Czeslaw Walek: LGBT práva, o která bojovala moje generace, se dosud nepodařilo prosadit
Czeslawe, mohl bys zavzpomínat, jak vypadal tvůj život v roce 2009?
Tehdy jsem byl náměstkem ministra pro lidská práva Michaela Kocába a poprvé jsem se potkal s tématem LGBT práv. Bylo pro mě nové, protože do té doby jsem řešil především romská témata.
Aktivisti, kteří prosadili zákon o registrovaném partnerství (přijat v roce 2006 – pozn. red.), tehdy odešli ze scény a nastoupila nová generace, která poukazovala na to, co v zákoně chybělo – zejména přiosvojení dítěte partnera. Ministr Kocáb se ale hodně ošíval, když měl předložit přiosvojení vládě. Nemám mu to za zlé, to téma mu nebylo blízké. Zazlívám mu ale, že místo aby rovnou odmítl, protáhnul nás sérií kolokvií, z nichž jsme se měli dozvědět, jaký na to má názor společnost. První bylo lidskoprávní a vyznělo jasně: zákon se musí změnit. Druhé bylo s psychology a už tak jednoznačně nevyznělo. Ale třetí setkání bylo s kněžími. A to už jsem se naštval, protože proč by katoličtí kněží měli určovat, jak se má společnost vyvíjet?
Tam byl zárodek mého LGBT aktivismu. Cítil jsem vnitřní dluh, že jsem změně zákona o registrovaném partnerství dostatečně nepomohl. Byl jsem rozhodnutý, že až opustím pozici náměstka, budu pro LGBT práva dělat víc. No a za pár měsíců jsem opravdu skončil a Hana Kulhánková mě přivedla do Prague Pride.
Jaké jsi měl tehdy představy o své budoucnosti?
Myslel jsem si, že zůstanu ve státní správě a budu se věnovat obecně lidským právům, případně že se přesunu do nějaké mezinárodní organizace. Vůbec jsem nečekal, že přeskočím do nezisku a do LGBT oblasti. Tehdy jsem ještě neměl žádné představy o tom, jak by se společnost měla k LGBT lidem stavět. I když jsem v práci byl na pozici, kdy jsem vytvářel politiky týkající se postavení LGBT lidí, jasné představy jsem neměl.
Pak ses postupně ponořil do prosazování LGBT práv. Jaké pro tebe byly nejvýznamnější milníky?
Byl to samozřejmě vstup do Prague Pride. I když jsem si tehdy myslel, že uspořádám jeden ročník lokálního festivalu a půjdu od toho.
Pak mě hodně ovlivnila roční stáž v organizaci Out&Equal v San Francisku v roce 2015. Tam jsem prozřel ohledně rovného manželství a pochopil jsem, že to je cesta, kterou bychom se v Česku měli vydat. A viděl jsem tam, jak se má pracovat s byznysem, aby se stal LGBT spojencem.
Jak se podle tebe česká společnost za 15 let posunula ve vztahu k LGBT lidem?
Můj subjektivní názor je, že se naše společnost neposunula nikam. Co se změnilo, je množství informací o LGBT tématech, které valíme na společnost. Dostávají se k více lidem než dřív a kvalita informací dostupných v prostoru je výrazně vyšší. Když jsme začínali, vedle Jiřího Hromady a Janise Sidovského vlastně nebyly žádné další vyoutované osobnosti. Široká veřejnost se s LGBT lidmi neuměla identifikovat. Dnes je veřejně vyoutovaných daleko víc a identifikace s LGBT lidmi je pro ostatní jednodušší. V roce 2011, kam spadá počátek Prague Pride, taky nebyla dostupná žádná data o diskriminaci, o předsudečném násilí. Ale postoj průměrného Čecha nebo Češky se, myslím, nezměnil. Před 15 lety byly podprahové stereotypy vůči gayům a lesbám stejné jako teď.
Češi to téma nevnímají, když ho nemají v rodině. Pokud mají LGBT člena rodiny, jsou vůči těmto otázkám citlivější a dnes už mají možnost získat informace a vidět kolem sebe jiné LGBT modely rolí. To je asi největší změna za těch 15 let.
Myslíš, že jsou stejné? To je moc smutné. Jak se s tím vyrovnáváš?
Těžce! Česká společnost nebyla nikdy tolik homofobní, jako jsou Slováci nebo Poláci. Ani když byly snahy tady homofobní nálady vyvolat, společnost se nehnula. Což je na jednu stranu pozitivní. V hodnotových věcech jsme my v Česku v takovém bahně a je nám v něm dobře. Nechceme se hnout ani doprava, ani doleva, protože tak, jak to máme, je to fajn. Díky Bohu za ty dary, že nejsme náchylnější k těmto fobiím. Ale prostě se nehneme.
Jak se ti teď v Česku žije?
To, o co nám od začátku šlo, byla normalizace našeho života. A dnes vidím, že se ta změna docela povedla. LGBT lidi se už neostýchají být sami sebou. Tím pádem je náš běžný život lepší a zlepšují se i naše práva. Společnost politiky k těm změnám prostě nakonec dokope. Ale trvá to déle, než bychom si představovali. Nevím, jestli je normalizace našeho života relevantní téma pro novou generaci LGBT aktivistů. Ale z pohledu naší generace je to přesně to, co jsme chtěli.
Když jsi zmínil politiky, od kterých jsi měl největší očekávání?
Měl jsem očekávání od všech liberálnějších politických stran a politiků! Já jsem naivní. Očekával jsem, že manželství pro všechny projde už v minulé Sněmovně, když jsme tam měli vládu ČSSD a ANO, které tehdy ještě bylo plné liberálních lidí. V prvním roce Babišovy vlády jsme měli spoustu zastánců rovnosti – byli tam Robert Pelikán, Radka Maxová. Ale rovné manželství byla nová myšlenka a Babiš se toho bál. Naopak teď se současnou vládou jsem nečekal nic. Po volbách jsem byl úplně v depresi. A přitom se povedlo schválit alespoň partnerství. Politika je prostě vrtkavá.
Jaké bylo tvoje největší zklamání? Máš hořké okamžiky, které si v sobě neseš dodnes?
Těch 15 let je protkáno zklamáním. Kdykoli jako aktivista něco děláš, máš pět zklamání a jeden pozitivní výsledek. Pro mě vždycky ta největší zklamání vycházejí od LGBT lidí samotných. Když jsme začali mluvit o manželství, výrazná protivlna přišla od gayů středního věku, kteří mají finanční prostředky na to, aby snahu o změnu podpořili, ale místo toho řekli: „Já to nechci. Mně je takhle dobře, a proč to téma vířit? Pak nám bude jenom hůř.“ Dodneška tvrdím, že pokud nás někdo zařízne, tak to budou postarší gayové. Třeba poslanec Jiří Navrátil a jeho pozměňovací návrh (z původního návrhu zákona o manželství odstranil společné adopce a název manželství – pozn. red.). U těchto lidí bych čekal, že dohlédnou přes svoji mez a důležité pro ně bude především dobro mladší LGBT generace.
Čeho si myslíš, že se v oblasti LGBT práv ještě dožiješ?
Jsem přesvědčený, že se dožiju manželství pro všechny. A nejspíš i postupu v právech trans lidí, protože Ústavní soud už rozhodl, že povinné kastrace se musí zrušit. A to je možná všechno.
Zároveň se bojím, že se dožijeme nějakých hnusů. Asi ne tak hrozných, jaké vidíme teď na Slovensku, ale individuálních výpadů politiků a političek proti nám bude víc a víc. A to mě nejvíc vysiluje. Už nemám sílu ty věci poslouchat a pak proti nim bojovat. Proti nějakým hlupákům, kteří si z nás dělají výtah pro svoji politickou kariéru. To mě za těch 15 let totálně vyčerpalo.
Nebojíš se, že některá už vydobytá práva zase zmizí?
Na příkladu manželství pro všechny vidím, že pokud o věcech dlouho mluvíš a lidem to milimetr po milimetru zapadá hlouběji do hlavy, zvyknou si na to a řeknou si: „Jo, to je přece normální, pojďme to změnit.“ Proto si myslím, že se dožiju manželství pro všechny, protože ta konverzace nezanikne.
Dnes jsi ty sám gay ve středním věku. Jak vidíš mladou generaci queer aktivistů?
Problém naší země je, že cíle mojí LGBT generace se ještě nepovedlo prosadit. Takže mladá generace a její cíle jsou na čekací listině. Kdyby se nám manželství podařilo prosadit před pěti lety, tak to, o čem mluví dnešní mladí, by pro nás mohlo být normální. Jsem přesvědčen o tom, že generační výměna musí nastat i v LGBT aktivismu. Jednak kvůli únavě materiálu, ale hlavně proto, že život se posunul dál. Cíle, kterých mladí lidé chtějí dosáhnout, jsou jiné než to, o co jsme bojovali my.
