„Táta mi řekl, že jela do speciálních lázní,“ vypráví muž o maminčině odchodu. Rodičům milosrdné lži s odstupem nezazlívá
V rozhovoru, který na LUI vyšel minulý týden, jsme spolu mluvili o tvém vkusu a o tom, jak tě přijímá okolí, když jsi sám sebou i na pohled – tedy, že například máš rád upravené a nalakované nehty nebo že nosíš šperky, a to často dámské. Specificky jsme si povídali o zásnubním prstenu po mamince a domluvili jsme se, že si o rodině ještě řekneme víc. Jak vzpomínáš na dobu, kdy byla maminka ještě s vámi?
My jsme byli opravdu úplně normální rodina. Poslední dobou mám pocit, že každý vyrůstal v nějakých hádkách rodičů, ale já ne. Jestli se naši hádali, tak jsem o tom nevěděl a řešili si to v soukromí. Jsem jedináček, a navíc vymodlené dítě. Celý život jsem poslouchal dokola historku o tom, jak se naši snažili o dítě dvanáct let, ale nedařilo se jim. Až najednou, když už to vzdali, jsem se najednou zjevil. A taky se o mně říká, že to mi vydrželo dodnes, protože já opravdu všude chodím pozdě. (smích)
Pocházím z rodiny, která nikdy neměla dluhy – nebo opět platí to, že jsem o tom možná nevěděl. Naši mě jako dítě nezatěžovali dospělými problémy.
Měl jsi pocit, že ti nic nechybí? Materiálně ani emočně?
Přesně. Když se spolužáci třeba bavili o tom, že někdo má zaracha nebo že ho rodiče „zabijou“ za známku, já jsem věděl, že mě se to netýká a naplňovalo mě to vnitřním klidem. Když se mi něco nepovedlo, nikdy jsem neměl průšvih ve smyslu, že by na mě doma křičeli nebo že by mě nějak trestali. A já jsem ani nebyl zlobivé dítě, neprožil jsem vzdorovitou pubertu, takže musím říct, že jsem vyrůstal opravdu v klidu a pohodě.
Přesto jsi ale prožíval náročné stavy. Naznačil jsi nějaké existenciální myšlenky. Co vede dítě nebo dospívajícího kluka k hloubání nad smyslem života?
Já jsem hodně přemýšlel nad nějakou mojí úlohou, smyslem, co vlastně dělám na světě a proč. Připadal jsem si divný a jiný. Dlouho jsem o tom nemluvil, protože jsem ani nevěděl jak. Jako bych předstíral skoro každou situaci. Když jsme se třeba s klukama bavili venku před školou nebo když mě táta vzal na plavání nebo mamka na nákupy: všude jsem měl pocit, že jsem tam nepatřičný, že to nejsem já, že hraju roli, abych prošel úkolem, ale nebyl jsem přítomný.
Takhle hluboce jsi nad tím uvažoval už jako žák?
Neuměl jsem to takhle pojmenovat. Spíš jsem byl dost často smutný, ale smál jsem se, protože mi to přišlo vhodné. Chtěl jsem zapadat a chtěl jsem rodičům dělat radost. Tak jsem se zapojoval do aktivit se spolužáky a dělal, co se pro mě naplánovalo, ale uvnitř mě bylo něco mrtvého. Často jsem nemohl spát a čím jsem byl starší, to bylo horší, protože ty myšlenky byly složitější a složitější.
Víš, kde byly kořeny tohohle vnitřního boje?
Určitě v tom, že jsem nechápal koncept toho, kdo jsem. Když jsem vyrůstal, bylo slovo gay nadávka a já ji taky používal. V různých obměnách. A když se o někom říkalo, že gay vážně je, všichni si o něm říkali a mysleli divný věci. I já. Pamatuju, že se to jednu dobu říkalo i o našem učiteli a děti se k němu začaly chovat zvláštně. I já k němu přistupoval tak nějak obezřetně. Jestli to byla pravda, to dodnes nevím. Možná to byla jen nějaká dětská fáma. Ale tohle jsou věci, které ve mně tvořily spíš strach z toho, kdo jsem a jak si to vlastně poskládat v hlavě.
Vím, že tvoje maminka odešla, když jsi byl na střední škole. Cítíš se na to říct mi o tom víc?
Moje mamka byla nemocná. Když jsem byl malý, nevěděl jsem to. Dodnes jsme o tom s tátou nemluvili, takže je možné, že si něco vysvětluju jinak, než jak to bylo. Ale asi se z toho mezitím jednou nebo dvakrát musela dostat. Bylo to ve vlnách. Občas jezdila na procedury a rodiče mi říkali, že to je jako lázně. Že si tam odpočine a pak musí jít spát. Bývala unavená. A pak bylo i docela dlouhá období, kdy ale sílu měla a vypadala šťastně.
Myslel jsem si, že má v různých obdobích jen hodně práce doma, a proto hodně spí a je utahaná. Takhle mi to rodiče vysvětlovali. Že mamka toho na baráku dělá hodně, když jsem ve škole, proto pak spí. Dodnes si pamatuju situaci, kdy jsem za mamkou vpadl do ložnice, protože mě honil bratranec. A mamka si zrovna dávala paruku. Hrozně jsem se lekl. Netušil jsem, že nemá vlasy. Utekl jsem a brečel. Bál jsem se vrátit. Neumím to vysvětlit, ale měl jsem hrozný strach a dlouho se mi o tom zdálo. Do té doby jsem si byl jistý, že mamka má vlasy svoje.
Mluvil jsi o tom pak s rodiči někdy?
Ani ne. Jen mi mamka řekla, že jí vlasy vypadaly z toho, jak se pořád o něco strachuje. Ona vždycky několikrát kontrolovala zámky, sporák, všechno… Řekla mi tehdy, že to má z toho a ať se nebojím. A já na to nic neřekl. Bylo to pro mě hrozně nepříjemné a nevěděl jsem, jak reagovat.
Zmínil jsi, že maminka věděla o tvé orientaci. Jak blízcí jste si byli? O čem všem jste mluvili?
To je složité takhle říct. O nemoci jsme nemluvili nikdy. O těch mých stavech taky ne, protože jsem je neuměl popsat a styděl jsem se za ně. Ale asi v osmé nebo deváté třídě za mnou mamka přišla a začala mi vysvětlovat, že je v pořádku, pokud se někomu líbí kluci. Řekla, že je to stejné, jako když se ti líbí holky, a je to normální. Pamatuju si, že jsem ze sebe nedostal ani slovo. Jen jsem kýval nebo kroutil hlavou na otázky. Takhle se dozvěděla, že koukám po jednom klukovi a že mě holky nezajímají. A pak jsme šli na zahradu pro jahody na palačinky. Jako by se nic nestalo.
O vztazích jsme si povídali i dále. A především o tom zásadním, bolavém a toxickém jsme společně připravili rozhovor, který si můžete na LUI přečíst přesně za týden.
Maminka odešla, dá se říct, zničehonic. Dospělý a informovaný by to možná očekával, ale ty jsi nikdy všechna fakta nedostal. Byl bys raději, kdybys podrobnosti předem znal?
Já vlastně nevím. Někdy si říkám, že bych to chtěl vědět a že mě to štve, protože jsem se mohl rozloučit. Neviděl jsem mamku dva měsíce před tím, než odešla. Táta mi řekl, že jela do Itálie do nějakých speciálních horských lázní. Uvědomuju si, že díky tomu, že mě rodiče před pravdou chránili, na mamku mám většinu hezkých vzpomínek. Mohl jsem místo toho mít ještě víc traumat. Nevím, co je správně. Jen to, že je špatně, že tu mamka už není. Když najednou nebyla, bylo to zvláštní. Byl jsem zvyklý na její nepřítomnost, ale ne na pocit, že už se nevrátí. To mě úplně zdrtilo. Kdybych věděl všechno, možná bych to nezvládl, takže tátovi nezazlívám, že si vymýšlel do poslední chvíle. Určitě mi rodiče neřekli pravdu ve spoustě věcí. Dodnes třeba nevím, jakou roli doopravdy měla tátova kamarádka, která v době, kdy byla mamka v lázních často, trávila se mnou a tátou většinu času. Vědět to asi nechci. Když budu úplně upřímný, na jisté úrovni vědomí jsem asi věděl všechno, jen jsem se rozhodl, že to radši vnímat nebudu. Sám nevím, co bych řekl svým dětem, pokud nějaké někdy budu mít. Jen hodně bolí, že nepoznají babičku. Moje mamka by totiž byla skvělá babička
