„Venerofobie mi seznamování kazí. Zodpovědnost, jakou bych si představoval, se nenosí,“ říká muž. „Asexuální nejsem,“ dodává
Naše povídání bude velmi zaměřené na jednu specifickou oblast, která vám vztahy – respektive jejich budování – komplikuje. A to je obava z pohlavně přenosných chorob, je to tak?
Já jsem si to googlil a vyskočilo na mě slovo venerofobie, která mi to seznamování kazí. Oficiálně diagnostikovaný s fobií nejsem, ale myslím, že ji mám. Mnohokrát jsem se bál, že je se mnou něco špatně, že jsem něco chytil a že je to ostuda, umřu, budu žít v bolestech a tak dále. Je to pro mě velký strašák.
Než se dostaneme k reakcím a potížím při seznamování, máte tušení, odkud tento strach pramení? A máte strach i v momentech, kdy je riziko minimalizováno ochrannými opatřeními?
Já ten strach mám pořád. Přiznám se, třeba kolem covidu jsem měl dost psychických problémů. Přišel jsem jako OSVČ o práci, bál jsem se, jak to bude s hypotékou, do toho mi umřel táta a všechno se začalo hroutit. A já jsem začal mít velké problémy i fyzického rázu. Začaly se mi dělat ekzémy, měl jsem zánět dásní, který jsem nikdy předtím neměl a začal jsem hubnout. Neměl jsem chuť k jídlu, špatně se mi spalo a pořád jsem měl trochu zvýšenou teplotu. Třeba jen lehce nad třicet sedm, ale stále to bylo divné oproti normálu. Jak jsem nespal, pálily mě oči, měl jsem oteklý obličej z pláče, protože to odnášela psychika ještě víc a trpěl jsem depresemi a úzkostmi… Když to zkrátím, byl jsem přesvědčený, že jsem HIV pozitivní.
Na základě čeho jste k tomu došel?
Intuice. Strach. Přitom jsem tři roky předtím neměl žádného partnera a poslední styk jsem měl s bývalým, se kterým jsme spolu žili. Přesto jsem si vsugeroval, že mě určitě podvedl, někde se nakazil, pak nakazil a k tomu covid mi to pořádně rozjel. Byl jsem si jistý, že umřu.
Šel jste na test?
Dlouho ne. Hrozně jsem se bál a styděl. Já to vědět chtěl a zároveň nechtěl. Bál jsem se natolik, že jsem chvíli přemýšlel i o tom, že si ublížím. Že prostě z tohohle světa odejdu po svém, ne jako nemocný, ne jako někdo, kdo umřel na pohlavně přenosnou chorobu. Nechtěl jsem, aby to někdo věděl. A to včetně doktora nebo laboranta nebo v podstatě jakékoli živé duše. Říkal jsem si, že to o mně určitě všem řeknou, najdou si mě na sociálních sítích, budou vědět, jak vypadám… A ano, slyším, jak je to paranoidní, když to s odstupem vyprávím, ale tehdy byl ten strach reálný.
Kdy jste zjistil, že HIV nemáte? Přeci jen jste si diagnózu sestavil sám na základě velmi vágních příznaků a vyhledávání na internetu, což není zrovna nejlepší způsob. Kdy jste se rozhodl navštívit odborníka?
To je právě historka, která se pne k seznamování. Já jsem občas byl na seznamkách, občas ne. V době největších depresí jsem aplikace neřešil, ale občas jsem si s někým psal, když jsem měl lepší den nebo chvíli. Ani jsem nechtěl na rande, jen jsem si potřeboval s někým povídat – a na to jsou cizí lidi vlastně lepší než ti, které člověk zná. Měl jsem občas, přiznávám, i falešné profily na seznamce – právě, abych mohl být upřímný a někomu se vypovídat.
Jednou jsem poznal na seznamce jednoho studenta chemie. Nikdy jsme se nepotkali, ale řekl jsem mu svůj příběh a čeho se bojím. A on mi řekl, že si myslí, že mám jen veliký stres. Povídali jsme si hodně o psychosomatice a on mě přesvědčil, ať na test jdu. A tak jsem nakonec šel. Připadal jsem si jako na ráně. Měl jsem černou mikinu, styděl jsem se i jít po ulici, jako by to na mně každý viděl, kam mířím. A světe div se, byl jsem v tomhle ohledu v pořádku!
Jaký to byl pocit: zjistit, že jste v tomhle ohledu bez jakéhokoli problému?
Tehdy jsem brečel radostí. Opravdu. Ale strachu mě to nezbavilo. S chemikem časem komunikace utichla a šel jsem dál. Měl jsem pár schůzek, ale když už jsem se někomu opravdu líbil, což není tak časté, tak jsem se z toho nakonec vykroutil já. Vadila mi představa, že se začneme sbližovat. Dvakrát jsem kluky, kteří se mi fakt líbili, požádal, jestli by nešli na testy, než spolu něco budeme mít. Jeden se urazil hned a už jsme se neviděli. Druhý mi to slíbil, ale nikdy tam nešel. A jak na mě tlačil, abychom spolu něco měli, nebylo to udržitelné. Dost jsme se kolem toho hádali. A já si pak i googlil, co můžu chytit z líbání, protože mi bylo podezřelé, že se tak strašně brání testům.
Aktuálně máte partnera? Pokud ne, kdy jste ho měl naposledy?
Nemám a poslední sexuální partner byl právě ten můj ex před lety. Prostě to nedokážu překonat. Strašně bych chtěl lásku a blízkost, ale bojím se. Zodpovědnost, jakou bych si představoval, se nenosí. Ale upřímně bych se bál, i kdyby můj potenciální partner na testy šel. Co kdyby mě jednoho dne podvedl? Klidně hned den po testech? Nikdy nevíte a žádná ochrana není stoprocentní. Přečtěte si krabičku od prezervativů, tam se dost často dočtete formulku, že produkt „může“ významně snížit riziko. Může. Snížit. Ne, že ho stoprocentně odvrátí. Je to k zbláznění a nechápu, jak ostatní mohou být tak v klidu.
Berete svůj přístup jako zodpovědný, nebo jako omezující ve smyslu, že máte pocit, že už jde opravdu o fobii a paranoiu?
Já nevím. Občas si myslím to, občas ono. Já jsem vyrůstal ve velké rodině, nikdo u nás nikdy nemocný nebyl. Táta umřel na infarkt a když opomenete jeho jídelníček a životní styl, bylo to vlastně jako blesk z čistého nebe. Ale já prostě mám rád prostor, čisto, klid… A ta potřeba je s věkem větší a větší. Už bych nevydržel v pokoji se dvěma sourozenci ani tři dny. Nemůžu koukat na nádobí na lince. Vadí mi nevysátý koberec – respektive mi vadí koberce obecně. A tohle všechno jsem kolem sebe měl, když jsem vyrůstal. Lezlo mi to krkem, ale zvládal jsem to. Teď nevím. Doma mám čisto, ale jak přijde na vztahy, nevím, jak docílit toho, abych se cítil stejně komfortně. Asexuální nejsem a po lásce i fyzičnu moje velká část touží. Tak třeba jednou najdu někoho, kdo to má stejně.
