V Rusku ho vydírala policie, protože je gay. Uprchl proto do Kanady a Čechům vzkazuje: “Bojujte za svá práva, dokud ještě můžete”
Vladimíre, jak bys popsal svůj předešlý život v Rusku?
Rusko je extrémně homofobní země a situace se stále zhoršuje. Na začátku roku 2000 jsme sice byli svědky zrodu a následného rozmachu hudební skupiny Tatu, která ano, přispěla k větší otevřenosti, nicméně pak na scénu přišly nové represivní zákony. Ještě v roce 2015 jsme měli možnost protestovat, dnes bychom za podobné aktivity skončili ve vězení. LGBT+ lidé se den co den setkávají s fyzickými i verbálními útoky na svou identitu. Mě osobně zavrhl otec i bratr. Ti, kdo mohli, proto odešli. Ti, kdo zůstanou, se bohužel musí smířit s nebezpečnou realitou, která se zhoršuje každým dnem.
Zmínil jsi, že tě policie vydírala. Můžeš to přiblížit?
Věděli o mně úplně všechno. Měli k dispozici dokonce i moje soukromé zprávy s přítelem a vyhrožovali mi zveřejněním i vězením. Musel jsem jim zaplatit. Tehdy jsem pochopil, že nemám jinou možnost než utéct. A to ideálně velmi daleko.
Co ti nový život v Kanadě přinesl?
Především bezpečí. Hned po příjezdu jsem se rozhodl vzít si svého ex-manžela. Poprvé v životě jsem mohl být zcela otevřený, nemusel jsem se schovávat, nic tajit. Cena, kterou jsem za to zaplatil, byla ovšem velká – musel jsem se kompletně vzdát svého dosavadního života. V Rusku jsem byl slavný tanečník, učil jsem v Moskvě a Petrohradě, vystupoval jsem v divadle i v cirkusu. Tady jsem byl nikdo a musím začínat úplně od nuly. Byť je Kanada krásná země a jsem jí velmi vděčný za vše, co mi poskytla, začátky zde nebyly úplně snadné.
Zmínil jsi, že se angažuješ v rámci pomoci nově příchozím LGBT+ emigrantům, kteří do Kanady přijíždějí…
Ano, je to tak. Pomáhám nově příchozím LGBT+ lidem z Ruska a z Ukrajiny najít si v Torontu bydlení a práci. Nicméně i tak zde vidím stejný názorový rozštěp jako kdekoliv jinde – liberálové versus konzervativci. A mezi konzervativci jsou často jedinci, kteří jsou extrémně homofobní, transfobní a rasističtí.
Co mě ale nejvíc mrzí, je ne úplně nerozšířená homofobie uvnitř naší komunity, která bohužel stále přetrvává, ačkoliv rozhodně ne u všech. Řekl bych, že homofobní jsou zejména ti gayové, kteří se z nějakého důvodu snaží zalíbit většinové společnosti, od které se dožadují přijetí. Ti pak často přejímají konzervativní postoje a nezřídka mají problém s trans lidmi, které viní za vznik sociálních problémů a zpomalení pokroku. Nebo ty věčné debaty o tom, kolik je genderů. Proč se tím někdo zabývá? Prostě žij a nech žít. "Mind your own business. That’s all.”
Nedávno jsi navštívil Evropu a Česko. Jak na tebe tamní LGBT+ komunita působila?
Když jsem se přestěhoval do Kanady, porovnával jsem tamní kluby s těmi ruskými. Teď, po návštěvě Evropy, si uvědomuji, že jsme na tom v Torontu velmi dobře. V Praze jsou bary daleko od sebe a působily poloprázdně i o víkendu. Překvapilo mě to. Ale jinak byla atmosféra příjemná.
Co bys vzkázal české LGBT+ komunitě?
Bojujte za svá práva. Jděte ven, nebojte se ukázat svou pravou identitu, dokud ještě můžete. V Rusku jsme postupně ztratili všechna práva a nyní už nemáme možnost bojovat proti tomu, co se nám nelíbí. Vy ještě stále můžete. Budujte především silnou komunitu a snažte se o to, aby na Prague Pride chodilo každý rok více a více lidí. Protože jednou možná budete bojovat nejen za sebe, ale i za ty, kteří už nemůžou.
Existuje možnost, jak můžeme v Česku pomoci LGBT+ lidem v Rusku?
Podpořte organizace jako No Violence, které financují právní pomoc queer lidem v Rusku. Protože tam spravedlnost neexistuje. A solidarita znamená víc, než si možná můžete myslet.
