„Přílišné spojování pojmů síla a mužství často vede ke ztotožňování mužství a moci,“ říká Tomáš Pavlas, zakladatel projektu Genderman
Původně jste studoval technický obor na ČVUT. Co vás přitahovalo na genderových studiích a proč jste se rozhodl přejít z technického světa do této oblasti?
Těch důvodů je více. Technické vzdělání, a to je kybernetika hodně široký obor, jsem vnímal jako nedostatečné. Chtěl jsem si doplnit rozhled v humanitních vědách. Zároveň jsem již v té době dost přemýšlel o maskulinitě. Tehdy se otevíral první magisterský obor genderových studií na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity. Genderová studia mají velmi „horizontální“ charakter, dotýkají se historie, sociologie, filozofie, práva, psychologie atd. S odstupem času mohu říci, že studium má očekávání splnilo. Na katedře jsem poznal skvělé osobnosti, které mi pomohly rozšířit si obzory. S dalším odstupem času jsem, jako externí lektor, sám vedl kurz mužských studií.
Ten jste převzal v roce 2009. Co bylo tehdy vaším cílem? Co si měli studenti z vašeho kurzu odnést?
Mým cílem bylo zprostředkovat studujícím detailnější vhled do představ o mužství, seznámit je nejprve s klasickými pojmy a analýzami maskulinit a probádat různé proudy mužských hnutí s jejich motivacemi a východisky. Také jsem chtěl věnovat pozornost specifičnosti našeho prostředí a společnosti, její unikátní historii, která například v období státního socialismu měla specificky utvořenou veřejnou a domácí sféru, což se výrazně odrazilo na chápání i prožívání maskulinity a feminity.
V letech 2015–2020 jste byl také členem výkonného výboru Genderové expertní komory ČR. Jaké problémy nebo témata jste ve výboru v této době řešili a jsou aktuální i dnes?
Hlavní problém byl a je naše státní reprezentace, která některé věci zkrátka přehlíží. Kdyby náš stát fungoval více racionálně, využíval by know-how, které je členkami a členy Genderové expertní komory dávno vymyšlené. Chcete-li v 21. století dělat dobrou politiku, chcete-li stačit nejvyspělejším státům, nemůžete tyto znalosti ignorovat. V tom vidím velký význam a přínos této komory, a proto jsem se také na jejím ustavování spolupodílel.
Otevírat oči se snažíme vlivným mužům, zejména politikům, také projektem Genderman.
Kdo je vlastně Genderman a proč by muži měli o tento titul usilovat? A nejen ti, kteří spadají do kategorií politických či veřejně známých osobností. Co dělá Gendermana výjimečným?
Genderman je muž, který, ačkoliv žije v prostředí, které jej chápe jako normu člověka, tuto výhodu neakceptuje a odmítá ji. Navíc se snaží ostatním, mužům zejména, předestírat, proč je to důležité. Titul Genderman roku, to byl nápad, jak můžeme jako nevládní organizace s malým rozpočtem udělat efektivní kampaň. Jádro iniciativy Genderman je v diskusích speciálního formátu, na kterých se muži společně s ženami probírají na nás navalenými a uvalenými představami o mužství a snaží se dobrovolně definovat takové postoje, které budou fér. Z desítek diskusí vzešlo dost postřehů a návrhů, co by muži mohli/měli/musí dělat, aby se s klidným pocitem na sebe mohli podívat do zrcadla. Vše je shrnuto v policy paperu Muži a moc ve veřejné sféře.
Mnozí dnešní muži mají pocit, že aby se na sebe mohli do zrcadla podívat, musí „něco změnit“. A tak hledají svou mužskou sílu a maskulinitu, třeba i prostřednictvím různých kurzů. Mají podle vás potenciál skutečně pomoci mužům najít jejich vlastní identitu? A jaká vlastně je, nebo by měla být, identita muže?
O velké části těchto komerčních iniciačních mužských kurzů si myslím, že kdyby jejich účastníci místo nich investovali čas například do přečtení a promyšlení knihy Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir, bylo by to mnohem přínosnější. Ty kurzy navíc často staví na falešné představě aktuální krize mužství. To je velmi zajímavý manipulativní fenomén. Těžko vystavíte dobrý kurz na falešném východisku, byť vaše motivace může být pozitivní. Já raději než pojem identita používám pojem subjektivita, aby bylo jasnější, že to, kým jsem, je do nějaké míry vždy částečně odvozené i od prostředí, ve kterém žiji. Dobrý člověk musí zohledňovat ve svém jednání, co se děje v jeho okolí. Z toho mi vyplývá, že jako muž v současném Česku musím být feminista.
Zmiňujete falešnou představu krize mužství. Někteří muži se ale právě kvůli této krizi potýkají i s toxickou maskulinitou, která může být zdánlivou cestou k tomu, „jak být muž“. Jak se s těmito představami mají muži vypořádat, aniž by ztratili pocit vlastní identity a síly?
Zdá se mi, že přílišné spojování pojmů síla a mužství často vede ke ztotožňování mužství a moci. Co je to síla? Reprezentuje ji například politik, který se snaží vystupovat jako alfa samec, aktuálně třeba Robert Fico? Síla je přece schopnost sebereflexe, ochota jít proti proudu, je-li to třeba, ale také schopnost vzájemnosti a solidarity. Síla je schopnost kritického myšlení a jeho využívání i v přemítání o sobě samém. Nebudu-li si vlastní identitu budovat snižováním důstojnosti někoho druhého, žádnou sílu neztrácím, právě naopak.
Přesto tradicionalisté stále více „straší“ tím, jak se ze společnosti vytrácejí „praví muži“ – ať už to tedy z jejich pohledu znamená cokoliv. Mužství ale samozřejmě stejně jako všechno prochází vývojem. Jací budou (či měli by být) podle vašeho názoru muži za 15–20 let?
Muži jsou heterogenní skupina. Je spousta vlastností a postojů, které mají podobnější například muži a ženy obdobného věku či vzdělání než muži jako skupina versus ženy jako skupina. Když jsem mluvil o nerovnosti žen a mužů, na niž se v Otevřené společnosti, o. p. s., zaměřujeme, je třeba dodat, že aby někdo byl vnímán jako ten „pravý muž“, měl by se vymezit vůči jiným, nedostatečným mužům. Gayové byli, a stále do značné míry jsou, právě těmito muži, vůči kterým se takzvaní „alfa samci“ takzvaně „statečně“ vymezují, protože samostatně, sami za sebe, to nezvládnou. To je třeba mít na paměti, lépe pak pochopíme, proč se například o uprchlících mluví tak, jak se o nich mluví. Nebo o bezdomovcích či o Romech. I muži, a zejména ti, kteří nejvíce zapadají do normy a obsazují nejvýznamnější funkce, tedy bílí heterosexuálové ze střední třídy, by jednoduše měli být schopni toho, co očekáváme, minimálně od osvícenství, od člověka jako takového. Řečeno slovy Immanuela Kanta: vykročit se sebou samým vstříc zaviněné nesvéprávnosti. Pokud mají dost síly, historické souvislosti mužské nadvlády by jim v tom neměly zabránit.
