
„Radši bych hodil telefon do řeky, než aby někdo viděl, že mám seznamku,“ vypráví muž o době, kdy neměl zkušenosti. Co se časem naučil?
Jarku, v minulém rozhovoru jsme si povídali o tvém několikaletém vztahu se ženou. Svěřil ses mi i na téma vašeho bolestného rozchodu. Čeho jsme se ale dotkli jen sporadicky, bylo tvé randění s muži. To totiž začalo až v dospělém věku a naznačil jsi mi, že to pro tebe byla náročná změna. Než se dostaneme k tomu, v čem všem byla situace nová, pověz, kdy ses rozhodl to prvně zkusit?
Když jsme se rozešli s přítelkyní, ještě pár dní jsme spolu strávili v zahraničí, kde náš vztah skončil. V podstatě jsme se chovali občas jako přátelé, občas jako pár, občas se brečelo… Bylo to hodně náročné. S takovou situací není lehké si poradit. My jsme si nic zlého neudělali, takže najednou přepnout a třeba se nedržet za ruku bylo zvláštní. Pořád jsme to byli my, měli jsme své zvyky, rutinu, humor… Ono ti to chybí, když se s někým rozejdeš.
Vím, že stále jste za dobře, ale už nejste v aktivní komunikaci. Ta skončila hned po návratu do Česka?
Večer před odletem domů jsme si ještě slibovali, že si zůstaneme v životě. Ale vlastně od chvíle, co jsme vystoupili z letadla, mi bylo podvědomě jasné, že je to blbost. Hodně mě to mrzelo, ale nevěděl jsem, co s tím mám dělat. Asi v takové situaci nenaděláte nic. Došel jsem k závěru, že si to nemůžu vyčítat. Nemůžu za to. A nikdy jsem jí nijak ublížit nechtěl. Pořád je to pro mě extrémně důležitý člověk, jen nebylo možné, abychom spolu zůstali. Moc se mi líbí jedno moudro, které jsem si zapamatoval: Můžeš změnit to, co tě trápí? Změň to. Nemůžeš? Tak se tím netrap.
Následně ses rozhodl začít randit s muži, jaký byl první krok?
Trochu v panice a nějakém jako manickém odhodlání jsem si stáhl Grindr. Bylo to jako objevovat nový svět. Měl jsem podobný pocit, jako když jsme jako děti s kamarádem kradli jeho tátovi porno časopisy.
Měl jsi dojem, jako bys dělal něco zakázaného? Přeci jen děti, když berou dospělým věci, navíc s obsahem, který pro ně není vhodný, je to zakázané. Popsal bys ten dojem podobně, byť mít seznamku v telefonu je dneska úplně normální?
Nejen seznamku, ale gay seznamku! Bylo to pro mě jako vstoupit do Narnie. Měl jsem pocit vzrušení, ale taky strachu, obav, byl jsem ve stresu, nechtěl jsem, aby to někdo viděl nebo věděl. Trochu jsem i měl pocit, že je to zakázané, protože jsem nebyl vyoutovaný. Věděla to jenom bývalá přítelkyně a ani já sám jsem se svojí identitou nebyl srovnaný. Bojoval jsem sám se sebou, s tím, kdo vlastně jsem. Najednou se mi hroutily plány. Začal jsem pochybovat i o tom, jestli studuji správný obor, jestli mám přátele, kteří mě pochopí, všechno se najednou zdálo nejisté a upřímně bych radši hodil telefon do řeky, než aby někdo z mých blízkých viděl, že mám seznamku.
Takže to nebylo jen o tom, že máš seznamku, ale i o tom, jak je zaměřená?
Obojí. Dneska se o tom už mluví dost, ale přijde mi, že v době, kdy jsem si Grindr stáhnul já, to ještě žádná norma nebyla. Nikdo se moc nechlubil tím, že si někoho našel přes seznamku nebo na inzerát. Možná mám jen zkreslené představy a už tehdy to bylo všem jedno, ale přijde mi, že se lidi za takové seznámení styděli. Vymýšleli si, že se potkali jinde, rozhodně si nepovídali o tom, s kým si píší nebo co mají na profilu. Ale jak říkám, může to být jenom mojí sociální bublinou a nějakou paranoiou a stydlivostí.
Mluvil jsi o stresu a strachu. Čeho ses bál?
To se těžko popisuje. Je to jako byste začali randit úplně od začátku. Připadal jsem si jako kluk ve školce, co má dát holce první pusu za keřem. Klepal jsem se jen při otevření té ikonky. Měl jsem pocit, že teď to o mně všichni zjistí – že jsem na seznamce, že jsem gay, že někoho hledám, že je to vlastně celé zoufalé… Strašně jsem si nakládal. Několikrát jsem to smazal a zase obnovil. Profily jsem si zakládal bez mých fotek. Prostě jsem nějaké stáhl z internetu. Pak jsem tam dával třeba jen postavu. Trvalo, než jsem se dostatečně „oprásknul“ a otevřel se.
Je to na gay seznamce zásadně jiné? Jak bys tyto zkušenosti porovnal?
Hlavně je to v tom, že holkám skoro vždycky musíte napsat první a ony skoro nikdy neodepíšou. A ty, co odepíšou, se časem protřídí a pak jdete s jednou na rande. S chlapama to bylo všechno víc vyrovnané, ale taky o hodně drsnější. Ty dotazy, připomínky a jednání, to mě vyzulo z pantoflí. Někdy je to drsný místo. Především pokud nemáte nastavené hranice, lidé tam s vámi mluví různě.
Vzpomeneš si ještě na své první rande s mužem?
Já ani nevím, jestli se to počítá jako rande. (smích) Ale bylo to ze seznamky, tak asi ano. Sešli jsme se na Náplavce. Od začátku to bylo celé trapné, ten kluk se mi osobně vůbec nelíbil. Já jemu asi taky ne, nevím. Prohodili jsme pár vět, koupili si pití a pak jsme šli domů a už jsme si nikdy nenapsali. Pamatuju si, jak jsem stál v tramvaji a byl jsem rád, že je po všem.
Ale byl k tobě slušný?
Pokud se pozdrav na půl pusy a nulový zájem o mou osobu v konverzaci počítá jako slušnost, tak ano. Nebyl vulgární nebo nějak agresivní. Ale moc se na mě ani nedíval, bylo vidět, že tam být nechce. A ta energie na mě hodně rychle taky přeskočila. Zpočátku jsem se snažil aspoň položit pár hovorových otázek, i když mi bylo jasné, že ho už taky nechci vidět. Ale on na to nijak nenavazoval, jen stručně odpověděl, a ještě u toho mumlal. Byl to hodně zvláštní člověk, přišlo mi, že není úplně sociálně zdatný nebo ochotný. Smutné na tom je, že jsem byl tak zoufalý z celé té nové situace, že jsem to bral jako prohru. Že bych vlastně, kdyby mi napsal, šel i na druhé rande, i když se mi s ním to první nelíbilo. Měl jsem pocit, že jsem v tom všem hrozně nový a že si nemůžu vybírat a že budu navždycky sám.
Myslíš, že jsou takové pocity běžné? Máš je pořád? Na téma, jak těžké je to během seznamování a na seznamkách, jsem dělala rozhovory s mnoha lidmi a často je skloňován útok na sebevědomí, skoro až kyberšikana například kvůli vzhledu, strach z odmítnutí a další obavy. Myslíš si, že ti, kdo pociťují stejné problémy, by měli vědět, že nejsou jediní?
Rozhodně! Pro mě to bylo nejtěžší na začátku, kdy jsem neměl sebevědomí ani kvalitní fotky a projevoval jsem se pod svou úroveň, protože jsem to líp neuměl. Někde jsem se snažil hrát sebevědomí, jinde jsem se skoro až ponižoval. Bylo to hodně náročné a obrovská palba právě na tak citlivá místa jako je vztah k sobě a ke svému tělu. Rozhodně si myslím, že by se tím lidi, a především muži, protože za ženy mluvit neumím, na jejich místě jsem nikdy nebyl, neměli nechat takovými lidmi a „hejty“ ovlivnit. Je potřeba se obrnit, mít se rád a pracovat na sobě. A pokud mi píše někdo, s kým mi to nevyhovuje, hned ho blokovat, nenechat si tím ublížit. Je to zbytečná bolest, kterou si nikdo nezaslouží jen za to, že hledá lidskou blízkost.
Dneska už je pro tebe seznamování snazší?
Mnohem. Znám svou hodnotu, už vnímám, že i na druhé straně komunikace je člověk, takže i ten „hejtr“ je vlastně jen zlomená duše, která se potřebuje někde vyvztekat ze svých bolístek. Poradit můžu jedině čas a nevzdávat to. Budovat vztah k sobě samému a nenechat se zlomit počátečními těžkostmi.
S Jarkem jsme otevřeli i téma prvních intimních zkušeností. O vztahu k vlastnímu tělu, obavách nezkušeného muže a krásných i horších známostech, které během let potkal, si můžete přečíst již brzy na LUI.