
„Pravidlo 3,5 %“ aneb Jak změnit svět snadno a rychle. Co by nemělo scházet v receptu na úspěch protestních hnutí a aktivistů?
Jak na změnu?
Pravidlo 3,5 %, to by mohla být v podstatě univerzální mantra všech protestujících. Než si ale vysvětlíme, jak to s těmi 3,5 % skutečně je, určitě je namístě stručně a jasně shrnout, že neexistuje jeden univerzální typ protestu, který by byl nejúčinnější či by byl v podstatě zárukou úspěchu. Na druhou stranu studie ukazují, že úspěšná protestní hnutí bývají velká, nenásilná, různorodá, soudržná a mají vhodný timing. Podle Erika Shumana, který se zaměřuje na studium společenských změn, je v souladu s výše řečeným možné určit alespoň základní charakteristiky, které jsou úspěšným protestním hnutím vlastní.
3,5 % = úspěch zaručen?
Jak jsme již naznačili, existuje představa, že zapojí-li se do protestu určité množství lidí, měl by být automaticky předurčen uspět. Tzv. „pravidlo 3,5 %“ odkazuje k základní tezi, že žádná vláda nakonec nedokáže odolat tlaku minimálně 3,5 % populace, která se proti ní zmobilizuje. Tato myšlenka vychází z empirického výzkumu z roku 2011, který analyzoval 323 protestních akcí (od ozbrojených revolucí přes stávky až po rozličné typy bojkotů), jež se odehrály napříč světem v letech 1900-2006. Jak autorský tým tvořený politoložkami Erikou Chenoweth a Mariou Stephan shrnuje, úspěšná (což z hlediska výzkumnic znamenalo změnu politického režimu během jednoho roku) byla nakonec každá z těchto akcí, která dokázala zmobilizovat alespoň 3,5 % populace k dlouhodobějšímu protestu.
Nutno je ale zdůraznit, že data se vztahovala k celostátním systémovým změnám – zejména pak ke svržení autokratických vlád, a naopak se netýkala změn v liberálně demokratických státech. (Přesto si ale již dané pravidlo osvojily i některé občanské iniciativy při prosazování své agendy, např. pro-ekologické hnutí Extinction Rebellion, ovšem bez většího úspěchu). Je ale opravdu zapojení minimálně 3,5 % populace do protestního hnutí zárukou úspěchu?
Teorie vs. praxe
Byť výzkum Chenoweth a Stephan se jistě může zdát být určitým „ukazatelem“, jak na věc, sama Chenoweth časem svá zjištění ještě aktualizovala. A upozornila, že stanovená hranice 3,5 % je statistickým výsledkem vycházejícím z analýzy vzorku historických hnutí. Neznamená to tedy, že by se jednalo o normativní údaj, který by byl zárukou úspěchu i v budoucnosti.
Ostatně, jeden z novějších výzkumů ukazuje na příkladu nenásilného hnutí v Bahrajnu, že byť do něj bylo zapojeno více jak 6 % veřejnosti, k prosazení jeho cílů nedošlo. Takže „pravidlo 3,5 %“ je spíš jistou tendencí či možností s vyšší mírou pravděpodobnosti naplnění než zákonitostí. Na druhou stranu, určitě není třeba „házet flintu do žita“. Jak sama autorka shrnuje své další poznatky, většina masových nenásilných hnutí, která nakonec dosáhla úspěchu, k vytyčenému cíli došla překvapivě i bez 3,5% účasti veřejnosti… Navíc, ačkoliv oněch 3,5 % může fungovat jako orientační pravidlo pro možný úspěch, existuje také celá řada dalších faktorů, které jej předjímají – hybnost, organizace, strategické vedení… A všechny tyto faktory jsou pravděpodobně stejně důležité jako zmiňovaná míra účasti.
Mírová taktika
Řada výzkumů naznačuje, že jsou-li protesty nenásilné, zvyšuje se jejich úspěšnost (stejně jako se zvyšují sympatie veřejnosti s demonstrujícími, pokud je demonstrace pokojná, ale je násilně potlačena policií). Naopak násilnosti demonstrujících při protestech obvykle bývají kontraproduktivní. V čem zatím není jasno, jsou dopady využití disruptivních taktik, jako je třeba polévání uměleckých děl v galeriích barvou apod. Takové akce získávají publicitu, ale na druhou stranu mohou podkopávat podporu veřejnosti. Pro takovou situaci již dokonce existuje i speciální termín: dilema aktivistů. „V takovém případě nevíme, kde přesně je tenká červená linie, kterou by aktivisté již neměli překračovat,“ vysvětluje James Özden, který se specializuje na výzkum společenských hnutí.
Rozmanitost a jasné cíle
Svou roli v úspěšnosti protestních hnutí ale sehrává také rozmanitost těch, kdo jsou do nich zapojeni. Což je poměrně logické – pro politickou reprezentaci je to zároveň signál, že existuje širší elektorát, který se o problémy demonstrujících může zajímat. Protestující by zároveň neměli zapomínat na jasně formulované požadavky – jak totiž ukazují další výzkumy, čím širší záběr protestní hnutí mají, tím se snižuje jejich šance na úspěch. Jejich akce totiž nejsou pro širší veřejnost srozumitelné.
Zdroj: Giphy
Ve správný čas na správném místě
I když se to může zdát být jasné, mnozí protestující na vhodné načasování jednoduše zapomínají. A co je správné načasování? Podle Özdena by ideálně veřejnost s prosazovanou problematikou měla sympatizovat a měli by také existovat političtí spojenci, kteří by byli ochotní danou politiku prosazovat. Často existuje ale i řada vnějších okolností, které mohou vstoupit do hry – a to bez možnosti demonstrujících jakkoliv je ovlivnit.
Hlavně vášeň!
Tím, co je pro úspěch protestů ale naprosto klíčové, a to ještě více než všechny faktory popisované prostřednictvím výzkumů (o jejichž výsledcích často protestující ani nemají přílišné povědomí), je zapálení a vášeň. Zlost, smutek, nespravedlnost, touha po solidaritě. Tyto „ingredience“ jsou stěžejní součástí celé „receptury“ protestů – které by se nakonec bez nich ani nekonaly. Na druhou stranu – mnohá aktivistická hnutí v podstatě „zahazují“ příležitost k úspěchu, pokud nad tím, co již výzkumy (o nezbytných „prediktorech úspěchu“) prokázaly, jen mávnou rukou. Jak totiž uzavírá výzkumnice zaměřující se na politický výzkum, Lisa Mueller, „skutečná síla protestujících spočívá v tom, že si dokáží zachovat svou emocionální vášeň a zároveň se zaměří na nejúčinnější způsoby, jak tuto vášeň efektivně usměrnit“.