
„Nutili mě být muž. Otec mě chytil za genitálie a dokazoval mi, že jsem kluk,“ vzpomíná intersexuální Yvonne. O svou identitu bojuje 63 let
Ani kluk – ani holka
Ivonne Grey se narodila v roce 1961 jako intersexuální, tedy s pohlavními znaky ženy i muže. V rodném listu měla napsáno David, ale v kolonce, kde má být uvedeno pohlaví, byla jen vodorovná čára. „Když jsem ten dokument v pubertně poprvé viděla, bratr se mi vysmál – prý nejsem nic. Kluk ani holka,“ vzpomíná Yvonne ve své otevřené zpovědi. Její rodiče se před ní skutečnost, že se narodila jako intersexuální, rozhodli tajit. „Je to stav, který tehdy medici označovali jako hermafrodit. Měla jsem reprodukční a sexuální anatomii, která z biologického hlediska neodpovídá ani ženě a ani muži,“ popsala Yvonne.
A jelikož její rodiče se rozhodli, že ji vychovají jako chlapce, od malička tím trpěla. Snad i z obavy, že pravda vypluje na povrch, Yvonnin otec vždy velmi radikálně až agresivně trval na tom, že je Yvonne chlapec a jako chlapec by se také měla chovat. „Moje rodina mi celý život odpírala mé pravé já,“ popisuje Yvonne svůj celoživotní boj o uznání toho, kým je.
Šikana, odmítnutí a teror
Většinu svého života čelila odmítání ze strany svého okolí – ze strany rodiny, učitelů i lékařů, kteří to, co jim opakovala, ignorovali. „Narodila jsem se sice jako intersexuál, ale celý život jsem chtěla být ženou – a to od nejútlejšího věku, kdy jsem mohla chápání sebe sama vyjádřit,“ vzpomíná Yvonne. Nikdo ji ale neposlouchal. Pouze jediná učitelka porozuměla její bolesti, ale když se jí snažila pomoci, přišla o práci. „Když mi bylo jedenáct, otec mi přikázal, že nesmím nikomu říkat, že chci být holka. Když jsem odpověděla, že to je to jediné, co si přeju, rozepnul mi kalhoty a začal mi osahávat genitálie. U toho křičel: co to držím? Matka tomu přihlížela a otec se smál,“ vzpomíná také Yvonne.
Yvonne byla následně rodiči donucena podstoupit další chirurgické zákroky, které měly podpořit to, že je chlapec. „Ve čtrnácti letech jsem se cítila tak zneužita, že jsem se pokusila oběsit. Otec mě ale našel, vysmál se mi a řekl, že by mě sice viděl rád zemřít, ale příliš by to věci zkomplikovalo,“ popsala také s tím, že tehdy jí otec řekl, že to byl on, kdo záhy po jejím narození rozhodl, že z ní bude chlapec. „Pak jsem zaslechla, jak můj pokus o sebevraždu popisoval matce – a ta reagovala slovy, proč mě nenechal viset. Cítila jsem se bezcenná a nechutná,“ dodává mrazivé detaily z dob svého dospívání Yvonne.
Nakonec Yvonne její rodina donutila, aby šla na matriční úřad a tam si nechala vystavit nový rodný list, kde by bylo již uvedeno mužské pohlaví. „Nebylo mi ještě dvacet, ale stala jsem se oficiálně mužem, i když jsem chtěla žít jako žena,“ popsala. Jelikož ale měla ještě dělohu, snu žít jako žena se nevzdávala. I to jí ale bylo odepřeno, lékař jí odmítl dát lékařské záznamy a rodiče jí zahájení tranzice zakázali. „Otec mě zbil a prohodil skleněnými dveřmi. Matka na mě plivala a nazvala mě šílencem. Pak mě vyhodili z domu…“
Po dlouhých průtazích, lékařských a úředních bojích se nakonec Yvonne v roce 1990 podařilo dosáhnout změny jména na úředních dokumentech. Z Davida se stala Yvonne. A v roce 1994 se poprvé díky novému lékaři dostala ke svým lékařským záznamům označeným velkými červenými písmeny jako obsah, který by pacient nikdy neměl vidět. „Konečně jsem se dozvěděla pravdu. Lékař mi vysvětil, že jsem velmi vzácný typ člověka, kongenitální eunuch či pravý hermafrodit, narodila jsem se s nejednoznačnými genitáliemi. V mém těle byla tkáň vaječníků i varlat,“ popsala.
A happy end? Ten se nekoná. Ačkoliv Yvonne žije na anglickém venkově, kde si také sama postavila domek, má práci a mohlo by se zdát, že vše dobře dopadlo, faktem je, že i tam o její identitě kolovaly různé nepravdivé fámy. Snaží se je ale ignorovat a žít co nejspokojeněji. Ovšem ani po 63 letech stále nedosáhla toho, aby úřady změnily údaje na jejím rodném listě. „Na rodném listě mám stále jméno David a jsem na matrice evidována jako chlapec. I když jsem si celý život přála být ženou,“ uzavírá svůj příběh.
Na pohlaví i genderu záleží
To, s čím se celý život Yvonne potýká, je pak také svého druhu důkazem krátkozrakosti těch, kteří popírají existenci trans lidí. Také oni si jsou – navzdory tomu, co říkají jejich rodné listy a o čem vypovídají jejich pohlavní znaky – jisti tím, že „nežijí ve správném těle“ (byť transgender je samozřejmě jiný „problém“ než intersexualita). Yvonnin boj za uznání pohlaví neslučujícího se s tím, co má uvedeno v úředních dokumentech (a k čemu ji nutilo okolí), se v mnoha ohledech může zdát extrémní, ale právě do nového extrému míří stávající šířící se myšlenky, že pohlaví existují jen dvě (byť za tzv. třetí pohlaví je považována právě intersexualita) a že „transgender je ideologie“. Transgender (a také intersex) jsou ale lidé. Lidé, kteří žijí mezi námi. A mělo by být v zájmu každého z nás, aby už nikdo nemusel prožívat to, co Yvonne.