„Chtěli jsme být s partnerem rodiči za každou cenu, dnes kvůli tomu syn trpí,“ přiznává Erik, který svého rozhodnutí lituje
Eriku, s partnerem vychováváte dospívajícího syna. Jaká byla vaše cesta k rodičovství?
Velmi komplikovaná. Zvažovali jsme v podstatě všechny naše možnosti. Samozřejmě, že na prvním místě bylo náhradní mateřství. Jenže to je proces, který nejenže je trošku územím nikoho, myslím tím právně, ale navíc je to dost nákladná záležitost. Báli jsme se tehdy risknout to v Česku, protože člověk si nikdy nemůže být jistý, jestli nakonec své dítě opravdu dostane. V tomhle je česká legislativa opravdu nedobrá. Poohlíželi jsme se i po agenturách, které surogátní mateřství zprostředkovávají v zahraničí. Ale tolik peněz jsme vůbec nebyli schopní dát do kupy. Takže nakonec nezbylo, než se zkusit domluvit s kamarádkami lesbami. Zpětně toho hodně litujeme.
Zmiňujete surogátní mateřství a pak v podstatě jeho „smluvní formu“… nenapadlo vás dítě adoptovat? Nebo zkusit pěstounskou péči?
Jistěže napadlo. Jenže i my s partnerem jsme měli takovou tu chlapskou potřebu předat svoje geny dál. (smích) Pokračování rodu, sledování, jak nám potomek „roste do podoby“, to jsou všechny radosti, o které bychom tak přišli. On totiž někdo může říkat, jak gay a lesbické páry přece děti mít nemůžou, což nejenže není pravda, ale navíc to neznamená, že bychom neměli úplně stejné rodičovské pudy jako kterýkoliv jiný heterosexuál. Taky bych měl dodat, že před těmi patnácti lety to s gay adopcemi rozhodně nebylo nijak snadné. Představa, jak prorážíme systém, nás nejen odrazovala, ale i docela děsila. Nechtěli jsme nechat cizí lidi, aby se nám šťourali v životě. Možná byste mohla říct, že jsme zvolili cestu nejmenšího odporu, ono se to tak zpočátku i zdálo. Ale dnes si říkáme, že jsme si měli radši půjčit peníze a jít do toho surogátu.
Narážíte evidentně na to, že v rámci vašeho pomyslného „sdíleného rodičovství“ vyvstaly nejspíš nějaké problémy…
To bohužel ano. My jsme s kamarádkami uzavřeli s partnerem dohodu. A pokud nechám stranou „kdo – co“, tak domluva byla taková, že dítě, které se narodí, bude mít v rodném listu jméno otce dle dárce spermatu a jméno matky dle toho, která z kamarádek ho odnosí a porodí. Byli jsme si vědomi i všech dalších „problémů“, které to přináší, ale taky jsme se předem dohodli na jakési verzi střídavé péče. Vůbec nás ale nenapadlo, jaké by časem mohly okolo toho vzniknout problémy.
Vzhledem ke zkušenostem mých rozvedených kamarádek bych předpokládala, že máte například problém se změnou místa bydliště… a potažmo i práce…
Tak zrovna změna práce a bydliště je vlastně ten nejmenší problém. (smích) I když je fakt, že o tom jsme ještě naštěstí nemuseli uvažovat. Všichni jsme Pražáci a metropoli máme opravdu rádi. Co se ukázalo jako mnohem komplikovanější, je ta naše střídavá péče. To možná od rozvedených kamarádek znáte taky. (smích) Vlastně s partnerem vůbec nechápeme, jak takový nesmysl někdo mohl vymyslet, a dokonce ho ještě zakotvit do zákona. Přemýšlel někdo, co to dělá s těmi dětmi? My jsme živý důkaz toho, jak je tenhle systém doslova zhovadilý. Naše kamarádky se totiž po šesti letech od porodu syna rozešly. A biologická matka začala žít nový život, bohužel ne zrovna takový, jaký bychom si pro syna představovali. Co bylo horší, nový stav začal nevyhovovat i synovi. Jeho matka si totiž našla novou přítelkyni, pro kterou byl ale syn spíš přítěž, což mu taky dávala najevo…
Vzhledem k tomu, co slýchám v okolí, tipuji, že mnoho jste s tím dělat nemohli…
Přesně tak. V očích zákona, bez ohledu na to, že já syna vychovávám s partnerem, jsme rodiči já a naše (někdejší) kamarádka. Takže syn musel pobývat půlku času u nás a půlku u ní, a to minimálně do dvanácti let, kdy bylo možné přihlédnout k jeho přáním. Ne že by to nějak extra pomohlo… A musím říct, že do těch jeho dvanácti let to bylo ryzí peklo.
Syn k matce chodil nerad, a to i kvůli její nové partnerce, trpěl kvůli tomu vždycky předem žaludečními problémy, po návratu nám vždycky pár dní trvalo, než se dal do kupy. Aby všechno mohlo začít nanovo. Přesto jeho matka odmítala ustoupit a naopak se s námi ještě přes právníky tahala třeba i o náhrady dnů, kdy syn ze zdravotních důvodů zůstal u nás. K matce chodil s brekem, vystresovaný a domů se nám vracel jako uzlíček neštěstí. Nakonec jsme s ním museli začít chodit i psychologovi. Osobně si myslím, že ho to všechno nevratně poznamenalo. A bereme to s partnerem na sebe – bylo to naše velmi hloupé rozhodnutí mít syna „s kamarádkami“.
Zlepšila se už alespoň tato situace?
Styk s matkou má upravený, ale stejně tam musí. Což pro něj musí být vlastně peklo i dnes, je mu patnáct, chtěl by být s přáteli, a dokonce i v tomhle věku – jak nám i několikrát ve slabé chvilce přiznal – prý i s námi, čehož si tedy s partnerem opravdu ceníme. (smích) Moc nás mrzí, když syn musí k matce, kde je jednoduše z donucení. Samozřejmě nás mrzí i to, že jeho matka nefunguje jako matka, zjevně jsme ten „výběr“ podcenili… Právě proto bychom ale dnes postupovali úplně jinak.
Tuším, že pokud byste měl poradit jiným gay párům, které touží po dítěti, způsob, jaký jste zvolil vy s partnerem, byste jim asi nedoporučil…
Tak to jste se trefila. (smích) Náhradní mateřství je v tomhle případě opravdu ta nejlepší možná cesta, pokud člověk chce mít biologického potomka. Proto s partnerem jen kroutíme hlavou nad tím, jak naši politici chtějí začít tuhle oblast regulovat – a jak se tady mění diskurs ohledně umělého oplodnění. Každopádně kdybych měl stroj času a mohl se vrátit těch patnáct let zpět, pro dobro našeho syna bych se námi zvolené cestě vyhnul velkým obloukem.
