
„Nejhorší byl ten gaslighting. Už jsem si připadal jako blázen,“ vypráví muž o vztahu, který jej přesvědčil, že chce být raději single
V minulých rozhovorech jsme si spolu povídali o tvém vkusu a o tom, jak je někdy sociálně náročné oblékat se a upravovat podle svého. Taky ses mi otevřel na téma nemoci a odchodu tvé maminky, když jsi byl ještě na střední škole. Dneska už jsi dospělý a samostatný. Žiješ sám, vyděláváš si, máš své přátele a koníčky… Co ses ovšem rozhodl nemít, je partner. Než se dostaneme k tomu, proč preferuješ single život, pověz, jak dlouho jsi sám?
Sám je velmi relativní pojem. Já se sám necítím. Jak říkáš, mám kamarády a mám jich opravdu hodně. Jsem hodně společenský člověk, rád se zúčastním asi jakékoli akce, protože si myslím, že se správnými lidmi je dobře všude a je škoda odmítat zážitky. Zároveň moc rád i u sebe doma pořádám třeba ochutnávky vín nebo společenské hraní. Jsem velký fanoušek deskovek a taky mám spoustu desek a gramofon. Každý, kdo ke mně přišel, moje desky viděl. Jsem na ně opravdu pyšný. Je mi líto, ale všichni hosti to musí přetrpět! (smích)
Pokud jde o samotu, která vychází z partnerství, tak ve vážném vztahu jsem nebyl už pěkných pár let. Samozřejmě jsem měl spoustu známostí, ale nikdy je nenechávám zajít emočně daleko. Dopředu všem dávám jasně vědět, že o závazek teď nestojím.
Takže jsi vždycky férový a informuješ o tom dopředu? Netaháš nikoho, jak se říká, za nos?
Podle mě je fér tyhle věci říct rovnou, protože když se to neřekne, lidi jsou zklamaní a zranění. Já nikomu ubližovat nechci. Sám jsem si v minulosti nabil čumák dost na to, abych to působil dalším.
V minulosti jsi tedy hledal vážný vztah? Vnímal jsi to jinak?
Když mi bylo třeba devatenáct, hrozně jsem chtěl k někomu patřit. Možná to vychází i z rodiny. Naši byli spolu doslova do smrti – dokud mamka neodešla. Babička je s dědou už snad tři století, teta se strejdou jsou taky spolu, co pamatuju… Naučil jsem se, že se má žít v páru. Tak jsem to vnímal a připadal jsem si nedostatečný, když jsem nikoho neměl. Měl jsem hlad po lásce.
Hlad po lásce? Kde jsi takhle vytrávil?
Když mamka najednou nebyla, připadal jsem si doma s tátou jako v zámku z ledu. Táta je super, nechci říct, že by něco dělal špatně, ale to srdce domova tam už prostě nebylo. A táta, i když měl kamarádku, která s ním často trávila čas, maminčin odchod taky bral hodně těžce. Takže se na nějakou dobu uzavřel. Chodili jsme kolem sebe v bytě jako někde v čekárně na letišti, kde nikdo nechce být, ale musíme, protože kam jinam jít. Najednou to bylo hrozně neosobní. Takže jsem nějakou dobu opravdu šílel.
Přišlo mi, že se kolem mě všichni párují, jenom já ne. Řešilo se kdo s kým bude žít na vysoké a mě vypekl kámoš, se kterým jsme měli v plánu být na bytě, protože i on si našel holku a najednou přišel s tím, že budeme bydlet spolu tři. Nakonec od toho ustoupil úplně, protože se rozhodli, že chtějí soukromí. Zpětně samozřejmě tohle rozhodnutí chápu, ale když vám není ani dvacet a máte pocit, že jste na světě sami, tak vás vykolejí, že najednou jdete bydlet k cizím lidem do spolubydlení. Připadáte si jako vyvrhel, cizák… Všechno se hroutilo a já visel na internetu, pořád jsem si s někým psal a snažil jsem se o smysluplné schůzky, rande, ze kterých něco klapne. Ale když někoho takhle na sílu naháníte, nikdy to nevyjde…
To zní, že jsi chtěl hlavně vztah, ne toho určitého člověka, se kterým sis třeba zrovna psal…
Vždycky jsem si myslel, že jsem zamilovaný. Rychle jsem se napoutal, citově zavázal a pak jsem samozřejmě měl jenom oči pro pláč. Bylo to celé zoufalé. Nebylo to o lásce k nim, ale o nedostatku lásky ke mně. Neuměl jsem být sám.
To se změnilo kdy? Vím, že jsi vážný vztah nakonec měl. Velmi vážný. Dokonce jste spolu bydleli…
Já nechci zveličovat, ale tehdy to bylo jasné od prvního rande, že to bude jiné. Bylo to intenzivní od prvního dne. Zamiloval jsem se, on taky, první měsíce mi přišlo, že lítám na obláčku. Já jsem tehdy bydlel ve spolubydlení a on taky, tak jsme se dohodli, že si najdeme nějaké své, protože nás oba štvaly ty stejné problémy jako je sdílená koupelna s lidmi, co po sobě ani nespláchnou umyvadlo, když se holí, nebo věčná záhada mizejícího jídla z lednice. Mně pořád docházela aviváž, i když jsem ji pořád dokola kupoval jako bych pral deset praček týdně. Měl jsem toho dost, takže rozhodnutí žít spolu bylo rychlé. Strašně jsem se těšil. Byli jsme samozřejmě nakupovat a hned jsme garsonku, kterou jsme si pronajali, vymalovali okrovou barvou. Vybírali jsme kytky, jako by to nebyly prostě pokojovky, ale životně důležité doplňky… Užívali jsme si to.
To zní, že ale pohádka dlouho nevydržela. Cítím, že směřujeme k nárazu, je to tak?
Ani nevíš jakému! Tehdejší přítel, říkejme mu Ivan, nebyl u rodiny vyoutovaný. Což by nevadilo, já bych snesl, že mě neukáže rodičům. Ale znamenalo to mnohem víc psychických problémů, než by se zdálo. Já jsem tou dobou začínal „kvést“. Tak říkám období, kdy jsem začal chodit na manikúru a postupně jsem si nakoupil pec na nehty a gely domů, protože je to ve finále levnější, a navíc jsem kreativní člověk, takže mě bavilo si dělat nehty sám. Začal jsem nosit šperky, výraznější outfity… A to přítel nenesl dobře. Ze začátku mi do toho jenom mluvil, říkal mi, že mi něco třeba nesluší nebo že vypadám divně. Ale nakonec to zašlo tak daleko, že mi třeba moji pec na nehty vyhodil do popelnice.
To tě muselo ranit, a navíc takové věci nestojí malé peníze, když jsi navíc student a počítáš každou korunu. Stávalo se to často?
Často mi věci zakazoval nosit, schovával mi je a tvrdil, že neví, kde jsou. Dodnes nevím, kde skončily některé moje doplňky. Když jsme chodili venku, nikdy mě nedržel za ruku, protože se bál, že nás někdo uvidí, což chápu, když ještě nejste úplně srovnaný s rodinou a vším okolo, ale později už se mnou nechtěl chodit vůbec nikam, že se prý za mě stydí. Že jsem b*zna na první dobrou a že ho svým vzhledem stavím do pozice, kdy lidem, kteří nás spolu vidí, hned musí dojít, že jsme spolu, i když on ještě není připravený se o tom bavit. A to jsme se jeden druhého na veřejnosti ani nijak nedotýkali.
Co s člověkem taková energie ve vztahu udělá? Jak jsi to prožíval?
Moje váha tehdy hrozně kolísala. Byl jsem víc unavený a podrážděný. Měl jsem pocit, že si neustále musím hlídat záda a nemůžu být sám sebou s radostí. Kdykoli jsem se projevoval za sebe, měl jsem pocit, že tím někoho obtěžuji, a to je náročný pocit. Dodnes s ním bojuji a jsem přesvědčený, že je to traumatem právě z tohohle vztahu. Těch hádek a křiku bylo na mě moc. Nejhorší byl ten gaslighting, kdy víte, že jste si třeba večer někam dali věci a ráno už tam nebyly, ale partner, jediný člověk, který je mohl přesunout, vám do očí tvrdil, že je neviděl. Už jsem si připadal jako blázen. Že jsem nepozorný a padlý na hlavu. Nemohl jsem pořád něco najít. Neustále jsem se snažil nevyvolávat problém, ale nějakým záhadným způsobem stejně vždycky vzniknul. Stačilo stát u zrcadla a dělat si vlasy a už jsem slyšel: „Děláš mi to schválně?!“ Hned byl naštvaný, protože prý chci být moc výrazný a strhávat na nás pozornost – abych ho donutil ke coming outu a k žárlení. Bylo to vysilující. Ani nevím, kolikrát jsem se sesypal.
Jak jsi ten vztah ukončil?
Rozešli jsme se mockrát, většinou na pár hodin. Ale nakonec jsem si prostě vzal svoje věci a odjel na léto k tátovi. Nechal jsem majiteli našeho bytu tříměsíční výpověď a přestal jsem brát telefony, protože to se nedalo. To byl neustálý příval útoků nebo naopak pláče a proseb, někdy se to míchalo i dohromady. Ivan mi neustále psal a volal a jeho nálady se měnily během minut. Tím hůř, když pil nebo si něco vzal. Podle mě nejde žít s nevyrovnaným člověkem, který na sobě odmítá pracovat. Je to opravdu hazard s vlastním zdravím. A od té doby jsem rád, že jsem sám. Už se nechci doma stresovat. Potřebuju si po práci odpočinout, ne se bát, co mě čeká.