„Odjakživa toužím po dětech, podle partnera je to ale proti přírodě. Stále se kvůli tomu hádáme,“ bojí se rozchodu Patrik
Patriku, jak dlouho trvá vaše soužití s partnerem a jak „klape“?
Seznámili jsme se před necelými deseti lety na jedné firemní akci. Nebál bych se říct, že to byla láska na první pohled. Okamžitě jsme si rozuměli, jako bychom se dávno znali. Takže vývoj našeho vztahu tomu taky odpovídal. (smích) Během tří měsíců jsme spolu začali bydlet, nejprve v nájmu, a asi po dvou letech jsme si pořídili bydlení vlastní, společné. Máme psa, kočku, dalo by se říct, že žijeme opravdu spokojený partnerský život. Ale já bych to chtěl posunout dál a mít rodinu, odjakživa toužím po dětech.
Jak jsem pochopila, tak právě téma dětí a rodičovství se u vás doma stalo předmětem vleklých sporů…
Přesně tak, celá ta debata začala podle mého názoru úplně nevinně. O jedněch Vánocích jsem pronesl něco v tom smyslu, že by bylo skvělé zažívat Vánoce s dětmi, že by to byla velká radost. Že bych rád vše připravoval pro ně. Partner ale reagoval velmi podrážděně, že snad máme neteře a synovce a že to bohatě stačí. Překvapilo mě, jak prudce tu myšlenku odmítl, ale přikládal jsem to spíš předvánočnímu stresu a nechal to plavat. Když jsem pak to téma otevřel po nějakém čase, vše se opakovalo.
Vysvětlil vám partner důvod svých reakcí?
Snažil jsem se s ním o tom bavit v klidu. Vysvětloval jsem mu, že možností je dnes řada, já osobně bych rád dal domov dítěti nebo dětem, které jejich vlastní rodiče opustili. I v tomhle případě jsou různé cesty, ale vlastně jsem se k ničemu detailnějšímu ani nedostal. Partner hned vybouchnul vzteky, že na děti mám rychle zapomenout. Že to, aby dva chlapi měli děti, je proti přírodě, a že on se tím odmítá dál zabývat. Já přitom chtěl dítě adoptovat, ne zplodit... (smích)
Čím si tohle jeho stanovisko vysvětlujete?
Já vlastně nevím, co si o tom myslet. Naprosto mě to šokovalo. Nechápu, kde na něco takového přišel, ale pokaždé, když jsem se s ním o tom pokusil nějak v klidu promluvit, okamžitě mě odpálkoval.
Jste spolu už téměř deset let, nikdy v minulosti se váš partner tímto způsobem neprojevil? Nepozoroval jste třeba náznaky, že o děti nestojí? To jste nijak blíž neprobírali svou budoucnost a plány?
Ničeho varovného jsem si nikdy nevšiml. S našimi synovci a neteřemi partner vychází bez problémů, občas u nás bývají i na prázdniny – a nikdy jsem nezaregistroval jakýkoliv problém. Děti ho mají rády. A vždycky jsem si myslel, že on je taky. Teda, děti našich příbuzných jistě rád má. Ale je pro mě záhadou, proč tak extrémně odmítá myšlenku, že bychom měli vlastní.
A co se týká našich plánů do budoucna – jistěže jsme o tom mluvili. Ale v počátku našeho vztahu jsme se spíše soustředili na práci, na naše kariéry a budování společného bydlení. Máme poměrně velký byt, když jsme si ho pořizovali, já jsem si při plánování našich pracoven říkal, že by to mohly být časem dětské pokoje. Ale bylo to tehdy nevyřčené přání. Možná kdybych se o tom zmínil, řada věcí by dnes byla jinak.
Jak to myslíte?
Poslední dva roky kolem toho tématu vlastní rodiny chodíme jako okolo pověstné horké kaše. Jinak nám to doma klape, ale tohle tu pořád visí ve vzduchu. Partner je naštvaný, že já to nevzdávám. A mě už taky štve, že on tu myšlenku odmítá i připustit a o možnosti mít děti i debatovat. Já jsem po rodině toužil vždycky a teď je mi líto, že on ji nechce. A občas dokonce i pochybuju, jestli (a jak dlouho) v tom vztahu dál setrvávat.
Takže vy jste se o tom, jak moc chcete mít rodinu, v počátcích vašeho vztahu nezmínil? To možná také byla trošku chyba…
Zpětně si to říkám taky. Jenže gay vztahy jsou přece jen jiné. Téma rodiny obvykle probírají hetero páry. U těch se navíc to, že budou mít děti, tak nějak čeká. My jsme se o tom s partnerem nebavili – a moje náznaky toho, že bych taky chtěl děti, v minulosti evidentně nebyly dostatečně jasné. A měly být. Protože je pravda, že ne každý gay děti chce. Takže v tomhle smyslu jde „vina“ opravdu asi za mnou, že jsem hned nevyložil karty na stůl.
Po docela dlouhé době, co s partnerem žijete, vás ani nenapadá důvod, proč by partner možnost založení rodiny tolik odmítal?
Od něj samotného jsem se, jak jsem už říkal, nedozvěděl vůbec nic. Tedy kromě té absurdní myšlenky, jak je to proti přírodě. Ptal jsem se ale jeho sestry, jestli jí nenapadá, v čem by mohl být problém. A v podstatě nás napadlo jediné: strach, jestli by to zvládnul a byl dobrý táta. Protože oni vyrůstali jen s maminkou, otec je opustil, když partnerovi bylo jedenáct. To samozřejmě nějaký vliv mít může. Je to ale taky velmi citlivé téma, partner o otci vůbec nemluví, nikdy mu to neodpustil.
To ale zní jako docela relevantní zdůvodnění…
Uznávám, že ano. A bude to znít hloupě, ale vlastně doufám, že to tak je. Pro mě to totiž znamená určitou naději na změnu. Pokud by si totiž opravdu myslel, co mi řekl, myslím, že kdybych narazil na někoho, kdo cítí věci jako já, vedlo by to k rozchodu. Jestli to ale všechno spíš pramení z nějakého traumatu a nejistot, věřím, že by se na tom dalo zapracovat. Partnerova sestra mi slíbila, že s ním zkusí promluvit a doporučí mu případně návštěvu terapeuta. Tak uvidíme. Já se každopádně nevzdávám. Dát dítěti, které nemělo to štěstí vyrůstat v milující rodině, láskyplný domov, je něco, co považuji za vrcholně smysluplné. Snad k tomu časem dojde i partner.
