„Můj partner zemřel. Náš vztah jsme tajili, nemohl jsem se s ním ani rozloučit. Teď nevím, jak truchlit,“ shrnuje svou bolest Jan
Jane, aktuálně se nacházíte v obtížné životní situaci. Můžete se nejprve ohlédnout do minulosti a přiblížit váš vztah s partnerem?
Můj muž byl moje životní láska, jakkoliv pateticky to může znít. Byli jsme spolu osm let. Jenže to má svá „ALE“. On byl totiž z rodiny, kde byli proti gayům a obecně všem LGBT věcem hodně vysazení. Ne kvůli náboženství, což by třeba někoho mohlo napadnout. Prostě měli takové nastavení mysli. Že prostě po boku muže může být jen žena. Především otec mého muže byl vůči gayům hodně nenávistný, tedy minimálně podle toho, co jsem si vyslechl za historky – osobně jsem ho totiž nikdy nepotkal. Každopádně právě to byl taky důvod, proč pro mého muže nepřipadalo v úvahu, že by doma to, že je gay, řekl.
Žili jste spolu osm let tajně?
No, spolu úplně ne. To by neprošlo. Měl spolubydlící, ženu. Ta byla lesba. Ale pro mužovy rodiče to navenek vypadalo „dobře“. Díky tomu, že rodiče naštěstí bydlí v jiném městě, nebyl to zas takový problém. Občas prý přijeli na návštěvu, vypili kávu s domnělou přítelkyní a zase jeli domů. Naštěstí to nikdy nedospělo do fáze, kdy by došlo na společné trávení Vánoc a podobně. A když jsme chtěli být spolu, tak jsme byli u mě.
Nebylo vám někdy líto, že jste něco jako „utajený milenec“?
Samozřejmě, že bylo. Několikrát jsme to s mužem probírali – zejména vzhledem k budoucnosti. Já jsem ho dokonce postavil před ultimátum, že až oslavíme desáté výročí, tohle se prostě musí změnit. Chtěl jsem společný byt, vztah bez obav, že nás náhodou někdo někde spolu vyfotí. A že to všechno praskne. Pak jsem toho ultimáta litoval, protože muže to hrozně zdrtilo a bylo vidět, jak neví, jak se s tím vypořádat. Jenže na to finální řešení stejně nakonec nedošlo. A teprve pak jsem taky poznal, jaký problém může to, že jsme vztah tajili, vlastně být.
Narážíte na úmrtí vašeho partnera?
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Paradoxně jsem se to dozvěděl právě od jeho spolubydlící. Na tom vlastně nic překvapivého není – nebyli jsme svoji, nebydleli jsme spolu… a jeho rodina o mně nevěděla. Muž jel na služební cestu a už se z ní nevrátil. Prý mu náhle selhalo srdce. V tu první chvíli jsem myslel, že selže i mně. Celý můj život se zhroutil. Chtěl jsem vědět víc, chtěl jsem se rozloučit, jít na pohřeb… Nic z toho jsem ale nemohl. Kusé informace jsem se dozvídal právě jen od jeho spolubydlící, která s jeho rodinou řešila předání věcí a tak. Jela i na pohřeb, který byl ale jen pro rodinu a její blízké. Takže já jsem nemohl. Nemohl jsem nic. Doma jsem jen zapálil svíčku a celé hodiny do ní zíral.
Jak je to dlouho, co ke všem těmto událostem došlo?
V březnu to bude pět měsíců. Ale mám pocit, jako by to bylo včera. Všechny mužovy věci, které u mě doma měl, jsou stále na svém místě. I jeho zubní kartáček. A já pořád čekám, že se náhle otevřou dveře a ukáže se, že tohle všechno byl omyl. Prý existují nějaké fáze truchlení nebo přijetí těžkých životních zkoušek. Popírání, smíření a tak. Už bych moc chtěl dojít k tomu smíření, ale nevím jak – nedaří se mi to všechno ukončit. Pro mě totiž náš vztah a mužův život konec neměl. Byl jsem se po čase tajně podívat na jeho hrob. Připadal jsem si jako nějaký kriminálník, když jsem kličkoval hřbitovem, abych při vší té smůle ještě nenarazil na jeho rodinu.
Jak jste vnímal jeho místo posledního odpočinku?
Vlastně úplně odosobněně. Koukal jsem na ten kámen, na jeho jméno, fotku. A prostě nic. Nedostavil se vůbec žádný pocit. Smutek, vztek, prostě nic. Ten pohled na mužův hrob pro mě byl stejně neuvěřitelný jako ta informace, že už tu není.
Měl jste možnost s někým si o vašich pocitech promluvit?
To je právě ten problém. Samozřejmě, že jsme měli nějaké společné přátele. Ale byli to spíš kamarádi, se kterými jsme šli třeba do kina nebo na pivo. Nepojily nás nějaké bližší vztahy. A ti, kdo mého muže milovali, ti o mně nevěděli. Mám pocit, že prostě nemám všechny ty pocity s kým sdílet, protože mi vlastně nikdo nerozumí. Není tu taky nikdo, kdo by se mnou chtěl truchlit a chápal, čím procházím. Sešli jsme se párkrát s jeho spolubydlící, kterou to samozřejmě taky zasáhlo, ale ona už jde dál… Už mě i ve slabé chvilce napadlo, že bych mužovu rodinu kontaktoval, ale nakonec jsem si to rozmyslel, nechci v jejich očích pošlapat jeho památku.
Často se říká, že v těžkých chvílích bychom měli sledovat pověstné „světlo na konci tunelu“. Vidíte alespoň nějaký záblesk?
Snažím se. A těším se na jaro, až bude svítit sluníčko a všechno rozkvete. Můj muž jaro miloval, vždycky jsme vyrazili do přírody a pozorovali, jak se probouzí. Tentokrát na to ale už budu sám.
