„Nalakované nehty v práci nikomu nevadí. Nenávistní jsme doma,“ říká muž, který prý největší šikanu zažil od nejbližších
Vím o tobě, že pracuješ v korporátním prostředí a také to, že ses původně velmi bál, jak bude tvoje profesní okolí reagovat na tvůj vkus. Proč?
V Česku ještě není tak úplně běžné vídat muže ve stereotypně ženském typu oblečení nebo doplňcích. Já nemám žádnou zálibu v šatech, co se mi ale líbí, jsou krásné, upravené nehty, jak vidíš. A taky šperky. Rád nosím náhrdelníky, náramky, prsteny… Nejradši z prstenů mám ten, který mám po mamce. Byl to její zásnubní. Samozřejmě jsem mnohokrát slyšel dotaz, proč nosím prsten, který je dámský. Ale já to takhle nevnímám. Kdo rozhodne, jaký prsten je pro mě vhodný? Kdo jiný než já?
Já ten prsten nosím už devět let. Mamka odešla před skoro dvanácti. V té době jsem byl na střední škole a nesl jsem to podle očekávání – takže naprosto strašně. Moje mamka byla moje největší opora.
Maminka věděla i to, že jsi gay? Kdy proběhl tvůj coming out?
Věděla, že se snažím přijít na to, kdo jsem. Prožíval jsem to hodně drsně. Často jsem váhal, jestli stojí za to žít, jestli jsem normální, jestli vůbec patřím mezi ostatní. Člověk v tom věku bývá hodně zmatený – i pokud nemá rozhašenou identitu jako já. Koketoval jsem s tím, jestli se cítím jako kluk, což jsem došel k závěru, že ano, ale že se necítím jako moji spolužáci. Něco se mnou bylo jinak a měl jsem pocit, že je to určitě špatně. Měl jsem problém udržet na čemkoli pozornost a dobrou náladu. Pořád jsem se topil v nějakých myšlenkách. Přemýšlel jsem nad smyslem světa, lidské existence, nad tím, proč jsem vlastně tady, jaký to má dopad na okolí. Pořád jsem vážil svoji hodnotu a připadal jsem si úplně k ničemu.
Prsten nosíš devět let, ale maminka odešla před dvanácti. Co se tehdy změnilo?
Pamatuju si, jak jsem tehdy zvládnul první zkouškové na vysoké. A byl jsem na to hrdý, protože to byl velký tlak a chvíli jsem si myslel, že to prostě nedám. Chtěl jsem to mamce říct a hodně jsem na ni tehdy myslel. A tak, když jsem přijel domů, jsem ten prsten našel ve šperkovnici a vzal si ho. Samozřejmě s tátovým vědomím. Myslel si, že ho chci jako suvenýr, něco, co mi bude ležet na poličce, ale já si ho dal na prst. Tehdy na mě koukal v šoku, ale kromě jediné věty neřekl nic. Řekl jen: „Přeci nebudeš nosit ženskej prstýnek.“ Byl z toho u zmatený a nabídl mi, že mi za zkouškové koupí jiný, pánský. Nechápal ten význam, ale přijal, když jsem to odmítl.
Někdo jiný to nepřijal? Někdo z tvých blízkých?
Babička byla proti. Kromě logického důvodu, protože se bála, že ho ztratím, mi samozřejmě řekla, že budu vypadat jako tydýt. A podle tónu a výrazu tím narážela hlavně na to, že si lidi automaticky budou myslet, že jsem gay nebo jiný zástupce LGBT+. Nevím, jak se vyhnout všem slovům, která jsem od té doby na svůj účet slyšel, protože jsou vulgární a ošklivá a nechci je používat, ale asi si je umíš představit.
Od babičky? V té době ses odhodlal být víc sám sebou, pokud jde o vzhled?
Nejen od babičky. A říkáš to hezky, že jsem se rozhodl být sám sebou. Babička volila spíš slovo kašpar nebo hůř. Až do nějakých dvaceti jsem byl průměrný nevýrazný gay. I to neslo hodně lidí z mého blízkého okolí všelijak. Ale jakmile jsem rozkvetl, to bylo zlé. Takových urážek, co jsem slyšel od lidí, kteří mi tvrdili, jak mě mají rádi, to jsem nikdy od cizích neslyšel.
Bojoval jsi s tím i ve škole?
Právě, že vůbec. Maximálně se někdo zeptal, odkud něco mám nebo mi pochválil výběr. Byl to pro mě kulturní šok. Doma jsem dostal čočku od babičky, tety, strejdy, dokonce i kamarádů. Pak jsem přijel do Prahy a nic. Občas jsem šel do školy se staženým žaludkem, než jsem si zvykl nosit doplňky pravidelně a čekal jsem nějaké zlo. Ale nikdy jsem si nevšiml, že by si na mě někdo ukazoval.
Čekal jsi zlo, a přesto ses projevil podle svého. To je přeci krásná odvaha a důkaz sebepřijetí!
Je, ale taky žijeme mezi lidmi a je těžké se neustále vymezovat a obhajovat. Nedivím se těm, kteří to neudělají, protože je to tlak. Nedivím se ani nevyoutovaným, protože i to je nápor na psychiku. Lidi jsou jako vosy, když na to přijde.
Byla pro tebe vysoká škola v podstatě ozdravné místo?
Jednoznačně. Rozkvetl jsem tam a hrozně rád na studium vzpomínám. Chvíli jsem koketoval s tím, že půjdu studovat dál, ale pak mi došlo, že na to nemám. Vracel bych se jen kvůli tomu pocitu, tomu, jak dobře mi tam bylo, ale netuším, jak bych napsal něco ještě složitějšího než diplomku. I to mi málem zlomilo vaz. (smích)
Chtěl jsi mluvit o své práci. Respektive o tom, jak tě přijímají tam. Proč ti záleží na tom, aby to zaznělo?
Protože mě mrzí, jak se v Česku pomlouvá společnost. Opravdu. Češi nejsou tak hnusní, jak se tváří média. Já jsem se korporátu bál. Myslel jsem si, že to je místo, kde nikdy nechci skončit. A teď tam jsem a jsem hrozně rád. Samozřejmě musím plnit spoustu věcí a pravidel, ale nikdy mi nikdo ani nenaznačil nic homofobního. Opravdu nikdy. Jsou tam taková pravidla, že i kdyby se někdo takový našel, stálo by ho to místo. A nejlepší na tom je, že ani nemám pocit, že by se někdo bál být upřímný. Necítím tam žádnou nenávist nebo předsudky. Ani nalakované nehty v práci nikomu nevadí. Za mě jsme my, Češi, nenávistní doma. V soukromí.
Kdo se k tobě zachoval nejhůř? Zklamala tě nejvíc babička?
Je pravda, že babiččiny řeči jsem často obrečel. Největší šikanu jsem zažil od nejbližších. Těch, co mě prý milují. A nejvíc ze všech mi ublížil můj vztah, který jsem měl před pár lety. Tehdejší partner to neměl doma úplně srovnané, většina blízkých nevěděla, že je gay, tajil mě… Tohle všechno jsem chápal. Ale on si bohužel tu frustraci vybíjel na mně. Měl na mě vztek, že mám odvahu jít ven upravený tak, jak se mi to líbí. Myslím si, že mi to záviděl. Ale ani tohle vysvětlení mi nepomohlo prožívat to méně bolestně. Byl ke mně hodně vulgární, několik věcí mi i vyhodil, byly to velké scény, jak se za mě prý stydí. Jak vidíš, pořád o tom nemůžu mluvit, aniž by se mi chtělo brečet. Bylo to hrozné období.
O toxickém vztahu i o maminčině odchodu a coming outu v rodině si můžete přečíst v pokračování rozhovoru v příštích týdnech – vždy v pátek – na LUI.cz.
