
„Strýc mě naučil zneužívat sám sebe. Svou sexuální orientací si nejsem jistý dodnes,“ svěřuje se čtyřicetiletý Karel
Karle, z našich „deep talků“ vím, že máš své dětství tak trochu „v mlze“, protože jsi spoustu zážitků pravděpodobně vytěsnil. Dokážeš mi přesto přiblížit, v jaké rodině jsi vyrůstal?
Vybavuje se mi hlavně napjatá atmosféra – a jak se všichni dospělí tvářili, že u nás doma žádné dusno neexistuje. Rodiče si navzájem hodně lezli na nervy – částečně asi i proto, že se tísnili v panelákovém bytě, kde nikdo neměl soukromí ani svůj prostor. Přesto ale dodržovali společné večeře a celkově předstírali, že to mezi nimi není tak zlé. Zčásti asi kvůli mně, zčásti kvůli ovdovělé babičce, která s námi bydlela. Máma nechtěla přiznat, že v manželství není šťastná, protože by to brala jako osobní selhání – a už takhle jí babička dávala najevo, že není schopná vést domácnost. Vytvářela různé tlaky, citově vydírala, manipulovala. Táta se raději nevyjadřoval a nasupeně mlčel. Myslím, že mě každý z nich měl rád – což asi byla jediná upřímná emoce, kterou doma ventilovali. Nikdy si ty neshody nedokázali vyříkat, pořád byli v tenzi – a jak v sobě všichni dusili nespokojenost, vyvíjeli o to větší tlak, abych já prospíval, abych rodině dělal dobrou vizitku. Jsem jedináček, tak se na mě permanentně upírala pozornost nějakého dospěláka.
Kladli na tebe rodiče vysoké nároky?
Zpětně nedokážu říct, jestli ten tlak vycházel od nich, nebo ze mě samotného – možná obojí. Babička mě vždycky chválila, že jsem si doma uklidil školní brašnu a hned si šel sám psát domácí úkoly – byl jsem natolik bezproblémové a rozumné dítě, že se až divím, že to nikomu nebylo podezřelé. Asi jsem se i bál zlobit, protože mě párkrát za menší prohřešky exemplárně potrestali – nevím, jestli chtěl otec mámě a babičce dát najevo, že má výchovu pod kontrolou, nebo si na mně vybil svoji frustraci... Ale měl jsem strach udělat chybu nebo se nějak výrazněji projevit. Otec si přál, abych hrál tenis – tak jsem šest let chodil na sport, který mě nebavil. Hlavně když měl táta radost. Ani mě nenapadlo prosazovat, že bych se radši přihlásil do hudebky. Vnitřně mě trápilo, že jsou dospělí kolem mě nešťastní, a pořád jsem se jim snažil zlepšovat náladu. Nebo aspoň vypadat zaneprázdněně, aby mi nikdo nevynadal.
Byl tohle ten důvod, proč ses nikomu nesvěřil, že jsi sexuálně zneužívaný? Nechtěl jsi rodičům „přidělávat starosti“, bál ses jejich reakce?
Nejspíš to sehrálo svou roli, ale vybavuju si z dětství spíš takové útržky, v tom příběhu zůstává spousta bílých míst. Strýc, který mě zneužíval, byl starý mládenec – mámin o dost starší bratr, takový samorost. Brával mě na výlety, pouštěl mi doma různé kapely na kazetách a sám si rád brnkal na kytaru vlastní písničky, takže jsme měli i společného koníčka – hudbu. Vytvářel takovou spikleneckou atmosféru ve stylu: „koupím ti k obědu hranolky s kečupem, ale mamince to říkat nebudeme“. Občas si mě bral jako doprovod i do hospody, což by naši rozhodně neschvalovali. Choval se ke mně, jako by mi bylo dvanáct, a ne pět nebo šest. Rád jsem s ním trávil čas, měl jsem pocit, že mi rozumí. Přišel mi bližší a autentičtější než máma, táta nebo babička. Nejspíš i proto jsem veškeré osahávání rovnou vytěsnil – jako by se to ani nestalo. Nebylo to tak, že bych tajně brečel do polštáře a vědomě se rozhodl, že rodičům neřeknu, co se mi děje.
Traumatické zážitky se ti vrátily až o třicet let později. Dříve tě nenapadlo, že bys mohl být přeživší pohlavního zneužití? Neobjevovaly se žádné indicie?
Zpětně vidím, že tam indicie byly – už v hodně raném věku jsem začal masturbovat několikrát denně, měl jsem živé erotické fantazie, chodil jsem si do knihovny tajně číst knížky o sexuální výchově. Téma lidské sexuality mě strašně přitahovalo, ale seriózněji a jinak než moje vrstevníky. Psal jsem i nějaké hudební texty s hodně explicitní tematikou – když jsem je nedávno našel, šokovalo mě, co za perverznosti jsem napsal v osmi letech. Hrozně jsem toužil dospět, s někým se vodit za ruku v parku, zažívat vášnivé líbání a předehru jako v televizi. Zamilovával jsem se do kluků i do holek – strašně snadno jsem se na někoho citově upnul, hlavně na starší a vyspělejší protějšky. Když se mi ale konečně povedlo sblížit se se spolužačkou, co se mi líbila, necítil jsem vůbec nic. Líbali jsme se na lavičce před domem a já marně pátral po nějaké příjemné emoci – žádné vzrušení ani bušící srdce se nedostavilo. Cítil jsem akorát špenát, který nejspíš měla k obědu (smích). Připadalo mi, jako bych se na to celé koukal zvnějšku, jako by se to ani nedělo mně.
Tvoje dívka tehdy nic nepoznala?
Ne, byla podobně nezkušená jako já, navíc jsem na sobě nedal nic znát. Viděl jsem, že si polibky a doteky užívá, tak jsem jí to nechtěl kazit. Z rodiny jsem byl zvyklý nechávat si emoce pro sebe – a nejspíš jsem se styděl přiznat i sám sobě, že cítím obrovské zklamání a prázdnotu. Automaticky jsem usoudil, že je asi něco špatně se mnou, když necítím to, co při „francouzáku“ cítit mám, a předstíral jsem, že prožívám stejné vzrušení jako ona. Opakovalo se to pak i s další slečnou, se kterou jsem přišel o panictví – v podstatě mě uhnala. Ani nebyla můj typ, ale byl jsem na střední dost osamělý a přehlížený, tak jsem se nechal sbalit.
Chodili jsme spolu paradoxně ještě několik let – nejspíš jsem to podvědomě bral tak, že když mě nerozpálila ani spolužačka, kterou jsem si sám vyhlédl, je vlastně jedno, že mě moje aktuální holka skoro nepřitahuje. Chtěl jsem konečně zažívat lásku jako všichni ostatní – i když moje tělo a prožívání nefungovalo, jak jsem si představoval. Sex mi přišel mechanický, občas mi i selhávala erekce, ačkoli hormony pracovaly a vysoké libido taky. Ale neměl jsem se komu svěřit a chybělo mi jakékoli srovnání. Tak jsem své pocity prostě ignoroval a pokračoval.
O svoji slečnu jsem nechtěl přijít, trávili jsme spolu všechen volný čas, pověsili jsme se na sebe jako dva outsideři. Asi jsem tím vztahem trochu stoupnul i v očích rodičů – že už mám v sedmnácti vážnou známost a můžou se pochlubit známým.
To trochu zní, jako když jsi zopakoval model předstírání „šťastné lásky“, který jsi viděl doma… V pozdějším vztahu s tvým prvním partnerem to bylo jiné?
Ano, ve dvaadvaceti jsem si našel prvního kluka a s ním mi všechny intimnosti i projevy lásky připadaly mnohem přirozenější. Nestávalo se mi tak často, že bych se při líbání úplně odpojil od svého těla. Nebo že bych uprostřed orálního sexu koukal do stropu a cítil se trapně, že mě to vlastně nebaví. Ulevilo se mi, že už nemusím tolik předstírat a že asi nejsem „nenormální“, jak jsem se obával. Vyoutoval jsem se jako gay – i když to rodičům dvakrát nevonělo – a své krkolomné sexuální začátky jsem si vysvětlil tím, že zkrátka nejsem na holky. Brzy se ale ukázalo, že to s mojí orientací zas tak jednoznačné nebude.
Jak se dnes identifikuješ? Máš potřebu se nějak škatulkovat?
Když se někdo zeptá, říkám, že jsem po sexuální a citové stránce „nevyhraněný“, protože mi připadá, že mě to vystihuje lépe než „bisexuální“ nebo „pansexuální“. Mám z toho podobný pocit jako z celé svojí osobnosti – že se teprve dotváří, protože jsem tu možnost nedostal ani v dětství, ani v rané dospělosti. Bude mi čtyřicet a občas mi připadá, že teprve prožívám první opravdovou lásku. Že až teď začínám chápat, kdo jsem. Víc než zneužitý si připadám „okradený“ – moje startovní čára je oproti vrstevníkům strašně posunutá.
V pokračování rozhovoru – na které se můžete těšit zase ve čtvrtek – se dozvíte, proč Karel později nálepku „jasného gaye“ přehodnotil, jak vnímá svoje období sexuálního experimentování a které životní okolnosti ho „donutily“ objednat se na psychoterapii.