„Byl jsem posedlý zdravým jídlem a cvičením, rozčilovali mě i lidé, co jedli fast food,“ vzpomíná Radim, jak se potýkal s ortorexií
Zdravé jídlo a pohyb, to je kombinace, která může znít jako pomyslný „recept“ na spokojený život. Ve vašem případě to ale přece jen bylo trošku jinak…
Asi jsem zrovna tenhle „recept“ opravdu hledal. (smích) Ale spíš si myslím, že dnes je docela obtížné odolat veškerému okolnímu tlaku, který nám všem vnucuje nespočet způsobů, jak jíst, hýbat se a žít jednoduše „lépe“. Vlastně bych klidně řekl, že i kvůli sociálním sítím se lidé stali přímo posedlými tím, jak podpořit své zdraví. Jsou přitom kvůli tomu schopní prakticky čehokoliv, a to včetně věcí, které jim nakonec spíš škodí. No, sám jsem toho živým příkladem…
Jak jste vůbec do koloběhu „posedlosti“ jídlem a pohybem spadl?
Zpětně, tedy po absolvované léčbě, to beru tak, že to byla nějaká moje kompenzační cesta. V době, kdy jsem začal postupně propadat neustálému zkoumání nejnovějších stravovacích trendů, zabýval jsem se nutričními hodnotami všeho, co jsem dával do pusy, a také jsem věnoval co nejvíce času pohybu a cvičení, jsem nebyl v dobré životní etapě. Odstěhoval jsem se z domova, mí rodiče se rozvedli, já jsem nemohl sehnat práci – a měl jsem prostě dojem, že se mi život hroutí pod rukama. Takže jsem se snažil dát mu nějaký „řád“. Bohužel jsem si ale rozhodně nezvolil vhodnou oblast, ve které jsem se na ten řád zaměřil. Měl jsem jednoduše pocit, že když budu mít alespoň něco pod kontrolou, třeba začnu být šťastný…
A byl jste šťastný?
V jistém slova smyslu nějakou chvíli ano. Vlastně jsem se těšil na to, jak si připravím snídani, oběd, jak budu dělat něco pro sebe a své zdraví. Což byl ale samozřejmě obří omyl. Nakonec se pro mě z toho všeho stala úplná obsese. Postupně jsem přicházel i o přátele – protože jsem se tak moc soustředil na jídlo, že jsem byl přesvědčen o tom, že to nejlepší dokážu připravit jen já sám. Přestal jsem tak v podstatě chodit do restaurací. Objížděl jsem navíc prodejny se zdravou výživou – což bylo náročné nejen časově, ale i finančně – a řešil jen to, zda jím zdravě. Ale byl jsem proto na sebe dokonce pyšný – říkal jsem si, jak silnou vůli mám, na rozdíl od ostatních, kteří jsou schopní sníst kdeco… Vlastně mě přímo popuzovalo, že jsou někteří lidé schopní jít do fast foodu a dát si třeba burger. Já jsem postupem času od vegetariánství přešel až k veganství a zaměřoval se výhradně na bio produkci, ideálně lokální…
Kdy vám došlo, že máte problém?
Nejtěžší bylo uvědomit si, že vlastně nějaký problém vůbec mám. Totiž – minimálně zpočátku jsem vypadal dobře, což okolí oceňovalo. Stejně jako to, jakým způsobem dbám na jídelníček. K tomu, že bych svou situaci měl začít řešit, jsem došel až poté, co jsem na dovolené v restauraci doslova propadl hysterii kvůli tomu, že mi nedokázali připravit jídlo z takových surovin, které by vyhovovaly mým parametrům. Byla to nepěkná scéna a právě tehdy jsem pochopil, že by jídlo nemělo být tím jediným, okolo čeho se můj život otáčí.
To, co popisujete, mi trošku připomíná klasické poruchy příjmu potravy, existuje pro to, s čím jste se potýkal, nějaká konkrétní diagnóza?
To je určitě dobrá otázka, na kterou ale nemám úplně jednoznačnou odpověď. V případě poruch příjmu potravy všichni jistě znají mentální anorexii, kdy člověk plánovitě v podstatě nejí, a také bulimii. Tehdy jí až přespříliš – ale potravu záhy vyzvrací. Pokud to tedy můžu takhle zjednodušit. U mě už to samotné určení toho, co mi je, bylo docela komplikované. Mnoho lidí totiž dnes bojuje s různými poruchami příjmu potravy – například proto, že neustále drží nějaké diety. O klinickou diagnózu se ale nejedná.
Pak lékaři hovoří také o ortorexii, což bych si laicky troufnul popsat jako extrémní formu dietního režimu. Je to vlastně situace, kdy se celý život člověka otáčí jen kolem zdravého stravování, což ale vede k jasnému paradoxu – o zdraví totiž v konečném důsledku přichází. Ať už je to ale jakkoliv, najít nějakou patologizující hranici mezi těmito stavy je docela obtížné. Co je horší? Když se zmítáte od jedné bláznivé diety k druhé, nebo když ženete zdravé stravování do extrému? Těžko říct. Navíc ortorexie není ani klasickou diagnózou – i když se s tímhle termínem jde už docela často setkat. A já si teda sám myslím, že na mě její popis dost seděl.
Jak se „léčí“ něco, co vlastně není „nemoc“?
V určitém slova smyslu to nemoc je, ale v rovině duševní. Ani tak nezáleží na tom, že pro ni není úplně jednoznačné zařazení. Já jsem vyhledal terapeuta, který se specializuje na práci s lidmi s poruchami příjmu potravy. Snažili jsme se odhalit spouštěče, příčiny toho mého stavu. A pak jsem se učil vnímat jídlo jinak. Sestavili jsme pro mě nové jídelníčky, stejně jako cvičební plán – tak, aby nic z toho nebylo extrémní.
Jak tedy dnes jídlo vnímáte?
Snažím se mít na jídlo zdravý pohled. (smích) Je to pro mě pořád těžké, možná i proto, že člověk je té kultuře, která na demonstracích zdravého stravování a pohybu a taky krásného těla v podstatě staví, neustále vystaven. A my zatím nejsme nijak proti tomu obrnění. Takže je dost snadné tomu podlehnout. Občas se přistihnu, jak se cítím provinile, že jsem zrovna snědl něco, co by dříve do mého jídelníčku rozhodně nepatřilo. Stejně tak mi dlouho trvalo, než jsem si dovolil dát si cvičební pauzu. Takže i když můj problém možná není úplně jasná diagnóza, o slovo se hlásí dost podobně jako ty klasické poruchy příjmu potravy. Myslím, že to pro mě bude už celoživotní boj.
