
„Ničí vám přátelství mrňata vašich kamarádek? Problém bude patrně ve vás,“ vzkazuje třicátnice, která mateřství aktuálně neplánuje
Ani desetiletí pokroku nepomohla
Jedna moje část chtěla reagovat ostře. Své „ne“ by nejradši odvětila s pohledem plným opovržení a s vlasy, co by připomínaly Medúzu. Jsem příliš zaneprázdněná snahou zaplatit nájem a najít si na randění někoho, kdo není úplně hrozný. Nemám čas přemýšlet o tom, jestli chci „něco z toho“, protože „něco z toho“ je fantazie natolik vzdálená mojí realitě, že si ani nedokážu představit, jaké to je – chtít to. Nedovolím si to. Jak hrubé. Jak domýšlivé. Jak arogantní.
Existuje celý kulturní kánon, který mě naučil takto reagovat, a je založený na rozdělování žen po třicítce: na ty s dětmi a ty bez dětí. Je to neustálý konflikt, který se navzdory veškerému společenskému pokroku opravdu nezměnil za celá desetiletí – jen si vezměte ty otravné, věčně dorážející sezdané páry v Deníku Bridget Jones. Patří to mezi věci, na které mě neustále někdo upozorňuje. A není to jen proto, že tolik mých kamarádek má děti; tři z nich čeká tento měsíc termín porodu.
Zdroj: Giphy
Vážně platí „my versus ony“?
V roce 2023 se stal virálním článek od Allison P. Davis, která pro The Cut dokumentovala, jak jsou kamarádské skupiny roztrhávány příchodem malých, plačících lidských bytostí, a začátkem tohoto měsíce se virálně rozšířil další článek z The Cut na toto téma. Je zřejmé, že si o něm lidé chtějí povídat a číst, což udržuje dynamiku „my versus ony“, která stojí v jeho samotném jádru, i míru relevantnosti.
Myšlenka tohoto „velkého miminového rozkolu“ se, předpokládám, zakládá na teorii, že někdo jako já – svobodný, bezdětný a žijící v pronajatém bytě – není schopen najít společnou řeč s kamarádkami, které se staly matkami. Naše životy jsou prostě příliš odlišné, definované dramaticky odlišnými vektory s téměř nulovým průnikem. Nemůžeme se spolu už bavit, protože si nerozumíme. Co bychom podnikaly? O čem bychom mluvily? Čemu bychom se smály a nad čím plakaly? Tento narativ se zdá být všudypřítomný a už ho mám, upřímně řečeno, plné zuby. Především proto, že se s tím vůbec neztotožňuji.
Odstrčená nebo zahořklá? Ani trochu
Samozřejmě, že děti změnily dynamiku uvnitř naší party. Matky se scházejí se svými ratolestmi a na první narozeninovou oslavu, kterou jedna kamarádka uspořádala pro svého syna, byly pozvány pouze ty, které mají vlastní děti. Co se týče péče o děti, vedou debaty, do kterých nemám čím přispět, a sdílí zkušenosti, o kterých nic nevím. Ale jestli mě něco z toho má nějak rozčilovat nebo ve mně vyvolávat nějakou hořkost, tak se to neděje.
Nikdy jsem se žádnou z mých kamarádek-matek necítila odsuzovaná, odstrčená nebo litovaná. Když se sejdeme, což se teď – přiznávám – stává méně často, i když to má více co do činění s tím, že nám je přes třicet, než s tím, jestli máme nebo nemáme děti, pořád se spolu máme skvěle. Necítím, že by můj život byl něčím míň než ten jejich, ani ho nepovažuji za nějak nadřazený. Je to rovnocenné, jako vždycky bylo. Pouze se přihodilo, že naše životy vypadají trochu jinak.
Pevné základy nezklamou
Měla bych upřesnit, že kamarádky, které mají děti, jsou součástí mého života velmi dlouho – jedna z nich je mou nejlepší přítelkyní už 27 let a ostatní znám od svých 12 let. Uvědomuji si, že to na věci má trochu vliv a že mě to staví do poměrně šťastné pozice; když je základ přátelství tak silný, poněvadž stojí na dlouholetých vzpomínkách, vzestupech i pádech, bývá docela neotřesitelný. Ale to neznamená, že budu zastávat méně přísné názory na „velký miminový rozkol“.
Pojďme si ho trochu rozložit. Pokud mají ženy s dětmi údajně závidět těm bez dětí, a naopak, proč tomu tak je? A co to říká o očekáváních, jaká máme od ženství? A o našich názorech na ženská přátelství?
Přátelství single žen? Jiná, ale ne horší
V jádru je toto rozdělování založené na souboru ideologií zakořeněných v misogynních stereotypech, které diktují, kdo je „dobrá“ žena, na základě toho, že se přizpůsobuje společenským očekáváním (což platí pro matky), a kdo není (ahoj). Konflikt, myslím, vychází z toho, že jsou tyto dvě věci vůči sobě v opozici, a jedna strana se tím pádem cítí nucena, aby před tou druhou neustále ospravedlňovala svou verzi ženství. Protože všechny z nás chtějí dělat všechno a chtějí to dělat správně, že? Jak se někdo opovažuje nás přimět k pocitu, že to tak není.
Když se na to podíváte tímto způsobem, je těžké nevnímat „velký miminový rozkol“ jako pouhopouhý další způsob, jak postavit ženy proti sobě. Proto ho nesnáším a budu i nadále odmítat se do něj zapojit. Jistě, možná nemám s kamarádkami, co mají děti, tolik společného jako s těmi bezdětnými. Ale také nejsou mými jedinými přítelkyněmi. Od doby, kdy jsem před třemi lety opustila dlouhodobý vztah, jsem tvrdě pracovala na budování sítě single kamarádek. Sdílíme stejné finanční, romantické a emocionální problémy. Jsme ve stejných skupinách na WhatsAppu. Chodíme spolu na večírky. Podporujeme se navzájem. Tato přátelství nejsou o nic lepší než ta s mými kamarádkami s dětmi, jsou prostě jiná.
Když se mě tedy kamarádka zeptala, jestli chci „něco z toho“, utišila jsem své syčící vlasy a nereagovala jsem ani trochu ostře. Prostě jsem vysvětlila, že o tom teď nepřemýšlím. Ne ze strachu, vyhýbavosti nebo zášti; jen se soustředím na něco jiného. A že se – mezi námi – cítím docela šťastná a naplněná tak, jak jsem, aniž bych své kamarádce záviděla. Nemělo by to vyznívat jako přelomové, ba ani překvapivé prohlášení. Ale zní to tak. Vážně hodně.
© Independent Digital News & Media Ltd
Pro Independent připravila Olivia Petter.