„Když lidé poznají gay páry osobně, přestává jim vadit, že mají dítě,“ říká Jakub, který s partnerem vychovává adoptovaného syna
Kdy jste si s partnerem poprvé řekli, že chcete být rodiči? Bylo to dlouhodobě plánované, nebo šlo spíše o spontánní rozhodnutí?
O dítěti jsme začali poprvé uvažovat po třech letech od chvíle, kdy jsme se spolu dali dohromady, takže zhruba před deseti lety. Na začátku to ale byly úvahy typu, že by bylo jednoho dne krásné mít vlastní rodinu. Oba jsme měli, a přítel stále má, skvěle placenou práci, takže i to hrálo v našem rozhodování důležitou roli. Prvně jsme si chtěli našetřit nějaké slušné peníze pro případ, že by se jednomu z nás něco stalo, nebo právě kvůli adopci, ať má naše dítě na začátku cesty úplně všechno. Navíc nikdo z nás nikdy předtím nezkoumal, jak funguje adopce, a už vůbec ne u stejnopohlavních párů, takže jakmile jsme zjistili, že u nás k tomu nejsou vůbec férové podmínky, padlo rozhodnutí, že na to nijak nebudeme zatím spěchat.
Jenže po pár letech už jsme měli čekání dost, a protože peněz bylo našetřeno habaděj, padlo rozhodnutí, že je správný čas. I když to znamenalo, že po právní stránce na tom, aspoň zatím, nebudeme s partnerem stejně. Což byl docela risk, protože kdyby se mi cokoliv přihodilo, bůhví, kde by to dítě skončilo.
Pamatuješ si okamžik, kdy soud rozhodl, že jsi právoplatný otec? Jaký to byl pocit?
Naprostá euforie. Nemyslel jsem si, že to bude nějak rozdílné od osvojovacího období, ale je to jako srovnávat trailer se samotným filmem. Jsou to úplně jiné světy. Taky jsme se snažili po celou dobu tohoto procesu k dítěti moc emočně nepřilnout, kdyby se adopce nepovedla, ale ono to moc nejde. Když někoho denně držíte v náručí, přebalujete ho, uspáváte a zpíváte písničky, zkuste k takovému človíčku mít neutrální emoce. Takže jakmile soud rozhodl, že mám oficiálně syna, bylo to asi tak tisíckrát intenzivnější než na počátku osvojovacího procesu. Neumím to popsat slovy. Nejblíže se to dá přirovnat asi jedině k nirváně. (smích)
Ty jsi se tedy nakonec stal tím, kdo zůstal doma na rodičovské dovolené. Bylo tohle rozhodnutí jasné od začátku, nebo jste se s přítelem dohadovali o tom, kdo má zůstat doma?
Takhle to dávalo největší smysl. Zatímco partner má dlouhodbě práci ve státní správě, kde si ho velmi váží, já pracoval v soukromé IT společnosti, kde jsem už tak skvělé podmínky neměl. Plat byl sice super, ale už nějakou chvíli jsem uvažoval o změně firmy, případně celého oboru. Žádnou velkou debatu jsme okolo toho neměli. Já jsem to přítelovi prostě oznámil a nepřipustil žádnou diskuzi. A teď už vlastně můžu i prozradit, že jsem se tak rozhodl týdny před tím, než na to přišla hlubší řeč, takže jsem měl čas připravit si pořádné argumenty. Evidentně mi to docela pomohlo.
Jaké byly reakce okolí, když jste oznámili, že budete rodiči – a že ty budeš ten, kdo zůstane se synem doma?
Většina přátel a rodiny nás podpořila, poněvadž už jsme je dostatečně dlouho dopředu připravovali. A pokaždé, když se nás někdo snažil „odradit“, našli jsme díky našemu nadšení vždy nějaký protiargument. Někteří se samozřejmě ptali na důležitost matky, protože si neuměli představit, jak to bude fungovat. Ale to bylo dáno hodně tím, že doposud neznali gay pár s dítětem. My byli vlastně jejich první osobní zkušenost, navíc pozitivní, že to jde.
Co se týká mě osobně, tak vzhledem k tomu, že já jsem v životě nebyl vždycky úplně nejpořádnější a často nějaké věci zanedbával, našlo se pár lidí, kterým to nepřišlo úplně vhodné. Popravdě, i já byl často ve stresu, zda to sám doma zvládnu, každopádně syn žije, my taky a kupodivu to u nás doma vypadá mnohem lépe než kdy dřív. Takže reakce byly původně smíšené, ale dnes s tím nikdo v mém okolí nemá sebemenší problém.
Jak vás přijímají ostatní rodiče? Myslím venku, například na hřišti nebo v dětském centru...
To se liší v závislosti na tom, zda jsem se synem sám nebo s partnerem. V tom prvním případě si mě logicky nikdo nevšímá. Dneska už je úplně normální, když je otec přes den venku sám s dítětem. Ty zajímavější zkušenosti přichází ve chvíli, kdy se nějaký osamělý rodič přijde kamarádit a zjišťovat, co jsem zač, nebo když vyrazíme ven spolu všichni tři. A reakce jsou opravdu různé. Od překvapení a následného vyzvídání až po znechucení a nadávky. Za ten rok jsme si vyslechli opravdu hodně věcí, ale naštěstí mohu říct, že vyloženě negativně nebo naprosto hnusně se k nám zachovalo minimum lidí, řekl bych pár jedinců. Čekali jsme to ale mnohem horší. A to říkám s vědomím, že Češi jsou obecně docela tolerantní.
Každopádně těch gay párů, které mají dítě, nebo na něm pracují, potkáváme stále více. Takže negativních komentářů si víceméně nevšímáme. Ale abych se přiznal, zatím úplně netušíme co dělat, až tohle bude poslouchat náš syn ve škole, nebo někde venku na ulici. Nečekám, že se za těch pár let společnost úplně promění.
Jak tedy vidíš českou společnost? Je připravena na dva muže/dvě ženy jako plnohodnotné rodiče?
Na to je hrozně těžké odpovědět. Když se na to člověk bude dívat zvenku, tak obecně asi ještě ne. Na druhé straně z vlastní zkušenosti ale vím, že jakmile vás lidé poznají blíž, přestávají s tím mít problém. Ono je to hodně dáno tím, že ještě pořád existuje dost jedinců, kteří tvrdí, že zejména dva tátové musí být pedofilové, nebo nějací jiní devianti, kteří chtějí dítě minimálně jen pro to, aby z něj vychovali dalšího gaye. Je to absurdní, ale těch, co tomu skutečně věří, není málo.
Jak se partner vyrovnával s tím, že veškeré rodičovské oficiality musí nechat na tobě, že do toho nemůže zatím zasáhnout?
Bylo to pro něj na začátku hodně těžké. Od první chvíle se podílí na výchově úplně stejně jako já, přesto nemůže vyřizovat potřebné věci typu zdravotní péče. Jasně, šlo by to asi udělat nějakou plnou mocí, ale to nám v tomhle případě přišlo dost ponižující. Každopádně od chvíle, kdy podal žádost o přiosvojení, která bude už brzy vyřešená, se z něho ten tlak postupně uvolnil. Teď už jen přemýšlíme, zda přihlásit syna do školky, nebo zda s ním zůstanu ještě rok doma. Pokud zvolíme první možnost, bude to právě on, kdo to vše zařídí.
Co bys vzkázal dalším gay párům, které uvažují o rodičovství, ale mají strach z legislativních překážek nebo reakcí okolí?
Nebojte se toho. Ano, není to snadné, ale pokud po dítěti opravdu toužíte, cesta vždycky existuje. A hlavně – nenechte se odradit názory lidí, kteří si myslí, že rodina musí vypadat jen tak, jak je to učili rodiče, a ty zase jejich rodiče atd.. Dítě potřebuje lásku, stabilitu a péči, a to může dostat od dvou tátů nebo žen stejně dobře jako od jakéhokoliv jiného rodiče. Tečka.
