Proč nemá generace Z zájem o tradiční pracovní poměr? Jedná se o lenost, nebo prozíravost?
Moderní workflow
Když jsem poprvé slyšela, jak lidé obviňují moji generaci z toho, že nechce pracovat, byla jsem rozčilená. Ale ne proto, že by to nebyla pravda. Je. Pouze jeden z deseti příslušníků generace Z chce pracovat v kanceláři na plný úvazek. Máme menší tendenci pracovat nad rámec našich smluvních hodin, kontrolovat pracovní e-maily po pracovní době a přicházet do práce načas. Bereme si více nemocenských dní, trváme na plné obědové pauze a rozhodně nepracujeme během ní. Nepřizpůsobujeme se tradičnímu „kancelářskému oblékání“ a obvykle si vyčerpáme celou naši dovolenou.
Pro mě je to naprosto logické. Proč by generace Z měla chtít pracovat? Je mi 27 let, pracuji v oboru, který je považován za „dobrý“, žiji v Londýně, a přesto se každý měsíc zoufale snažím dostat z přečerpaného účtu. Musím prodávat své věci na Vinted, abych pokryla náklady. Pravděpodobně si nikdy nebudu moci koupit vlastní dům. Nemám ambice stoupat po kariérním žebříčku, protože se mi to zdá nemožné. Nejenže by to vyžadovalo mnohem tvrdší práci za poměrně malou finanční odměnu, ale všechny tyto pozice jsou už obsazené staršími lidmi, kteří je neopustí, dokud doslova nezemřou. Tak proč bych měla chtít pracovat?
Moje generace se k práci staví odmítavě: podle průzkumu YouGov lidé ve věku 18 až 24 let nejvíce podporují myšlenku ztvárněnou v seriálu „Severance“ (Apple TV+), kde jsou pracovní a osobní životy radikálně oddělené – zaměstnanci si po odchodu z práce vůbec nepamatují, co během pracovní doby dělali. Jinými slovy, generace Z nesnáší práci natolik, že by raději žila ve světě, kde by ji ve svém volném čase ani neměla v paměti. Omlouvám se všem, kteří si v nedávné době našli přátele v práci z řad generace Z, ale možná na vás chtějí raději zapomenout.
Odpor generace Z k tradičnímu pojetí profesí představuje výzvu pro zaměstnavatele, kteří kvůli její přísnému hospodaření s časem ztrácejí peníze a obtížně se kolem ní organizují. A nejde jen o generaci boomerských ředitelů. Mileniálka Hannah, která pracuje jako módní stylistka a vede tým zástupců generace Z, je popisuje jako „noční můru“. „Když pracují o deset minut déle, požadují za to deset minut volna,“ říká. „To bych si jako mileniál nikdy nedovolila.“
Noční můry na pracovišti
Podle Hannah navíc mladší kolegové očekávají povýšení, i když odvádějí jen minimální výkon. „Nechápou, že pokud chtějí povýšení, musí udělat i něco více než pracovat přesně na čas,“ vysvětluje. „Všichni víme, že si to musíme zasloužit. Ale oni si myslí, že mají automatický nárok, aniž by cokoliv předtím dokázali.“
Podobné zkušenosti má i 27letá analytička Rowan, která pracuje převážně z domova v severním Londýně. „Už mě nebaví jen dřít,“ říká. „Chci vydělat dost na to, abych hlavně přežila. Nejsem schopná šetřit na dům, takže jen udržuju svůj životní styl.“
Někteří jdou ještě dál. George, videotvůrce, přestal vyvíjet jakoukoliv pracovní snahu poté, co nebyl povýšen. „Rozhodl jsem se stát největším zlodějem času, jaký kdy existoval,“ přiznává. „Vymýšlel jsem si lékařské prohlídky a nutnost být doma při návštěvě instalatéra, pil alkohol během pracovní doby a pracovní dny trávil projíždkami na kole po Londýně.“
Pravidla? Jaká pravidla?
A to se týká i pracovní etikety. „Lidi z generace Z se oblékají naprosto nevhodně,“ říká Amy, která pracuje v korporaci. „Viděla jsem jednu dívku v PVC sukni a tričku s nápisem nějaké kapely. Otřesné.“ Ale mladší generace se nedá přinutit k dodržování pravidel, která považuje za nesmyslná. „Měli bychom si moci nosit, co chceme. A dokud se naše oblečení netýká naší práce, mělo by to být jedno,“ říká Rowan.
Jména byla kvůli anonymitě pozměněna.
