jackson ponořený do tvoření, ale v temnotě kolem dělá kdo ví co.
A často myslím i na jiný detail z jeho eseje – jak Jackson v raném demu „Don’t Stop ’til You Get Enough“ hledá ten svůj známý hlas: začíná v uvolněné mužské poloze, zjemňuje, ztišuje, až přejde do „holčičího výkřiku“.
Je to samozřejmě vědomé umění. Důkaz jeho talentu. Ale i důvod, proč mám dnes problém jeho hudbu poslouchat. Byl to muž, který přesně věděl, jak má znít tón nebo věta, aby co nejvíc zasáhly. A to je důvod, proč se mu podařilo svést nás všechny.
