„Muži často maskují vysokou citlivost velmi necitlivými projevy,“ říká odbornice o evolučním „daru“, který zdědí pětina lidí
Když se řekne „vysoká citlivost“, část lidí si představí něco neexaktního, možná dokonce esoterického. Jak vysoce citlivou nervovou soustavu popisuje současná věda?
Vysoká citlivost je věc temperamentu. Jedná se o dědičný povahový rys, který se pak může překrývat s různými diagnózami, stejně jako ostatní rysy. Pro nás je důležité vědět, že fakt, že je člověk vysoce citlivý, nemusí nutně znamenat, že je s ním něco v nepořádku, že by se měl léčit nebo že je to něco špatného. Znamená to pouze, že silně reaguje na podněty, vše zpracovává velmi do hloubky a může u něj snáze docházet ke smyslovému zahlcení. Řada výzkumů byla provedena v USA, ale probíhají už i v ČR, například na Institutu sociálního zdraví na Cyrilometodějské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Můžu v Česku vyhledat odborníka, který mi potvrdí, nebo vyvrátí, jestli jsem vysoce citlivá? Dá se k diagnostice využít třeba EEG?
K určení, zda patříme do skupiny vysoce citlivých, nám nejlépe slouží samotesty a vlastní hodnocení našeho prožívání. Pomocí EEG je určitě možné zjistit, zda člověk reaguje silněji, a může to být vodítkem, nikdo ale u nás nevystaví diagnózu s razítkem už proto, že se pořád jedná pouze o rys.
O lidech na autistickém spektru se často říká, že se výrazně liší projevy autismu u žen a u mužů. Dá se o vysoce citlivých lidech říct něco podobného? Jsou zde markantní rozdíly?
Ano. Především proto, že ženy svou citlivost snáze přijímají – pro muže je to vlastnost, kterou by si málokterý z nich vybral. Často se takoví muži snaží udělat všechno proto, aby co nejlépe schovali svou zranitelnost, využívají různé obrany a masky, a proto se projevují často až velmi necitlivě.
Jaká další „poznávací znamení“ nám mohou napovědět, že je muž vysoce citlivý?
Obvykle je potřeba trochu více času, aby se tyto znaky projevily, ale obecně vzato bývají vysoce citliví muži přizpůsobiví, dovedou člověka pochopit nebo jsou schopni kvalitně naslouchat. Když pracují na vedoucích pozicích, dokážou nejen upozadit svůj osobní prospěch před společnými výsledky, ale také vidět kvality u svých kolegů či podřízených.
Trápí citlivé muže stereotypní tlaky na to, že „správný chlap“ nebrečí, umí „zatnout zuby“ a dobře odolává stresu i nepohodlí?
Ano, tato obecná očekávání tu stále panují. I když už v dnešní době víme, že lidé mají různé kvality, a pochopení je tu výrazně vyšší než před padesáti či sto lety, generace našich rodičů takto nepřemýšlela a jejich výchova nás do značné míry formovala. Člověk měl být hlavně „normální“ – a u mužů bylo normální své emoce příliš neprojevovat.
Některé věci se navíc nemění dodnes. Třeba to, že lidé s ostřejšími lokty a ti, kdo mají rádi pozornost, se snadno stávají vůdčími osobnostmi – a s nimi se pak ostatní srovnávají. Takoví lidé ale málokdy patří do skupiny vysoce citlivých – pro ty je totiž přirozenější ohleduplnost, kvalita vztahů a harmonie. Když se pak citlivý muž ocitne v kolektivu, kde vládne hra testosteronu a povrchních diskuzí, dlouhodobě získává pocit, že je s ním něco v nepořádku.
Nabízíte vysoce citlivým i terapie. S jakými obtížemi se na vás mužští klienti obracejí?
Muži za mnou přicházejí buď kvůli tématu své citlivosti – chtějí pochopit svou situaci, nasměrovat, jak se sebou pracovat, jak vnímat a komunikovat vlastní hranice, jak se za sebe lépe postavit – nebo i bez ohledu na tento rys. S klienty chodím do lesa a mnozí to vnímají jako schůdnější řešení, než aby se šli posadit na klasickou židli do terapeutovny.
S jakými „dary“ se v kontextu vysoké citlivosti naopak u mužů setkáváte?
Jsou to obvykle dary, které mají nejen muži, ale i ženy. Ať už je to kreativita, umělecké talenty nebo komplexní myšlení. Pro muže je však specifické nazývat darem třeba i vlastní empatii nebo sociální cítění – protože mají pocit, že je to spíše zatěžuje. Připadá jim, že to mají stejně jako všichni, ale že to ty ostatní nevyčerpává. Když pak rozebereme konkrétní situace nebo zpětnou vazbu z jejich okolí, dokážou uznat části své osobnosti jako něco dobrého, co není úplně běžné.
Lidé si do profilů na seznamkách i sociálních sítích poslední dobou píší, že jsou „neurospicy“ nebo „HSP“, popřípadě uvádějí, že o neurodiverzitě rádi šíří povědomí. Platí, že se vysoce citliví často párují a přátelí mezi sebou, popřípadě i s jinými neurodivergentními lidmi?
Kus pravdy na tom je, protože takoví lidé pro sebe mají pochopení. Dokážou pochopit různé odlišnosti, zdánlivé divnosti nebo zranění ze situací, které by s ostatními příliš nepohnuly. Není to ale zárukou, že spolu takoví lidé vybudují funkční vztah. I přes pochopení se můžou vzájemně velmi zraňovat, zahlcovat, stahovat do úzkostí či depresí a dostávat se do patových situací. Přesto se dá říct, že když si takoví lidé sednou a najdou společnou cestu, mívají velmi hluboké vztahy, ve kterých si vystačí sami s velmi malou hrstkou přátel – a jsou takto dlouhodobě spokojení.
Vnímáte, že se mezi vysoce citlivými lidmi postupně zvedá určitá „hrdost“ na tento rys? Například i v kontextu „historie“ – vědomí, že vysoce citliví měli svůj evoluční význam a že plní ve společnosti důležitou roli?
To se mi zatím příliš navnímat nepodařilo, ačkoliv se tu myšlenku snažím šířit. Pozoruji, že spíše než hrdosti přibývá mnohem více pochopení a akceptace toho, že být citlivý neznamená být slabý. A u řady lidí pak vnímám to, že svou citlivost dokážou uznat jako sílu.
Uvádí se, že vysoce citlivých lidí máme v populaci asi 15-20 %. Přesto jsem se setkala s překvapením, že „něco takového“ existuje – dokonce i v řadách psychiatrů, kde někteří znají vysokou citlivost nanejvýš jako projev ADHD. Čeká nás v osvětě ještě dlouhá cesta?
Spousta odborníků o vysoké citlivosti moc neví: buď proto, že to není diagnóza, nebo proto, že vnímají vysokou citlivost jako rys, který právě patří k jiným diagnózám – ať už máme na mysli ADHD, emočně nestabilní poruchu, poruchy autistického spektra a další. Pokud se o vysokou citlivost začnou zajímat, stane se to obvykle proto, že takoví sami jsou, mají vysoce citlivé děti nebo za nimi s tímto tématem přicházejí klienti. Takže myslím, že jsme na dobré cestě, i když by povědomí mohlo být ještě o kousek lepší.
