
Trans lidé jako česká exotika? „Média mají v citlivosti před veřejností náskok,“ myslí si Viktor Heumann
Viktore, došlo za posledních patnáct let ve společnosti k nějaké změně, která tě jako trans muže mile překvapila?
Zažili jsme skvělý vývoj v zobrazování trans lidí! Netušil jsem, že dojdeme do bodu, kde se přístup médií obrátí o 180 stupňů směrem k větší citlivosti. Česká veřejnost za nimi zatím povlává – a částečně i chápu, když někdo vnímá téma jako „umělé“ a má problém přijmout realitu, protože jsme se o trans lidech dosud nebavili. Ze strany médií každopádně vnímám velkou vstřícnost – dávají prostor tématům, o kterých trans lidé opravdu chtějí mluvit, což je zásadní změna.
Proč dříve váš hlas nebyl tolik slyšet?
Za trans lidi dlouho mluvili pouze odborníci, kteří se soustředili na medicínskou složku tranzice. Nemohli ale reflektovat naši specifickou zkušenost – jaké má tranzice dopady emoční, sociální, finanční… Nebo na jaké bariéry narážíme v praktické rovině. Počínaje tím, že nemůžu vycestovat do některých zemí kvůli písmenu „F“ v občance, a konče tím, že se sezdaní lidé musí rozvést, aby změnou pohlaví vůbec mohli projít. Je zřejmé, že se trans lidé už méně bojí o svoji bezpečnost, o vztahy, o práci – jsou ochotní jít ven s velmi různorodými příběhy, které nabourávají „standardizovanou“ představu, že každý trans člověk nenávidí své tělo a nejradši by co nejdříve podstoupil operaci.
Daří se z tranzice, ať už medicínské, nebo sociální, postupně odbourat stigma?
Stigma se zmenšilo, ale nezmizelo – i dnes musí někteří lidé opustit bydliště nebo zaměstnání, protože je společnost kvůli tranzici vylučuje. I v Trans*parentu máme několik osob, které jsou ve spolku velmi aktivní, ale současně se bojí být kdekoli vidět, protože odhalení trans identity už nejde vzít zpátky, a stigmatizací navíc prochází i rodinní příslušníci. Kolikrát se nestaví k tranzici odmítavě proto, že by trans osobu neměli rádi, ale proto, že reálně také musí projít coming outem, na který nejsou připravení.
Letos došlo k zásadnímu milníku v boji za práva trans lidí: nález Ústavního soudu zrušil podmínku kastrace a chirurgických zákroků při úřední změně pohlaví. Skutečně není v Česku jiný způsob, jak přimět zákonodárce ke změně, než podat žalobu?
Máme zkušenost, že legislativní změny ve prospěch trans lidí bohužel nejsou politicky průchozí, dokonce ani v případě, kdy jde o protiprávní situaci. Zákonná podmínka kastrací byla jednoznačně v rozporu s právem na rodinu, s právem na zdraví a v podstatě i s právem na soukromý život – na politickou reprezentaci to ale nemělo žádný vliv. V roce 2018 sice Robert Pelikán, tehdejší ministr spravedlnosti za ANO, připravil poměrně slušný návrh zákona pro úřední změnu pohlaví, politicky ale neprošel. Zákonodárci si pak téma přehazovali jako horký brambor. Nepomohlo, ani když Evropský výbor pro sociální práva rozhodl, že Česká republika kastracemi trans lidí porušuje Evropskou sociální chartu.
Čím si vysvětluješ, že jsou zákonodárci „imunní“ i vůči jasným argumentům nebo tlaku ze zahraničí?
Dlouhodobě jsme svědky anti-trans sentimentů, kdy se jako politické téma bere něco, co politickým tématem vůbec není, a celý legislativní proces se tak zdržuje. Některým politikům se hodí malovat trans lidi v negativních barvách a stavět se do role těch, co veřejnost „ochrání“ před jakousi „nebezpečnou“ vlnou. V Česku dnes už každý zná někoho, kdo je gay nebo lesba – o trans lidech ale totéž říct nemůžeme. Pořád jsme bráni jako cosi „exotického“. Pak je snadné nás v očích veřejnosti očernit.
Dochází reálně k nějakému „boomu“ tranzic a trans identit v ČR?
V letošním roce provedl Národní ústav duševního zdraví výzkum CZECHSEX, v němž se účastníků ptal i na genderovou identitu. Jinou než tu cis má podle výsledků 0,4 % populace – což odpovídá číslům z celého světa. Zároveň je to ale desetkrát víc trans lidí, než kolik udávají tuzemské lékařské statistiky. Zdá se, že spousta českých trans lidí buď ještě neprošla coming outem, nebo třeba ani nemá zájem o medicínskou tranzici. To, co někteří prezentují jako radikální nárůst změn pohlaví, ve skutečnosti odráží lepší viditelnost trans lidí – a jejich větší odvahu jít do coming outu a do tranzice.
V našem zdravotnictví náleží trans lidé do péče sexuologa, což je světový unikát. Posouváme se trochu blíž modelům, které se osvědčily v zahraničí?
V péči o trans lidi bychom potřebovali zavést přístup orientovaný na klienta – aktuální model je spíše postavený stylem: „Musíte splnit všechny tyto kolonky, já si odškrtnu, že jste se do nich ,narvali‘, a dám vám, co potřebujete.“ Ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví jsme loni udělali český překlad standardů Péče světové profesní asociace pro transgender zdraví – je to rozsáhlá publikace podložená 1600 zdroji a velmi rigorózními metodami. Součástí standardů je i praxe multidisciplinárního týmu, který zahrnuje endokrinologa, psychologa, případně i psychiatra a sexuologa. Pokud se nám podaří implementovat je do českých systémů, mohli bychom vykročit vstříc respektující péči.
---
Viktor Heumann
Svou transgender identitu si plně uvědomil až v dospělosti. Jeho cesta od coming outu k tranzici byla dlouhá a komplikovaná i kvůli neexistenci jakékoliv systémové podpory. Právě tato prvotní zkušenost pak byla pro Viktora motivací k tomu, aby společně s Damiánem Machajem založili spolek Trans*parent, který od svých počátků vyrostl a stal se „podpůrnou sítí“ pro mnoho trans lidí i jejich blízké.