„S partnerkou nás zdrtilo, když nám dcera oznámila, že je lesba. Dlouho jsme si to kladly za vinu,“ vzpomíná Eva
Evo, vy a vaše partnerka tvoříte pár po mnoho let. Dokonce jste spolu vychovaly dceru. Jaké bylo vaše přijetí okolím jako rodiny?
Musím nejprve říct – aby čtenáři byli v obraze – že zdaleka nejsme ze současné generace leseb a gayů, kteří zakládají rodiny v podmínkách, kdy jim to situace ve společnosti již velmi ulehčuje. Abych byla konkrétní, tak já mám na krku šedesátku. Že jsme s mou partnerkou vychovávaly dceru, bylo výsledkem souhry okolností – a faktu, že já jsem měla v mládí určité „období hledání se“. Měla jsem tedy i vztah s mužem, s nímž jsem otěhotněla. On mě ale velmi brzy opustil a o malou vůbec nejevil zájem. A já jsem následně usoudila, že vztahy s muži opravdu nejsou pro mě, takže když byly dceři tři roky, našla jsem si přítelkyni, se kterou jsme spolu doteď – a se kterou jsme dceru vychovávaly společně.
Co se týká toho přijetí, musím říct, že to bylo docela komplikované, protože když byla dcera malá, zdaleka v Česku ještě nebyla taková atmosféra, v níž byste mohla vesele volat do světa, že jste lesba a s partnerkou vychováváte dítě. My jsme tak tehdy spíš náš vztah tajily – nebo, lépe řečeno – vystupovaly jsme jako kamarádky a spolubydlící. A je fakt, že to nikdo příliš neřešil. Matek-samoživitelek bylo i tehdy už docela hodně, takže spolubydlící, která „pomáhá“ s nájmem i péčí, nikoho příliš nezajímala. Vlastně to nijak nezajímalo ani naše rodiny. Dcera přítelkyni říkala buď křestním jménem, nebo „teto“, takže v tomhle ohledu jsme pozornost nijak nepoutaly.
Jak jste situaci vysvětlovaly vaší dceři?
Když byla malá, nijak jsme jí naším vztahem nechtěly motat hlavu. Já jsem byla maminka – a moje přítelkyně byla prostě tou „tetou“. Víte, dceři už je přes čtyřicet, takže tehdy, když byla opravdu malé dítě, sama ta myšlenka, že by někdo mohl být lesba, nebo gay, nebyla tak všudypřítomná, jako je dnes. Opravdu to u nás nebylo téma – a nebylo to tak téma ani pro dceru, ani u ní ve škole se tím nikdo nezabýval.
Takže jste před dcerou váš vztah s partnerkou tajily?
Tak bych to úplně neřekla. (smích) Samozřejmě, že když začala pobírat trošku rozum, vysvětlily jsme jí, že se máme rády. Nezacházely jsme ale do žádných větších podrobností. Až s postupem času, když dcera byla větší, jsme jí to – přiměřeně jejímu věku – postupně vysvětlovaly. Pravda taky je, že jsme měly hodně přátel z řad leseb a gayů, s nimiž jsme trávily čas. Takže pak už dceři bylo jasné, jak se věci mají. V podstatě vyrůstala mezi lesbami a gayi – a my jsme pak s partnerkou měly období, kdy jsme si to hodně vyčítaly…
Narážíte na coming out vaší dcery?
Ano, řekla byste si, že jako někoho, kdo sám žije ve stejnopohlavním partnerství, by nás taková věc neměla rozhodit. A hlavně že bychom si třeba všimly. Dcera si v pubertě samozřejmě našla nějaké vztahy, přivedla domů nějaké chlapce, ale pak nám oznámila, že je taky lesba. To nás úplně zdrtilo.
Nelze se nezeptat – z jakého důvodu? Že byste byly homofobní, to nepředpokládám….
To samozřejmě ne. (smích) Ale homofobie v tom určitou roli přece jen hrála – my jsme s partnerkou v podstatě většinu života to, kým jsme, spíš skrývaly. Nebo lépe řečeno – nijak jsme to nevykřikovaly do světa a ani se o to s nikým moc otevřeně nedělily. Proč? Protože před těmi třiceti, čtyřiceti lety to tu zdaleka nebylo pro lesby a gaye ideální. Člověk narážel na jednu překážku za druhou a v podstatě nemohl být úplně sám sebou. Takže když následně dcera přišla s tím, že je taky lesba, hrklo v nás, že bude prožívat to samé, co my. A asi jako každé rodiče nás taky napadlo, co jsme mohly udělat jinak. Jistě, že je to hloupá myšlenka, člověk dělat nemůže nic – ale my jsme si skutečně chvíli s partnerkou vyčítaly i to, že dcera měla před očima tolik stejnopohlavních vztahů, že jsme na tom třeba mohly mít podíl. Jistě, je to nesmysl – my jsme doma obě měly mámu a tátu a stejně jsme lesby. (smích) Ale ono se to všechno odvíjelo od naší obavy, že dcera bude muset žít podobný život jako my...
A naplnily se vaše obavy?
Naštěstí ne. Je fakt, že doba se hodně změnila. Dceřin coming out proběhl před více jak dvaceti lety, to vlastně ještě nebylo ani registrované partnerství. Ale od té doby se společnost hodně posunula. Lesby, gayové, ale i trans lidi jsou dnes mnohem víc vidět a většinová společnost je bez problémů přijímá. I když je tedy fakt, že v poslední době pozoruju, že se ta situace začíná nějak nebezpečně vyhrocovat.
Pokud byste měla zpětně znovu zhodnotit výchovu vaší dcery a rodinné uspořádání, udělala byste něco jinak?
Dnes, když má dcera již i svou partnerku, se kterou se brzy plánují vzít, se samozřejmě na všechno dívám úplně jinak. I sama dcera mi už několikrát zopakovala, že měla skvělé dětství a rozhodně si nemám co vyčítat – a to včetně toho, že místo běžného tatínka měla „tetu“. Totiž – tatínek o ni nikdy zájem nejevil, nestaral se. To, že je i dcera lesba, s naším rodinným uspořádáním nijak nesouvisí, což racionálně také víme. Hlavní pro mě ale je, že se nenaplnily žádné naše obavy, kvůli nimž nás dceřin coming out tolik vyvedl z míry. Jen teď doufám, že u nás nedojde k žádným extrémním zvratům ve společnosti, protože to, co se děje v Americe, mě začíná docela děsit.
