„Při sexu jsem se odpojil od těla, jako bych sám sebe sledoval ve filmu,“ vzpomíná Karel na roky, kdy byl „závislý“ na nevěrách
Karle, v předchozím rozhovoru jsme probrali, jak sis ve dvaadvaceti letech našel partnera a řekl jsi rodičům, že jsi gay. Dívky se ti sice líbily také, ale kdykoli ses s nimi v pubertě intimně sblížil, připadal sis odpojený od vlastního těla a potěšení jsi leckdy předstíral. Proto jsi usoudil, že nejspíš budeš „na kluky“. Dnes svoji orientaci nevnímáš jako takto vyhraněnou. Jak se tedy dál vyvíjela tvoje queer identita?
Řekl bych, že jsem v gay komunitě našel rodinu, opravdový pocit přijetí, a to mě povzbudilo, abych se uvolnil. V prvních vztazích s dívkami jsem se asi hodně uchyloval k napodobování ostatních – necítil jsem, co jsem cítit chtěl, ale ve stylu „fake it till you make it“ jsem zkrátka kopíroval to, co jsem viděl v seriálech nebo u kamarádů. Nová identita gaye mě tak trochu donutila dát stranou tyhle romantické „vzory“ a hledat si vlastní cestu. Bral jsem to tak, že začínám novou kapitolu života a že teprve objevuju svoji osobnost, protože se ty roky předtím tak trochu nepočítají. Změnil jsem účes i styl oblékání, začal jsem chodit na gay diskotéky, víc jsem se otevřel lidem – a najednou jsem cítil, že mě ostatní berou jako sexuální objekt, že pro ně nejsem neviditelný. Ten pocit, že jsem chtěný, mi dělal hrozně dobře – a nedokázal jsem prvnímu partnerovi zůstat věrný. Balil jsem kluky i holky, často někde na party, kde všichni byli opilí. Párkrát jsem skončil i v sex klubu nebo ve „trojce“ s nějakým hetero párem. Slečny na moje „gay vibes“ kupodivu reagovaly zvýšeným zájmem. To moje „hledání se“ bylo spíš takové bezbřehé, bezcílné, ode zdi ke zdi.
Jak se na toto „bouřlivé“ období díváš zpětně?
Myslím, že jsem si tím sexem a milostným zájmem ostatních dokazoval vlastní hodnotu – i proto mi na genderu protějšku moc nezáleželo. Potřeboval jsem, aby mi ostatní potvrdili, že za něco stojím – sám jsem se ocenit neuměl, a to ani s podporou partnera. Chronicky se mi vracely pocity prázdnoty, které jsem nechápal ani nedokázal pojmenovat, a ty intenzivní sexuální zážitky mi je pomáhaly přebít – zvlášť v kombinaci s alkoholem. Asi to byl nějaký můj kompenzační mechanismus. Navíc pro mě bylo snazší spát s lidmi mimo vztah, protože se mi vracely moje „výpadky“ prožívání.
Dokážeš ty „výpadky“ nějak lépe popsat?
Stávalo se, že jsem s někým souložil, a když jsem viděl, jak si to užívá, cítil jsem se méněcenný a „rozbitý“ – protože moje tělo najednou „nespolupracovalo“. Připadal jsem si odpojený, nepřítomný, jako bych se vznášel sám nad sebou. Takové pocity prázdnoty je snazší zažívat s někým, koho nemilujete a na koho se nemusíte vázat. Sex mi v tu chvíli nic nedával, i když jsem ho třeba sám inicioval – byl jsem v podstatě hypersexuální, což se zneužívaným lidem prý nestává tak výjimečně. Často jsem kvůli těm „výpadkům“ preferoval jednostranné hrátky, kdy jsem já uspokojoval protějšek – a nenechal na sebe moc sahat. V posteli jsem se choval docela dominantně, navíc leckdy šlo o jednorázové úlety, tak se tomu nikdo z milenců a milenek ani moc nedivil.
Jaký dopad měly tyto zálety na tvůj vztah?
Partner mi ty nevěry napůl toleroval, protože věděl, že je můj první a že jsem nevybouřený, ale já se cítil šíleně provinile, že mnou zmítají touhy a emoce, ve kterých se sám pořádně nevyznám. Snažil jsem se udržet stabilní vztah, na partnerovi mi záleželo, ale byl jsem nezralý. Místo toho, abych ocenil, kolik pochopení pro mě přítel má, jsem se paralelně zakoukal do někoho, kdo se mnou nezacházel vůbec dobře. Typicky jsem si vybíral protějšky o dvacet let starší, nejlépe ženaté heterosexuály. Takové to „zakázané ovoce“. Potom jsem se akorát plácal v nešťastné lásce a ve výčitkách svědomí. Vždycky jsem toužil po blízkosti a oddanném vztahu, takže moje chování přišlo paradoxní i mně samotnému. Na okolí jsem musel působit jako kluk, který neví, co chce. Čím víc jsem si to uvědomoval, tím víc jsem se za sebe styděl – a o to víc jsem potřeboval, aby mi okolí dolilo nějakou sebehodnotu. Začarovaný kruh.
Jak sis vysvětloval, že se zmítáš v takových vztahových složitostech?
Tehdy jsem si svoje chování omlouval tím, že mě rodiče drželi hrozně zkrátka, tak mám opožděnou pubertu. Plus jsem odhadoval, že mě starší muži přitahují kvůli emočně chladnému otci – že mám nějaké „daddy issues“ a v nedostupných partnerech hledám milujícího tátu. Spojitost se strýcem, který mě sexuálně zneužíval, mě vůbec nenapadla – vztah s ním jsem měl zafixovaný jako vřelý, kamarádský. Hodně jsem si ho idealizoval, asi i proto, že během mojí puberty zemřel. „Nestihl” jsem si na něj udělat názor zralejšíma očima – a rané zážitky z pohlavního zneužívání se mi vrátily až po třicítce.
Zmínil jsi psychoterapii – v jakém životním období jsi poprvé vyhledal odbornou pomoc?
Na terapii mě dovedlo totální vyhoření. Po rozchodu s partnerem jsem propadl workoholismu, pořádně jsem nejedl, nespal. Citově jsem několikrát investoval do vztahů s lidmi, co se sami potýkali s nějakou formou závislosti – na práci, na alkoholu, na mých finančních „dotacích“. Přes den jsem měl civilní zaměstnání, po nocích jsem zvučil akce nebo pařil a vůbec jsem nebral ohledy na to, že i ve 27 letech má tělo nějaké limity. Tehdy jsem ty souvislosti nechápal, ale dneska už vím, že mě strýc tím sexuálním zneužíváním v podstatě „naučil“ zneužívat sám sebe – v práci, v rodině, v partnerských vztazích. Nevědomky jsem sám sebe začal vnímat jako nástroj uspokojení ostatních – vůbec jsem neřešil, jestli jsem přepracovaný, ospalý, nastydlý nebo zatížený vlastními starostmi. Rozdával jsem se lidem okolo, jen aby byli spokojení, aby mě měli rádi. Na mně samotném mi nezáleželo. Dokud mi nedaly stopku nějaké vážnější zdravotní problémy, jel jsem jako robot.
To zní jako hodně sebedestruktivní model…
Rozhodně. Často jsem nezvládal, co jsem sám sobě naložil, takže jsem se cítil neschopný, i když jsem se skoro nezastavil. Z pocitu viny už jsem tuplem nedokázal říkat „ne“ – a nakládal sám sobě ještě víc, jako kdybych se trestal. V podstatě jsem byl mistrem v tom, jak si zkomplikovat život – ale vůbec mi nedocházelo, proč se do takových konstelací dostávám. Proč si pořád „nabíhám na vidle“. Navzdory tomu, že jsem poctivě chodil na terapie a četl si různé „self-help“ knížky, mi trvalo celou věčnost, než mi to celé „docvaklo“ – a spoustu dílků té skládačky jsem si pospojoval, až když jsem potkal Jindru, moji současnou lásku.
V pokračování rozhovoru – na které se můžete těšit zase čtvrtek – se dočtete, jakými dalšími životními peripetiemi Karel prošel, proč mu důsledky jeho traumatu připomínaly poruchu pozornosti a jak se mu podařilo navázat zdravý vztah.
