„Česko není tak homofobní země, jak se často říká,“ tvrdí youtuber Lukáš Fritscher alias Lukefry
Začnu dvěma nejnovějšími událostmi: vyjádření Donalda Trumpa k existenci pouze dvou pohlaví, respektive obecně přístup jeho administrativy k LGBTQ+ komunitě, a manželství pro všechny v Thajsku, které nyní vešlo v platnost. Prožíváte podobné světové dění, nebo vás zajímá jen to, co se odehrává u nás?
Abych se přiznal, tak za ty roky, co tohle všechno sleduji, jsem si vybudoval k podobným vyjádřením a dějům jakýsi krunýř, protože se to děje prakticky každý den, jen v jiné části světa. Kdybych si měl všechno brát osobně a k srdci, tak pravděpodobně neřeším nic jiného než obrovskou emocionální dráhu. Takže k tomu přistupuji s odstupem a beru to více jako čistá fakta než něco, co bych měl jakkoliv emočně prožívat. Už jen z toho důvodu, že když se něco děje na druhé straně planety, tak s tím člověk odsud moc neudělá.
Když už, tak se mě dotýkají spíš lokální témata, kupříkladu to, co se stalo pár let zpátky v Bratislavě v baru Tepláreň. To mě opravdu velmi zasáhlo. Když se jakékoliv queer téma řeší u nás, tak mě to samozřejmě zajímá, ale kdybych se měl rozčilovat nad každým výrokem, tak bych nedělal nic jiného. A já mám v životě lepší věci na práci než se rozčilovat.
Vy jste nikdy nenatočil žádné veřejné coming out video, jak se mnohokrát stalo u jiných influencerů, protože, jak jste sám řekl, sexuální orientace nemá nic společného s tvorbou. Jak tedy vnímáte toto jejich rozhodnutí i s ohledem na to, že to může pomoct tisícům jejich sledujících, kteří se coming outu bojí?
Rozhodně nechci, aby to vyznělo tak, že mi to vadí. Naopak, takové video může skutečně pomoci mnoha lidem. Já sám jsem jich před vlastním coming outem viděl spoustu. Jiný přístup jsem se rozhodl zvolit primárně z toho důvodu, že se považuji za člověka, u kterého je tvorba mnohem podstatnější než jeho život. Nikdy jsem tvorbu nestavěl na svém osobním životě. Z toho důvodu mi přišlo trochu hloupé, aby se jedna z mála osobních věcí, kterou v nějakém samostatném videu řeknu, týkala mé sexuální orientace.
Neznamená to, že se za svou orientaci stydím a že mám potíž o ní mluvit. Když dojde na vztahy, nemám problém mluvit o svém příteli a o sobě jako gayovi. Za ty roky, co jsem veřejně známá osobnost, jsem udělal takových malých coming outů desítky, ale jedno velké video, které by upoutalo třeba i pozornost lidí, kteří by si ho ani nerozklikli a neposlechli, mi prostě přišlo zbytečné. Možná i proto, jak bylo řečeno, že už takových videí na scéně několik máme.
Zdržím se ještě u LGBTQ+ komunity jako takové. Jak se stavíte k její současné polarizaci, kdy spoustě jejích členů vadí přehnaný aktivismus a tlačení na tvorbu stále nových zákonů a nařízení na jejich podporu?
Pravda je, že já sám se považuji za toho lehce umírněnějšího a pragmatičtějšího účastníka debaty, ale to spíš vychází z nějaké mé zkušenosti, jak mluvit s odpůrci podobných témat. V okamžiku, kdy se zaškatulkujete jako „aktivista“, tak ztrácíte schopnost mluvit s lidmi, kteří mají rozdílný pohled na věc, protože už vás nebudou brát vážně. Když to řešíte trochu s odstupem a racionálně, tak můžete s těmi, kteří vcházeli do debaty s vyhraněným názorem, dosáhnout toho, že aspoň uznají nějaké vaše poznatky.
Mně se to hodně dařilo v době, kdy jsme tu měli registrované partnerství. Denně jsem docházel k tomu, že hromada lidí netuší, že to není to stejné, co manželství, že tam chybí spousta elementů. Ale v okamžiku, kdy bych byl zaškatulkovaný jako queer aktivista, tak už by mě někteří brali jako člověka zaslepeného vlastní pravdou. Ta hranice mezi tím, kdy jakákoliv témata intenzivně řešit, a kdy v nich naopak ubrat, je hrozně tenká. Přesně proto nastává situace, jak říkají mnozí, že je tu nějaká „propaganda“, což je nesmysl.
Ale já je vlastně chápu. Mají pocit, že práva LGBT lidí pořád někdo vytahuje a že jim je nutí každý den. Jsem v tomhle proto hrozně opatrný. Na druhou stranu se ale nebojím podpořit organizace typu Jsme fér, Prague Pride nebo S barvou ven. Udělám to rád, ale jen jednou za čas. Nechci, aby queer téma bylo moje téma číslo jedna. Myslím si, že věcí, o kterých bychom jako společnost měli mluvit, je hromada.
Lukáš se svým kolegou Karlem Kovářem alias Kovym, jehož veřejný coming out vidělo již více než 1 milion lidíFoto: Lukáš Fritscher/Se svolením
Část vaší tvorby se týká i politiky. Při té příležitosti jste se setkal s různými vrcholnými politiky, například Ursulou von der Leyen. Jak moc lidem jako ona věříte v tom, že to, co říkají, myslí vážně?
Prakticky vůbec. Člověk musí mít odstup a uvědomit si, že jakékoliv veřejné vyjádření je víceméně PR. Cokoliv vám politik řekne veřejně, tak primárně myslí na to, že mu to přinese nějaké politické body či hlasy. Je potřeba brát to s rezervou. Vidět to je na spoustě příkladů lidí, kteří něco veřejně podpořili, ale když přišlo na lámání chleba, tak vycouvali. Ale to se děje i opačně. To jediné, co můžeme v celé politické debatě dělat, je každého, kdo něco tvrdí nebo se za něco postaví, s jeho názory a stanovisky tvrdě konfrontovat.
Účastníte se debat a přednášek ve školách, řekněte mi tedy, co nejvíce mladí lidé řeší? S čím se konkrétně na vás obrací?
To je opravdu velký průřez témat, která hodně souvisí s mojí tvorbou. Hodně řeší bezpečnost sociálních sítí, orientaci v mediálním světě nebo aktuální online trendy.
Berete si inspiraci pro tvorbu z toho, co vám studenti řeknou, nebo máte naplánovaný obsah dlouho dopředu?
Něco jako naplánovaný obsah u mě prakticky neexistuje. Já jsem hodně spontánní a když cítím, že je potřeba nějaké téma řešit, nebo by bylo dobré jej řešit, tak ho zpracuji. Ale samozřejmě denně naslouchám spoustě lidí, sledujícím i známým, vnímám debaty na internetu, potkávám mladé lidi nejen ve školách, ale i na různých konferencích a besedách. Bavím se se středoškoláky i vysokoškoláky a skutečně se mi už několikrát stalo, že na základě debaty s nimi jsem následně tvořil obsah.
Teď z úplně jiného soudku. Pracujete nějakým způsobem s umělou inteligencí?
Pracuji s ní pravděpodobně mnohem méně, než bych měl. Využívám ChatGPT k různým výtahům z dlouhých textů, poslední dobou zkoumám jeho schopnost pracovat s faktickými zdroji, což se zatím vyvíjí dobře. A musím říct, že ohledně obecných rešerší je docela schopný, ale člověk ho musí pořád dokopávat k tomu, aby mu ty primární zdroje ukázal. To je asi jediný případ, kdy využívám AI, pokud nepočítám transkripty dlouhých audionahrávek. A vlastně ještě pracuji s jedním nástrojem jménem Consensus, který vytahuje zdroje vyloženě z akademických prací. Ale že bych si generoval fotky, videa, hudbu či titulky, to ne. To si pořád dělám sám.
Na závěr mám dost osobní otázku. Jak se vám, jako gay mladému muži, žije v Česku? A pokud byste mohl politicky cokoliv změnit, co by to bylo?
Mám-li být zcela upřímný, tak se mi žije hezky. Mám pocit, že Česko není tak homofobní země, jak se často říká. A vychází to nejen z průzkumů, ale i mé osobní zkušenosti. Neříkám, že se mi nikdy nestalo nic negativního, ale neděje se to na denní bázi. Praha pro mě zkrátka není město, kde bych se bál chytit jiného kluka za ruku, což ve spoustě jiných městech úplně nefunguje. Co se týká legislativních změn, tak odpověď je jasná – dotáhnout manželství pro všechny do konce. Prošlo totiž v jakési light verzi a obsažená rovnoprávnost je pouze na oko.
