„Mužům chybí snaha a touha na sobě pracovat, objevit pro sebe vlastní definici zralého mužství,“ říká Pavel Kučera, lektor kurzů pro (dospívající) muže
Více než deset let jste se věnoval mužským kurzům Quo Vadis, směřujícím „k mužské zralosti“. Jak byste tedy z vaší perspektivy definoval maskulinitu a co k jejímu naplnění dnes mužům nejvíce schází?
Slovo maskulinita moc nemám rád a v kurzu ho příliš nepoužíváme. Nejčastěji ho slýchávám ve spojení s toxicitou, kdy nám někdo říká, co jako chlapi děláme špatně. Ale jak by měla vypadat ta správná maskulinita, to už se nedozvídáme. Je to dnes podivně uchopený výraz, často používaný proti nám, kdy se řekne: to je ta vaše toxická maskulinita! Často je spojená se svaly, hrubostí, necitlivostí. Ale je to skutečně to „ono“? Jak vypadá zdravá maskulinita? Někomu skutečně přinese sebedůvěru, když se obalí svaly, ale rozhodně to není cesta pro všechny. Co mužům chybí? Samotná snaha a touha na sobě pracovat, objevit pro sebe vlastní definici zralého mužství.
Jaká je tedy konkrétně vaše představa „zralého mužství“ – a co utváří „správného muže“?
Před prvním kurzem Transition mezi námi probíhaly intenzivní diskuse o tom, co je mužství a čeho chceme naší činností dosáhnout. V mnoha věcech se jako tým potkáváme, a zároveň je pro každého z nás mužství něco úplně jiného. Pro mě zdravá maskulinita znamená využívat své dary k prospěchu svému i lidí v mém okolí. Je to kombinace mnoha faktorů, například síly, emocí a schopnosti vyjádřit svůj názor a to, co člověk prožívá. Jednoduše – já mám pravděpodobně jinou představu „správného mužství“ než vy. Každý úplně jinak přistupuje ke svému vzhledu, jinak se chová, má jiné hodnoty, rodinné zázemí či sexuální orientaci.
A co utváří muže? Na prvním místě je určitě převzetí zodpovědnosti za sebe a svůj život. Pak odvaha jít si za svým cílem a stát za svými slovy. Umět mluvit o svých potřebách a emocích. Také je to upřímnost a pravdivost k sobě i druhým. Dále pevnost v tom smyslu, že když už něco dělám, něco slíbím, tak v tom vytrvám, splním to. A nakonec bych zahrnul i poctivost.
Vámi již zmíněný kurz Transition je zaměřený na dospívající muže ve věku 16–21 let, resp. na jejich „přechod do dospělosti“. Co tato „tranzice“ znamená a jaké pohnutky vedou mladé muže k tomu, aby se kurzu zúčastnili?
Někdy kluci sami ani neví, proč přijeli. Buď je pošlou rodiče, nebo kamarádi, kteří jim řeknou, ať se neptají a jedou. A co je tranzice v našem pojetí? My klukům pomocí konceptu Kruh života ukazujeme, kde se nachází. Že z takzvané rodinné duše, která představuje dětství a všechny rodinné členy, potřebují přejít do takzvané kmenové duše, do místa, které si vybírají a kde mohou být sami sebou. Aby do ní mohli úspěšně přejít a věnovat se své rané dospělosti, potřebují, aby je maminka „pustila“, přestala opečovávat a řešit za ně různé věci, a aby je otec přijal a s respektem přivítal ve světě mužů. Součástí kurzu je i přechodový rituál za přítomnosti rodičů, kde jim i klukům tohle všechno vysvětlujeme.
Jaká část kurzu je pro účastníky podle vašich zkušeností nejobtížnější?
Kluci se často nechtějí porovnávat s ostatními. Mají obavu z konfrontace s jinými chlapci, je to pro ně jakési neuchopitelné nebezpečí, které nemají pod kontrolou. Pro mnohé je obtížné vůbec přijet, protože pochybují, zda celý proces zvládnou. Ale když už dorazí, tak pochopí, že jsou na místě, kde je nikdo nesoudí, ale jsou vyslyšeni, kde mohou být otevření, zranitelní i ve své síle, prostě sami sebou. A že je to to, co potřebovali. Mezi největší výzvy patří také otevřenost a schopnost mluvit sami za sebe bez toho, aby jen opakovali, co by asi měli říkat.
Zmínil jste v souvislosti s přechodovým rituálem přítomnost matky a otce. Jak řešíte situaci, pokud k vám zavítají chlapci z neúplné nebo duhové rodiny?
Na stejnopohlavní rodiče jsme ještě nenarazili, ale měli jsme v kurzu kluky z dětského domova, z rozvedených rodin, nebo i ty, kterým jeden z rodičů zemřel. V takových případech nabízíme i možnost, že někdo z našeho týmu na chvíli chybějící/ho rodiče zastoupí.
Pořádáte i vlastní kurzy pro otce a jejich syna či dceru. Proč vůbec otcové takový kurz potřebují?
Na chlapy-otce jsou kladeny čím dál větší nároky. Tím, jak často žijeme v mikro rodinách – máma, táta a dítě –, jsme se odtrhli od dřívějšího komunitního společenství, kde žilo několik generací pohromadě. Po otcích se vyžaduje, aby uživili rodinu, byli skvělými partnery a vychovateli, a zároveň musí nějak fungovat i ve společnosti. Jsou chlapi, kteří to zkrátka neumí, nezažili to, nebo to naopak přehání. Někteří to dělají skvěle, makají na vztazích a přijedou sami, jiné vyšle na kurz jejich manželka, aby zapracovali na sobě a na vztahu s dítětem. Pořádám ale i kurzy pro mámy a syny.
Důležité je hlavně to, že na kurzy přijíždí účastníci „jeden na jednoho“. Dítě nemusí o svého rodiče bojovat se sourozenci, je tam samo pro sebe a může se sobě naplno věnovat. Mám rád rituály, takže když děláme například kurz Otec a syn ve věku 11–15 let, zažijí si rituál oceňování, kde si navzájem říkají, čeho si na sobě váží, co mají jeden na druhém rádi, což si v takové míře někdy sdělují poprvé.
Hovoříte o rodině v jistém slova smyslu tradiční – o matce, otci, dětech a jejich rolích, které však mohou stavět na řadě archetypů. Co když ale na váš kurz zavítají účastníci, třeba gayové, kterým takový model není vlastní?
My nejsme ortodoxní zastánci prastaré tradiční rodiny. Měli jsme na kurzu i homosexuální či bisexuální kluky, neřešíme sexualitu ani gender. S chlapci otevíráme téma, že když se narodí jako kluci, tak od nich okolí automaticky něco očekává. Ale my po nich chceme, aby se sami sebe ptali, kdo jsou, jak to oni sami cítí a v čem je jim dobře. Neříkáme, jaký model je správný, měli by si sami „zvědomit“ svoje postavení a to, z čeho vychází jejich názory. Pak je vhodné si ve vztahu nastavit role podle toho, jak jim je v nich dobře, a vylaďovat je.
V čem je tedy podle vašeho názoru hlavní podstata a poselství kurzů, které vedete?
To, co dělám ve vlastních kurzech nebo s ostatními chlapy v Transition, vnímám jako službu druhým, ale hlavně mužství. Nám lektorům to zároveň pomáhá vědomě pracovat na vlastním mužství, vztazích a kvalitě vlastního života.
